Ve vteřině ztratila otce a bratra, kteří zahynuli při bombardování Plzně. Sama unikla smrti jen o vlásek díky náhodě. Trauma z této tragédie si Miluše Kympergerová nese celý život.
Na ten den nikdy nezapomene. Bylo jí dvanáct let, psal se rok 1944 a do Vánoc zbývaly pouhé čtyři dny. Od rána v kuchyni pomáhala své mamince s pečením cukroví. Vtom přišel tatínek a zeptal se, zda by s ním nechtěla jet do města, kde vlastnili obchody s potravinami.
„Měl pro mě slabost. Byla jsem jeho milovaná dceruška, kterou si hýčkal. Měli jsme se strašně moc rádi, byli jsme na sebe fixovaní. Běžela jsem se převléknout, ale maminka mě zastavila. Řekla tatínkovi, aby sebou vzal raději Jaroslava, mého o čtyři roky staršího bratra, a mě nechal doma, protože potřebovala, abych jí byla k ruce. Štědrý den se blížil, takže práce s úklidem a vším okolo bylo až nad hlavu,“ vzpomíná paní Miluše.
„V tu chvíli jsem byla zklamaná, že nemůžu jet s tatínkem a musím zůstat doma. Raději bych samozřejmě jela s ním, ale co se dalo dělat. Maminka mi ovšem svým rozhodnutím zachránila život,“ dodala.
Exploze v hotelu Continental
V předvánoční čas toho roku americké letouny podnikaly bombové útoky na strategické cíle nacistického Německa a jedním z nich se staly i Škodovy závody v Plzni, které pro Třetí říši vyráběly zbraně a lokomotivy. Siréna signalizující poplach se v západočeské metropoli ten den rozezněla přesně v 11:37, kdy se Milušin otec s jejím bratrem nacházeli poblíž náměstí Republiky. Okamžitě se běželi schovat do nejbližšího krytu v hotelu Continental, který byl považován za jeden z nejbezpečnějších v celém městě.
Puma z amerického letounu však toho dne zasáhla právě tuto budovu. Prolétla střechou a světlíkem a explodovala ve sklepě. V tu chvíli se v krytu nacházelo téměř osmdesát lidí, včetně majitele hotelu Václava Ledeckého a jeho syna Emanuela. Všichni byli na místě mrtví. Přestože zvenčí vypadal hotel téměř nepoškozeně, bomba uvnitř zdemolovala třetinu budovy.
Den vítězství: Před 75 lety kapitulovalo nacistické Německo, válka v Evropě skončila
Osmý květen máme v našich kalendářích označený jako „Den vítězství“. Ve střední a západní Evropě je tento den v současnosti spojen s oslavami konce druhé světové války. Vždycky to ale tak nebylo. Je to jen další státní svátek a den, kdy nemusíme do práce, nebo něco víc?
Vánoce od té doby neslavily
„Ze dne na den jsme zůstaly s maminkou na světě samy. Nic už nebylo jako dříve. Bylo to strašné. Přišli jsme o dva nejbližší, které jsme nade všechno milovaly. Od té doby jsme Vánoce neslavily. Vždycky, když se přiblížily svátky, bolestné vzpomínky ožily o to silněji. Utápěly jsme se v slzách a žalu,“ popsala paní Miluše.
Její maminka svému muži zůstala věrná až do své smrti. Život pro ni přestal existovat. Novou krev do žil ji vlila až Miluščina rodina. „Když jsem se vdala a narodili se nám dva kluci, upnula se na ně. Ti ji po dlouhé době znovu rozzářili svět. Prvorozený chlapeček dostal na maminčino přání jméno Jaroslav po mém zesnulém bratrovi. Měla opět důvod, pro co žít. Tu tragédii, která nás postihla, jsme ale v sobě měly už napořád,“ uvedla paní Miluše.
Plzeň byla bombardována celkem osmkrát. Za války byla nejponičenějším městem v Čechách. Škody byly obrovské. Například v areálu Škodovky byly vyčísleny na 12,5 miliardy korun. Během náletů přišlo v západočeské metropoli o život tisíce nevinných lidí.
