Na život a na smrt, s mečem, jedem, ohněm. Středověké spory rozhodoval brutální soud

Rok 1386, Francie. Proti sobě stojí s mečem v ruce dva bývalí přátelé, rytíři Jacques Le Gris a Jean de Carouges. První ze šlechticů si u soudu vyslechl nařčení, že de Carougesovi znásilnil manželku. Obvinění odmítá, důkazy nejsou. A tak spor dojde až do krajnosti – rozhodnout musí tzv. ordál, tedy boží soud. V tomto případě má podobu rytířského duelu mezi oběma soky, který končí probodnutím údajného viníka Le Grise.

Přesně tak popisuje skutečnou událost ze 14. století nový film Poslední souboj od režiséra Ridleyho Scotta s Mattem Damonem v hlavní roli. Takhle to prý občas ve středověku opravdu chodilo, jak popisuje historik Martin Nodl.

„Právo mělo ve středověku poněkud odlišnou podobu, než jak ji známe dnes,“ tvrdí.

Jak často se ve středověku o výsledku soudního sporu rozhodovalo v rytířském duelu?
Především do 13. století se ordály v různých podobách používaly velmi často. Nepředstavovaly samotné řešení, ale soudní důkaz.

Končily v případě rytířského duelu vždy smrtí jednoho z účastníků sporu?
Vždy ne, někdy měly jen symbolickou podobu. Většinou ovšem existovaly dvě varianty. Buď se bojovalo do první krve, do prvního zranění. Anebo opravdu až do chvíle, kdy jeden ze soků zemřel. Kolikrát to bylo dost brutální.

Měly duely svá pravidla?
Ano, vyplývaly z principu známého z římského a germánského práva. Pokud šlo o šlechtice, pak spolu bojovali mečem. Pokud o měšťany, pak se místo mečů používaly hole. Jakmile byl jeden z účastníků sporu urozený a druhý nikoliv, pak první z nich výzvu nemusel akceptovat, právo by na něj nedosáhlo. V pozdním středověku to bylo chápané tak, že se soubojem musí souhlasit obě strany; samozřejmě vyjma specifických případů, kdy se to týkalo třeba zneuctění krále, královské rodiny. Zajímavé je, že z českého prostředí známe i případy, kdy se soubojů účastnily též ženy.

Opravdu?
Šlo o souboje týkající se cti, kdy se předpokládalo, že se do ordálů překlopí raně středověká krevní msta. V jejím rámci by se jinak celé rodiny donekonečna vyvražďovaly. Aby se tomu zamezilo, přistupovalo se k ordálu. A mělo to svá specifika: Jakmile se v duelu postavila žena proti muži, pak se jí dopřálo výhody, že na rozdíl od ní musel při boji stát do pasu v díře. Proto se stávalo, že duely klidně vyhrály i na první pohled slabší ženy. Ostatně Zemské právo z konce 14. století jim určovalo různé výsady – pokud byl například někdo usvědčen z únosu ženy nebo ze znásilnění, hlavu mu mohla setnout vedle jejího otce i sama postižená. To se svým způsobem dá taky označit za boží soud.

Ale zpátky k rytířským duelům...
Že k nim vedlo obvinění ze znásilnění či únosu manželky, to byl poměrně klasický motiv. Víte, ve středověkém právu stálo, že pokud muž manželku přistihne in flagranti, může na místě zabít jak ji, tak jejího milence. V tu chvíli by se nerozlišovalo, zda jde o znásilnění, nebo o dobrovolný pohlavní styk. Jakmile by však dotčený manžel druhého muže u soudu nařknul, že mu znásilnil manželku, muselo by se to z hlediska práva dokázat. A to by bylo na ženě.

Jak to mohla dokázat?
Důkazem by byly třeba roztržené šaty, případně její dosvědčený křik a pláč. Pokud se jí znásilnění nepodařilo prokázat, obvinění muži se mohli hájit tzv. očistnými přísahami. U soudu jich užívali často, je ale zajímavé, že se i v právních knihách z přelomu 14. a 15. století dochovaly krátké noticky od soudců, aby se podobným přísahám příliš nevěřilo. Realita byla nicméně různá. Z francouzského prostředí éry Filipa IV. například známe, že princezny skončily na popravišti, jelikož se měly podle obžaloby podobných pohlavních aktů účastnit dobrovolně.

