Doma mu hrozí smrt, při nejlepším vězení, pro vládce své země je zrádcem. Afghánský tlumočník české armády teď i s rodinou žije v Liberci. Mustafa byl mezi zhruba třemi desítkami spolupracovníků českých vojáků, které se podařilo loni v srpnu za dramatických podmínek evakuovat z Kábulu. Teď se učí česky a snaží se najít práci.
Záběry z kábulského letiště v srpnu loňského roku obletěly svět. Zoufalí Afghánci se věšeli na podvozky letadel, snažili se uprchnout před Talibánem poté, co spojenecká vojska v čele s americkou armádou narychlo opouštěla zemi. Mezi těmi, kteří tušili, že s příchodem nových vládců je nic dobrého nečeká, byl i tlumočník českých vojáků Mustafa.
„Byla to nervy drásající situace, do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se to povede. Zavolali mi o půlnoci, abychom se připravili na let, jenže napoprvé se nám na letiště proniknout nepodařilo, byl tam obrovský zmatek. Museli jsme se vrátit domů, strašné chvíle, nevěděli jsme, co s námi bude. Nepovedlo se to ani napodruhé, teprve třetí pokus vyšel,“ vzpomíná na dramatické okamžiky Mustafa.
On, jeho žena, tři děti a jeho maminka odletěli posledním možným letadlem, které česká vláda pro spolupracovníky vojáků poslala. O tom, co by mu hrozilo, kdyby zůstal doma, nechce moc mluvit. V Afghánistánu ovládaném Tálibánem je stále část jeho blízkých. Podle předsedkyně spolku Vlčí máky, který pomáhá válečným veteránům, Miroslavy Paškové by Mustafovi i jeho rodině šlo o život. „Tálibán je bere jako kolaboranty, už když obsazovali Kábul, vyhlásili, že po nich půjdou,“ říká. Podle Paškové v Afghánistánu zůstává ještě zhruba deset spolupracovníků české armády, které se nepodařilo ze země dostat. „Jsou v ohrožení života, musejí se skrývat, mění adresy. Jsme s nimi ve spojení, snažíme se je dostat do sousedního Pákistánu, někomu se to už podařilo, říká předsedkyně spolku, který pomáhá i tlumočníkům, kteří se do Česka dostali.
Země evakuovala celkem 33 afghánských rodin, šest z nich odešlo za příbuznými do Německa, 27 jich tu zůstalo. „Byli zařazeni do integračního programu, mají trvalý pobyt. Všichni navštěvují nebo navštěvovali intenzivní kurzy českého jazyka, mají k dispozici individuální poradenství a asistenci, stejně jako hmotné zabezpečení,“ popisuje Jan Piroch, mluvčí Správy uprchlických zařízení.
Konečně v bezpečí
Přes filtr uprchlických táborů se nakonec Afghánci dostali do různých koutů republiky. Mustafa s rodinou žije v řadovém domku, který jeho majitelka nabídla, když slyšela výzvu, že stát hledá ubytování pro afghánské tlumočníky české armády. „Děti chodí do školy a do školky, jsou v bezpečí, to je nejdůležitější. Já se teď snažím najít práci, ale je to obtížné, všude vyžadují znalost češtiny a řidičský průkaz. Česky se sice učím, ale to těžký jazyk, nedokážu se ještě domluvit,“ říká Mustafa, který vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Kábulu, ale kromě tlumočení se živil mnoha dalšími způsoby.
„Měli jsme s firmu, která zásobovala vojenskou základnu materiálem. Vyzkoušel jsem si ale třeba i práci v restauraci, jsem připravený dělat cokoliv, čím uživím rodinu. Moje žena je učitelka, také to nemá s hledáním práce snadné,“ vypráví dál Mustafa. Brzy mu skončí podpora v rámci integračního programu a pokud práci nenajde, bude odkázaný na sociální dávky. „Jsou to moc milí lidé, navštěvujeme se. Je dobře, že jim stát pomáhá, protože oni nasadili své životy tím, že pomáhali českým vojákům. Teď by jim doma šlo o krk. Mají to hodně těžké, jsou tu hodně izolovaní, přišli bez ničeho. Ale na druhou stranu se musí snažit, není možné jim všechno platit věčně,“ říká sousedka afghánské rodiny.
Mustafa teď usedá pravidelně za volant v autoškole. Řídit sice umí už z Afghánistánu, ale musí si osvojit česká pravidla. Kurz mu platí stát. „Tak to má být. Stát má morální povinnost se o tyhle lidi postarat, aby byli v bezpečí a dokázali se postupně integrovat do naší společnosti, protože jejich návrat domů příliš reálný není,“ tvrdí majitel autoškoly Lukáš Kobera. „Děkuju moc, děkuju za všechno,“ skládá Mustafa dohromady česká slovíčka a dodává anglicky: „Doufám, že už brzy budu schopný vyjádřit svůj vděk delší větou.“
