Ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz
Domácí násilí je stále tabuizované téma. V roce 2019 podle Asociace pracovníků intervenčních center České republiky policie evidovala 1 256 případů domácího násilí. Změnila se situace během pandemie koronaviru? A funguje systém pomoci obětem? Na tyto otázky odpovídají Dana Moree z Univerzity Karlovy a Blanka Nyklová z Akademie věd.
„Já jsem se delší dobu zabývala násilím obecně a kolegyně se zase víc soustředí na problematiku osob, které jsou nějakým způsobem utlačované ve společnosti. Tím pádem jsme obeznámeny s tím, jaké organizace na tomto poli působí,“ řekla spoluautorka analýzy Blanka Nyklová. „Ty organizace měly pocit, že jakmile epidemie na jaře začala, něco se jim mění ve skladbě poptávek, které dostávají. Ale oni nemají kapacitu to samy nějak hloubkově analyzovat, když jim poptávka narůstala,“ dodala.
První část kvalitativního výzkumu ohledně domácího násilí začala na jaře, tedy během první vlny pandemie, a zabývala se získanými daty od neziskových organizací. „Výsledky naznačily velkou latenci domácího násilí a zároveň nekonzistenci v řešení jednotlivých případů ze strany institucí, jako jsou policie, OSPOD, intervenční centra a další organizace. Právě proto se na ně a faktické fungování systému v létě 2020 zaměřila druhá fáze výzkumu,“ uvádí zpráva.
Extrémní útoky
Moree s Nyklovou během rozhovorů s terapeutickými pracovníky zjistily, že během a po skončení první vlny pandemie koronaviru „docházelo a dochází k extrémnějším útokům ze strany osob, jež se chovají agresivně, a zároveň lze odhadovat, že dopady násilí budou za nejisté společenské situace vážnější“.
Domácí násilí a jeho řešení není prioritou naší společnosti, říká advokátka Hrdá
Kvůli karanténě způsobené pandemií koronaviru trávily české rodiny více času společně doma. Také proto výrazně narostl počet případů domácího násilí. Advokátka Lucie Hrdá pochválila v pořadu Interview televize CNN Prima NEWS operátory telefonních krizových linek, že během karantény zvedli své nasazení v řešení problémů. Naopak vláda a stát podle Hrdé do boje s domácím násilím zasáhly minimálně.
Podle Nyklové je problematické, že neexistuje jednotná definice toho, co je domácí násilí. Mnoho lidí si totiž představí jen fyzické týrání. Pod domácím násilím se ale ukrývá i psychické týrání nebo manipulace, která byla během pandemie jednodušší. „Ten člověk, který vás chce úplně kontrolovat, má nad vámi najednou moc úplně,“ řekla. „Zároveň je třeba upozornit na nebezpečí redukce domácího násilí pouze na tu jeho podobu, která opodstatňuje případné trestní stíhání. O domácí násilí se jedná daleko dříve, než takto eskaluje, a ve zdánlivě jemnější podobě může trvat i řadu let s trvalými zdravotními, psychickými i ekonomickými dopady na oběť,“ zjistily odbornice během analýzy.
Výzkum ukázal, že i při nárůstu intenzity domácího násilí během pandemie systém pomoci funguje nekonzistentně, tedy na každém místě se situace domácího násilí vyhodnocuje jinak. Například mnohde se Policie ČR potýká s nedostatkem kvalifikovaného personálu. „To nepřispívá k celkové důvěře v instituce, což si uvědomují i někteří jejich zaměstnanci, ztěžuje to i orientaci v systému u často traumatizovaných obětí. Jednotlivé složky systému nicméně dokážou i za stávajících podmínek obětem pomáhat, pokud dobře využijí možnosti, které jim legislativa dává, jak se rovněž ukázalo ve výzkumu,“ píše se ve zprávě. „Z výzkumu vyplývá, že násilí je lépe podchyceno tam, kde Policie ČR zůstane s rodinou ve styku a zapojí do monitorování či řešení situace další složky, např. OSPOD, intervenční centrum či neziskovou organizaci.“ S podobným výsledkem skončil i OSPOD u pracovišť, která se snažila udržet kontakt, případně se vracela do míst, kde se nárůst násilí předpokládal.
Tabuizované sexuální násilí
Poměrně kriticky byla hodnocena spolupráce s přetíženými úřady práce a vyplácení sociálních dávek a příspěvků v hmotné nouzi. Ty byly v době nouzového stavu často hrazeny se značným zpožděním, což velmi tíživě dopadá na osoby řešící situaci domácího násilí, na nichž jsou často závislé děti, zjistily Moree s Nyklovou.
Dalším problémem je tabuizace sexuálního násilí. „Lze konstatovat, že pro oběti domácího násilí je v současné době velmi obtížné o tomto typu násilí mluvit, byť jeho dopady bývají obzvláště ničivé,“ píše se ve zprávě. Kritice se nevyhnulo ani přestupkové řízení, u kterého řada případů domácího násilí končí. „Komise, jež přestupky vyhodnocují, nemají potřebné kompetence k posouzení spáchaného násilí a jeho následků. Postihy, které mohou uložit, navíc demotivují i deprimují oběti či jejich děti, které se odhodlaly celou situaci řešit, a naopak mohou posílit osoby, které se násilí dopouštějí,“ uvádí analýza.
Podle výzkumu je nutné zřízení dalších míst v azylových domech. „Ve světle trvající pandemické situace je třeba upozornit na přetrvávající přetíženost neziskových organizací poskytujících specializované služby obětem domácího a sexualizovaného násilí, jež fungují jako určitá záchytná síť pro ty, kdo stávajícím systémem propadají, a zároveň umožňují své klientele zorientovat se v ne vždy přehledném systému tak, jak v místě jejich působení funguje, čímž reagují na nekonzistentnost systému,“ píše se v závěru zprávy.