Kdy se ve středověku vůbec přistupovalo k božímu soudu? Když ve sporu nebyl dostatek důkazů?
Takhle se to úplně nedá říct, středověké pojetí důkazů je totiž komplikovanější. Sama přísaha měla větší platnost než hmotný důkaz, výpověď svědka. Na univerzitách se dokonce vedly debaty o situaci, kdy svědek odpřísáhne svou pravdomluvnost, načež ale lže a soudce to na něm pozná. Co má v tu chvíli převážit? Někteří juristé tvrdili, že ani v takovém případě není povědomí o svědkově lži pádným důkazem. Skutečným důkazem pro ně byla naopak ona přísaha, svého druhu také boží soud.

Do kdy se boží soud používal?
Už od 12. století se objevují snahy církve jej omezit, případně vzít mu nádech církevního souhlasu. Od 14. století se jej pokoušeli vytěsnit i z hlediska světského práva. K závěru, že představuje iracionální přístup k právu, se ale došlo až někdy v 18. století. Ve středověku by tuhle argumentaci nechápali. Vždyť co může být racionálnější, než boží rozhodnutí? Proto to bylo tak rozšířené. Případ, který popisuje vámi zmíněný film, se udál na základě souhlasu pařížského královského soudu. Hodně podobných soubojů se však odehrálo i mimo hranice práva. A třeba Zemské právo u nás takový duel umožňuje ještě ve 14. století.

Zatím jsme se v rámci božího soudu bavili jen o duelu. Jakou další podobu mohl ordál mít?
Třeba železa a ohně. Spočíval v tom, že se rozžhavilo železo a dotyčný po něm měl přejít. Pokud to přečkal, pravda byla na jeho straně. Pokud mu však zůstaly hluboké popáleniny, pak byl vinen. Proto se ostatně dnes říká „dobrého nepálí“. Nebo ordál vody, taky dost drsný. Obžalovaný se svázal do kozelce a hodil do řeky, jezera, rybníka, studny. Pokud vyplaval, byl nevinný. Pokud ne, měl smůlu. To byly v našem a západoevropském prostředí dva nejrozšířenější ordály. U nás je máme v městském právu ojediněle doložené až do 17. století.

Tak dlouho?
Bylo to velmi zaběhnuté. Přistupovalo se k nim proto ještě dlouho i navzdory církevním zákazům; hlavně ve vesnickém prostředí, třeba po vraždách. Ale nejen po nich – už ze 13. století máme z Uher zachovaný tzv. Varadínský registr, podle něhož je patrné, že ordály se užívaly i u krádeží. V průběhu času měly různé podoby, někde se používali hadi, jinde krokodýli, hojně též jed. Dotyčnému se podalo otrávené jídlo, pokud jeho konzumaci v pořádku přestál, byl osvobozen. Jiný ordál zase fungoval tak, že se přineslo tělo zavražděného, přivedli k němu podezřelého a pokud nebožtík začal krvácet, šlo o důkaz, že ho dotyčný zabil.

Obávám se, že nebožtík by sám od sebe krvácet nezačal. Takže se s božími soudy občas manipulovalo?
Jistě, minimálně v takovémto případě se to nabízí. Podobné manipulování máme doložené hlavně v případech misionářů z 11. až 12. století. Tehdy se na severu Evropy snažili všemi silami porazit místní božstvo, avizovali tedy třeba lidem zázrak, který byl spojen právě s vodou či železem. Legendista to nevypráví tak, že použil trik. S největší pravděpodobností tomu tak ale bylo, a sice proto, aby přivedl domorodce na správnou víru.

Jaké známé boží soudy si vybavíte?
Z vyprávění kronikářů známe, že po celý středověk při bitvách poměrně často vystoupil jeden z panovníků s návrhem, aby se místo boje dvou armád utkal jen on sám se svým protějškem. I to by byla forma božího soudu. Víme o případu z roku 1244, kdy vévoda rakouský Fridrich Babenberský vyzval Václava I. Český král prý na místo duelu přijel, Fridrich se ale nedostavil. Nebo se vypráví o pravděpodobně smyšlené příhodě z roku 1345, kdy polský král Kazimír Veliký vyzval Jana Lucemburského, v té době už slepého. Jan s výzvou údajně souhlasil, ovšem s podmínkou, aby se kvůli rovným šancím nechal oslepit i Kazimír. K boji jeden na jednoho pochopitelně nedošlo.

