250 let od hladomoru v českých zemích. Od vsi ke vsi táhly zástupy polomrtvých žebráků
Letos uplyne 250 let od chvíle, kdy na české země udeřil hladomor (ilustrační foto, zdroj: Wikipedia). Zdroj: CNN Prima NEWS
Tak ukrutnou bídu si drtivá většina dnešních obyvatel Česka nedokáže ani představit. Zatímco v současnosti se elity obávají rebelie kvůli rostoucím cenám energií nebo povinnému očkování, v 18. století rebelovali čeští sedláci proti robotě a zejména proti hladu. Tehdejší území Čech, Moravy i Slezska byla na kolenou.
Situace v zemích Koruny české byla tristní už roku 1763. Hospodářství bylo vyčerpáno sedmiletou válkou, k tomu šlechta lidem, kterých zde žilo kolem 4,5 milionu, nakázala ještě víc pracovat „na panském“. Vrchnost se holt potřebovala po válečných letech zahojit.
A k tomu všemu se proti lidem postavilo i počasí a celých deset let zemi bičovaly nadměrné deště. Postupně se na polích, kde se většinou pěstovalo obilí, začaly objevovat „hladové prameny“. Šlo o zamokřená místa, kde zůstávala voda a nešlo zde orat ani zasít. Lidé je nazývali také oči matky země nebo slzy země. Právě jejich výskyt byl spojován s neúrodou. Vše směřovalo ke kolapsu, který propukl na jaře roku 1770.
Čtěte také
Chleba z pilin, oběd ze psa
Předcházející podzim 1769 nešlo kvůli dešťům a rozmoklým ornicím na mnoha místech zasít ozim. Vlhkou mírnou zimu vystřídalo jaro, ovšem v březnu napadlo půl metru sněhu, který na polích vydržel až do dubna a zničil zárodky řídkého ozimu. Pak přišly povodně následované týdny sucha.
Vše vedlo k neúrodě a zákazu vývozu obilí do okolních zemí, které na tom nebyly o moc lépe. Během roku zemřely na hlad i nemoci ze špatné stravy desítky tisíc lidí. Vše se v horším scénáři opakovalo i rok následující.
Hladomor se rozšířil i do velkých měst. Zemí táhly od vesnice k vesnici zástupy žebráků, kteří umírali přímo na cestách. Žebrali i sedláci, kteří už loni porazili to jediné, co měli, tedy veškerý svůj dobytek. Lidé jedli psy i kočky, později i zdechliny. Pokoušeli se péct chleba z pilin, do kterých přidávali kousky zelí, jedli údajně i trávu a slupky ze žaludů.
Situaci řešila na svých panstvích zejména vrchnost
Doba nahrávala spekulantům, ceny mouky, hrachu i obilí násobně vzrostly. Strych pšenice, tedy asi sto litrů, se prodával za dvanáct zlatých, což představovalo dva měsíce celodenní práce tesařského tovaryše. Ještě před krizí se stejné množství pšenice prodávalo za tři zlaté.
Čtěte také
Situaci řešila na svých panstvích zejména vrchnost. Někteří páni se snažili posílat nejchudší do práce, muži se starali o cesty, ženy třeba sbíraly na polích kameny. Přesto ale lidé neviděli chléb i několik měsíců. Jiní šlechtici a boháči své sýpky ani neotevřeli.
Naopak dobrý příklad je doložen z okolí Plzně, kde hraběnku Marii Barboru Černínovou poddaní pro časté kontroly, přísnost a podezřívavosti v lásce neměli. Později je ale zachránila. Jako mnoho šlechticů, také ona měla plné sýpky. Nechtěla ale sedlákům obilí dávat přímo, jak říkala: „...on by svůj díl prochlastal a svou rodinu doma hladem mříti nechal.“ Obilí tedy nechala dovézt do mlýnů a mlelo se ve dne v noci.
„Do Šťáhlav byli z celého panství sezváni zedníci, kteří dostali za úkol vystavět na palouku pod zámkem velké pece. Povoláni byli také bednáři, kterým bylo nařízeno vyrobit velké díže na mísení těsta. Následně nechala hraběnka do Šťáhlav přivézt dvanáct nejlepších selských hospodyň, které ve dne v noci v dížích těsto mísily,“ vypráví příběh na stránkách obce Chválenice na Plzeňsku archivář Jiří Sankot.
Hospodáři, kteří měli mnoho dětí, dostávali velké bochníky
Následně si pro chléb přicházeli hospodáři z každé vsi, pěkně jeden po druhém. „Paní přísně dohlížela, aby rozdávání bylo co nejspravedlivější. Hospodáři, kteří měli mnoho dětí a čeledínů, dostávali velké bochníky, podruzi a svobodní lidé dostávali po menším bochníku,“ popisuje Sankot s tím, že hlad byl tak zažehnán.
V jiných panstvích ale lidé trpěli, sedláci se bouřili, načež byli zavírání do vězení, trestáni a mučeni. V zemích Koruny české zemřelo za posledního velkého hladomoru 12 až 15 procent obyvatelstva, tedy asi půl milionu lidí. Hladomor se podařilo zmírnit až úrodou roku 1772.
Chudoba a robota ale sužovaly lid stále a vše vyvrcholilo povstáním sedláků u Chlumce nad Cidlinou, které bylo potlačeno a Češi si jej stále připomínají ve známém přísloví. Situaci nakonec výrazně zklidnil patent o zrušení nevolnictví, který císař Josef II. vydal 1. listopadu 1781, tedy před 240 lety.
Čtěte také
