Ben Hrubeš je švec. A jak sám tvrdí, když se ševcovinou začínal, bylo tohle řemeslo vyhynulé – podobně jako dinosauři. Teď už patří jenom mezi kriticky ohrožené. A o čem to svědčí? Že dělat dnes ševcovinu znamená být zcela výjimečný.
„Se šitím bot jsem začínal v garáži. S jedním strojem a bez zkušeností jsem se učil, jak udělat správné boty,“ vzpomíná Ben na svoje krušné začátky. Dnes patří mezi mistry ševcovského řemesla. V Česku byste podobných našili zhruba tolik, kolik prstů máte na jedné ruce.
Samotná ševcovina se dělí na svrškařinu a spodkařinu podle toho, jakou část boty řemeslník právě zpracovává. Oboje si vyžadují kopu zkušeností, fůru znalostí a cit pro řemeslnou práci. Nejčastějším materiálem je kůže, z nářadí se používá ševcovský stroj, kopyto, fidlovačka, nože, kartáče…Ševcovina je práce tvrdá, ale neskutečně inspirující.
„Asi před pěti roky mě napadlo, že bych mohl zkusit pracovat i rukama. Sháněl jsem, který švec dělá kurzy, a Ben mi je umožnil udělat. Mám rád poctivou práci a ševcovina mě naplňuje,“ vysvětluje Jan Havlůj, Benův tovaryš. V Benově dílně vznikají moderní boty, pracovní obuv a vůbec cokoli, co si zákazník umane. A Ben Hrubeš umí dát výrobkům něco, co žádná fabrika v Číně nedokáže – kus sebe.
„Ševcovina si vyžaduje zručnost a fantazii. Cítím se při ní svobodnej. Dělat to, co vás baví a naplňuje, je pravý umění života,“ dodává Ben. Texty o šikovných českých řemeslnících většinou končí odstavcem o plánech, které mají do budoucna a o dalším rozvoji jejich firem a živností. Povídání o ševcovi Hrubešovi nikoli: „V budoucnu nehodlám expandovat. Chci mít zakázek tak akorát, abych mohl zachovat kvalitu, na které mi záleží,“ dodává Ben.