Byly božím soudem i praktiky, kterými se usvědčovaly čarodějnice?
Kdepak, tam se používalo spíše útrpné právo. Pokud nebožačku píchli do znaménka a ona začala krvácet, chápalo se to tak, že se brání ďábel. Nešlo tedy o boží soud – nepředpokládalo se, že by čarodějnice byla pod ochranou boha. Právě naopak. U božích soudů se s imaginární osobou ďábla nepracuje, je to čistě božská záležitost, středověký dualismus se do toho nepromítá. Aby někdo řekl „No jo, on ho chrání ďábel, proto se nepotopil“ – to se dělo výjimečně. Na reálnou přítomnost ďábla na Zemi se víc začíná věřit až od 14. století; přinejmenším v laickém prostředí.

Ať už jde o boží soudy, nebo o píchání do znamének – v obou případech jde o dost bizarní právní praktiky. Našli bychom ve středověku další, které by nám přišly podivné?
Jistě, například procesy se zvířaty. Nebylo to příliš časté, ale dělo se to. Zejména v případech prokázané sodomie. V takových situacích byla zvířata odsuzovaná s člověkem, společně je čekalo zahrabání zaživa pod zem. Z Francie známe i velmi výjimečné případy, kdy bylo prase souzeno za zneuctění, za zhltnutí svaté hostie. Podivné by nám dnes též přišlo, že se pře mohla ztratit kvůli špatnému odříkání přísahy. Zemské právo určovalo, že musí být pronesena před každým duelem. A jakmile ji člověk odříkal špatně, žádný souboj se nekonal; pře zkrátka zanikla. Z dnešního pohledu mohou působit zvláštně i jiné tehdejší praktiky: Pokud člověk někoho zabil při rvačce, mohl se spor vyřešit finančním vyrovnáním s pozůstalými. Přitom za jiných okolností jste mohl být popraven i za krádež – záviselo na rozhodnutí městské rady či městského soudu, jak danou záležitost posoudily.

Divili bychom se lecčemu. Četl jsem třeba o středověkém zákonu z 9. století, podle kterého bylo možné zabít nechtěné dítě.
Zmiňujete germánské zákoníky, vychází to ale z předkřesťanského pojetí práva, které tou dobou už mohlo být vyhaslé. Nebo se to mohlo týkat pouze dětí otroků, na něž neměli nárok rodiče, nýbrž majitelé. A hodnota otroka byla tenkrát nižší než u dobytka. Víme ostatně i o jiných případech z raného středověku, kdy se matky-vražednice naopak trestaly velmi přísně: zahrabáním zaživa, nabodnutím na kůl. Sloužilo to k odstrašení, ze stejného důvodu se zlodějům usekávaly ruce.

Slyšel jsem i o bizarnosti jiného druhu: Podle bratrského dekretu z roku 1473 mohli být manželé odpírající pohlavní styk donuceni k souloži.
Známe to ze soudních protokolů ze 14. a 15. století. Existují případy, kdy si muži nebo ženy stěžují, že s nimi druhá strana nechce spát. A církevní soudce skutečně mohl nařídit, aby ke styku došlo. Celé to vycházelo z novozákonní představy, že se při uzavření manželství svěřuje tělo toho druhého do správy manžela nebo manželky. A že má tedy jedinec na sexuální styk právo.

V tomhle jsme snad už pokročili.
To sice ano, přesto bychom neměli být přehnaně pyšní a k lidem středověku příliš příkří. Myslíme si, že jsme na vrcholu vývoje a cokoliv před námi bylo úpadkové? Nesmysl. Oni byli v lecčems dál.

V čem?
Daleko víc je třeba formovaly náboženské představy nesoucí morální imperativy. Do značné míry se jich snažili držet. Dneska nikoho při válečných střetech ani nenapadne, že by před bitvou držel celodenní půst, přijímal svátost oltářní. Tehdy ano. Válka byla ostatně považována za cosi nepatřičného, přestupovalo se přece přikázání „nezabiješ“. Takže si ve srovnání s nimi nebuďme sami sebou tak jistí. Naše představa, že by se lidé ve středověku bili na potkání, je totiž úplný nesmysl. Jistě, nelze na ně pohlížet černobíle. Přesto myslím, že v některých věcech bychom se od nich měli co učit.