Belgická princezna Delphine Boëlová, umělkyně a donedávna utajovaná králova dcera
Zdroj: Profimedia

Belgická princezna Delphine Boëlová, umělkyně a donedávna utajovaná králova dcera
Zdroj: Profimedia

Jméno bývalého belgického krále Alberta II. se v poslední době několikrát dostalo na přetřes po celém světě. Důvodem bylo jedno rodinné tajemství. Po mnoha letech právních tahanic, popírání a vykrucování letos v lednu přiznal nemanželskou dceru. Přiměly ho k tomu výsledky testů DNA, které definitivně prokázaly, že výtvarnice Delphine Boëlová je jeho právoplatným potomkem a tedy další následnicí trůnu. Nově může užívat titul princezna Belgie, rozhodl soud.

Advokát Marc Uyttendaele novinářům sdělil, že jeho klientka je potěšena rozhodnutím soudu. „Soudní vítězství nikdy nenahradí otcovu lásku, ale nabízí pocit spravedlnosti. Mnoho dalších dětí, které čelí obdobným zkouškám, může najít sílu jim čelit,“ citoval Uyttendaeleova slova vlámský zpravodajský web Flandersnews.be.

Verdikt mimo jiné znamená, že Delphine Boëlová a její dvě děti mohou nyní užívat příjmení Saxe-Cobourg. A po králově smrti bude mít stejně jako jeho další tři potomci – princ Laurent, princezna Astrid a současný král Philippe – nárok na část dědictví.

K tématu

Belgický král Philippe se omluvil Kongu za koloniální násilí

• 30. června 2020

Otec současného belgického panovníka měl mnohaletý utajovaný poměr s baronkou Sybille de Selys Longchampsovou. Zvěsti o tom, že má král nemanželské dítě, se poprvé objevily v roce 1999 v neautorizovaném životopise jeho manželky Paoly.

Dnes 52letá multimediální umělkyně o tom, že je dcerou tehdejší hlavy Belgického království, prvně promluvila v rozhovoru v roce 2005. Od té doby se v tom s gustem „šťourala“ nejen bulvární média. A od roku 2013 začala soudní bitva o královské výsady. Vítězství Boëlové tak přineslo Albertovi II. čtvrtého potomka v jeho téměř 86 letech.

Velmi křehké vztahy

Královská rodina působí v Belgii jako tmel znesvářených Vlámů a Valonů. Bez ní by se země u Severního moře nejspíš už dávno rozpadla. O Belgičanech se tvrdí, že přehnaným nacionálním cítěním netrpí. Královská rodina tak nenásilně určuje směr a s osobností krále se pojí silná autorita.

K tématu

Belgie má první transgenderovou ministryni v Evropě

• 3. října 2020

Albert II. usedl na trůn v roce 1993 po smrti svého staršího bratra Baudouina. Důrazně vyzýval k udržení sjednocené Belgie, jinak oslabované vleklými separatistickými krizemi, a k setrvání v Evropské unii. Když v letech 2010 až 2011 zasáhla zemi politická krize a občané se ocitli po 589 dní v režimu bezvládí, jelikož se vlámští a valonští politici nedokázali domluvit na federální vládě, vstoupil do jednání Albert II. jako mediátor. Díky jeho vyjednávacím schopnostem se nakonec podařilo vládu sestavit.

Po 20 letech kralování rezignoval kvůli špatnému zdraví. V roce 2013 ho vystřídal jeho syn Philippe, podle tradice oslovovaný nikoli jako belgický král, ale „král Belgičanů“. Mezi ním a otcem léta panovaly neshody. Ostatně sám Albert II. v jednom poměrně otevřeném televizním rozhovoru zalitoval chyb při výchově dětí. Přiznal, že v královské rodině nevládla harmonie a že děti trpěly manželskou krizí, která otřásala jeho vztahem s královnou Paolou.

„Člověk dělá, co může. S tím, co má. Se svým charakterem i svými slabinami,“ poznamenal. Prozradil také, že on sám vyrůstal „odříznutý“ od okolního světa, když ještě ve svých 24 letech směl královský palác opustit jen třikrát v roce.

Kateřina Farná

Sdílejte článek

Facebook Twitter