Zrádci, nebo zachránci? V Rusku se stále neumí postavit k československým legiím

Sibiřská vesnička Kujtun, jejíž název v překladu z jazyka původních obyvatel trefně znamená „chladné místo“, byla 7. února 1920 svědkem podpisu příměří mezi velením Rudé armády a československými legiemi. Po dvou letech vyčerpávajících bojů se Čechoslovákům naplnil sen o návratu domů. Bolševici si dohodou naopak otevřeli cestu k ovládnutí východní části Ruska.

V Rusku se o stém výročí příměří nehovoří. Tamní média zmiňují jiné výročí – popravu admirála Alexandra Kolčaka, posledního významného oponenta bolševické moci. Vrchní velitel bílé Ruské armády byl československými legiemi 7. února 1920 vydán levicové vládě v Irkutsku a následně popraven. To v Rusku doposud někteří vnímají jako zradu Čechoslováků.

Konflikt mezi rudoarmějci a legiemi je v Rusku dávno zapomenutý příběh. Rusové mají doteď problém s jasnou pozicí ke své občanské válce. Je pro ně příliš vzdálená a příliš nejasná. A do toho Čechoslováci, kteří sice bojovali na straně jedněch Rusů, ale těm druhým, ve finále vítězům, dali pěkně za vyučenou.

Nikdo asi po Rusech nemůže chtít, aby s láskou vzpomínali, že běločeši (jak byli a často ještě jsou legionáři v Rusku nazýváni) ovládali Transsibiřskou magistrálu a vyhráli bitvu na Bajkalu. Asi jedinou, která se přímo na jezeře kdy odehrála.

Za válku mohou legie

„Dohoda o příměří byla pro sovětskou vládu zárukou, že českoslovenští legionáři nebudou dál zasahovat do občanské války, především na východě Ruska. Pro samotné legionáře znamenala možnost lehčí evakuace a návrat domů,“ vysvětluje význam poslední tečky v konfliktu mezi sověty a legionáři pro Zpravodajství FTV Prima Albert Valiachmetov z Katedry historického a společenského vzdělávání Kazaňské federální univerzity.

Historik Valiachmetov se posledních patnáct let věnuje působení československých legií v Rusku a boji Čechoslováků na východní frontě během první světové války.

„V moderní ruské historiografii můžete stále najít tvrzení, že 'povstání československých legií' bylo 'katalyzátorem', který pozvedl občanskou válku v Rusku na novou úroveň: došlo k eskalaci konfliktu a konsolidaci protibolševických sil. Také panuje názor, že protibolševické síly, především v Povolží, byly úspěšné právě díky pomoci československých legií Výboru členů Ústavodárného shromáždění – Komuč (protibolševická vláda, která v létě 1918 dočasně ovládala Ural a Povolží – pozn. autora),“ říká docent Kazaňské federální univerzity.

100 let od návratu legionářů. Museli se prostřílet k Vladivostoku a podepsat smír s bolševiky

Domácí

Přesně před 100 lety, 7. února 1920,  bylo uzavřeno příměří mezi legiemi a sovětskou vládou, které otevřelo tisícům československých legionářů cestu domů. S jejich návratem ale byla spojena řada problémů. Někteří se cítili jako hrdinové, ale po svém návratu si přišli nedocenění. Katastrofu pro legionáře potom představoval nástup komunistického režimu v roce 1948.

Jak zároveň podotýká, někteří ruští autoři obviňují československé legionáře z rozpoutání občanské války v Rusku, Bez jejich zásahu by prý konflikt neměl takový rozsah. S takovým postojem přichází i někteří autoři ruské emigrace, kteří před bolševiky uprchli do Evropy.

Expert zároveň uvádí, že Čechoslováci výrazně přispěli ke konci občanské války. „Finální epizodou bylo faktické zatčení a vydání admirála Kolčaka a zlatého pokladu bolševické vládě v Irkutsku. Bílé hnutí na východě Ruska přišlo o svého vůdce a to předznamenalo závěr ozbrojeného konfliktu na východě Ruska,“ vysvětluje.

Konflikt byl nevyhnutelný

Ruský historik si myslí, že samotný konflikt mezi sovětskou vládou a československými legionáři byl nevyhnutelný. Ačkoliv prý existovaly pokusy domluvit se. „Legionáři se skutečně snažili nezasahovat do záležitostí v Rusku a nehodnotit domácí politiku sovětské vlády. V některých případech, při shodných zájmech, bojovali společně s jednotkami Rudé armády. Například během bitvy u Bachmače v březnu 1918. Za to si vysloužili oficiální poděkování sovětského velení," uvádí docent Kazaňské federální univerzity.

Na druhou stranu, jak uvádí Valiachmetov, českoslovenští legionáři nesouhlasili se zahraniční politikou sovětské vlády, která uzavřela mír s Německem. Napětí mezi sověty a legionáři také vyvolávalo to, že sovětská vláda upřednostňovala evakuaci německých a rakousko-uherských válečných zajatců před Čechoslováky. Svou roli sehráli i požadavky na odzbrojení nad rámec Penzenské dohody mezi bolševiky a Československou národní radou z března 1918.

„Sovětská moc také měla důvody k obavám. Musela dodržovat podmínky brestského míru, nedůvěřovala československým legionářům, protože nevěděla, jak se budou chovat za této situace, a také sovětská vláda byla nespokojena s chováním legionářů, například během čeljabinského incidentu,“ uvádí ruský docent.

Právě události v uralském Čeljabinsku z května 1918, na jejichž počátku stál incident mezi rakousko-uherskými zajatci a Čechoslováky, vyústil v ozbrojený konflikt mezi československými legionáři a bolševiky.

Československé legie putovaly kolem světa. Pro vznik naší země byly zásadní

Zajímavosti

Ruskem v rámci československých legií putovalo 531 osobních a 10 287 nákladních vozů, které byly uspořádány ve 259 vlacích. Muži a ženy, kteří v nich strávili až několik let, měli následně zásadní vliv na vznik československého státu.

„Pokud se někdy českoslovenští legionáři vnímali jako 'osvoboditelé' a jako 'slovanští bratři', tak pouze v roce 1918, nebo na stránkách některých děl historiků ruské emigrace a v paměti ruských emigrantů v Praze.

Pokud bychom měli hovořit o současné době, tak vztah k legionářům je přinejlepším neutrální. Ačkoliv je nutné uvést, že zřizování pomníků československým legionářům má podporu místních úřadů a některých historiků a regionalistů. Na internetu, v blozích a diskuzích, je vztah k těmto iniciativám spíš negativní," popisuje Albert Valiachmetov současné vnímání legionářů v Rusku.

Legionářské památníky

Hmatatelnou připomínkou na anabázi československých legionářů v Rusku jsou pomníky, které stojí v některých ruských městech na Uralu, Sibiři a Dálném východě. S nimi to také není jednoduché. Záleží na ochotě místních úřadů.

V uralské metropoli Jekatěrinburgu stojí na místním hřbitově mramorový pomník 388 příslušníkům československých legií. V Kazani, hlavním městě Tatarstánu, je památník daleko za městem a legionáře příliš nepřipomíná. Je přitom věnován jednomu z nejtěžších střetnutí, které připravilo o život 59 Čechů a Slováků.

Naopak v uralském Kurganu původní pomník československým legionářům přečkal až do perestrojky. Zničen byl teprve v roce 1985. Obnovit památník se stále nedaří. V Samaře tamní vedení města nechce o pomníku ani slyšet. Dokonce se objevily informace, že pozůstatky československých legionářů měly skončit na skládce.

České Ministerstvo obrany loni odmítlo financovat péči o české válečné hroby v Rusku kvůli negativnímu postoji k jejich obnově ze strany tamních úřadů. Situaci s pomníky legionářů v Rusku může poznamenat spor o pomník maršála Koněva na Praze 6 a možná instalace pamětní desky vlasovcům v pražské městské části Řeporyje.

Jiří Just