Blatný není suchar. Na rozdíl od emotivního Babiše zachoval klid, říká mluvčí Peterová

Mezi šéfem a mluvčím musí být alespoň trocha chemie. To jste řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. Fungovala mezi vámi a Janem Blatným, když byl ministrem zdravotnictví?
Určitě ano. Lidsky jsme si sedli. Lidé by si při takové práci neměli být protivní. Jste spolu téměř 24 hodin, jezdíte v jednom autě, jste spolu na jednáních. Je proto potřeba, abyste na sebe nebyli alergičtí.

Jaký byl osobně Jan Blatný? Na někoho mohl působit jako suchar.
Trochu mě mrzí, že kvůli koronaviru nebyl čas třeba na neformální setkání s médii nebo neformální hovory v zákulisí, aby nejen novináři měli možnost poznat, jaký je. Spoustu emocí zakryje i respirátor přes obličej. Pan ministr Blatný měl takový britský humor. Vnímala jsem ho jako člověka, který umí udělat zábavu. Dokázal pozvednout náladu nebo vyprávět vtipné historky. Byl lidský, vtipný, rozhodně bych neřekla, že je to suchar. Dokázal se na věci dívat s dobrým nadhledem a klidem. I když na něj byly obrovské tlaky a samozřejmě emoce prožíval, navenek zachovával klid, a to i ve vypjatých situacích. Nikdy se nestalo, že by si na někom vybíjel emoce nebo na nás přenášel svůj stres. Byl takovou klidnou silou.

Takže opak premiéra Andreje Babiše?
V podstatě ano. Pan ministr Blatný byl vždy klidnější člověk s chladnou hlavou, pan premiér je plný emocí, to všichni vědí. Tyhle dvě osobnosti se potkaly a asi mezi sebou neměly tu správnou chemii. Ale je otázkou, jestli mezi sebou členové vlády chemii musí mít. Nevýhodou také možná bylo, že vláda jednala on-line, a ministři tak neseděli v jedné místnosti. I kvůli tomu mohou lidé zůstat více odcizení.

Premiéra logicky štvalo a znepokojovalo, že čísla byla vysoká.

Jednání vlády byla prý často vyhrocená. Ze Strakovy akademie zaznívalo, že premiér Babiš si z Jana Blatného dělal otloukánka, křičel na něj, že mu nevěří. Je to pravda?
Atmosféra byla sem tam vyhrocenější. Je jasné, že došlo na emoce. Celá republika byla zavřená, lidé museli pomalu nosit skafandry a čísla se nezlepšovala. V takovou chvíli nemůže být nálada moc dobrá a příjemná a samozřejmě došlo na emoce. Premiéra logicky štvalo a znepokojovalo, že čísla byla vysoká. Názorů a argumentů je vždy více a lidé na sebe občas zvýší hlas.

Vy jste za ministerstvo zdravotnictví mluvila necelého půl roku. Co bylo na práci nejtěžší?
Všechny tlaky okolo. Míchá se do toho politika, emoce, negativní nálada novinářů i lidí. Všichni jsme ve stresu, všichni jsme ovlivnění tím, co se dělo. Moje práce nebyla jen o tom něco odkomunikovat, ale vyrovnat se právě i s těmi tlaky.

Jde se s tím vůbec vyrovnat?
Je potřeba nebrat si útoky osobně, musím hájit zájmy ministra a bránit ho. Mluvčí je první na ráně, vystavuje svůj obličej a jméno.

Některá opatření, která vláda vydávala, byla nesmyslná. Jak je potom dokážete hájit?
U mě vždy platí, že musím mít elementární loajalitu vůči šéfovi nebo instituci, za kterou mluvím. Správný mluvčí musí umět odkomunikovat všechno. Když jsem seděla na jednáních a viděla jsem, jak se k onomu nařízení dospělo, někdy to dávalo větší logiku, než jak to pak mohlo působit na veřejnost, kdy už se často jen hledaly kličky, jak nařízení obejít, nebo důvody, proč nebude fungovat. Nestalo se mi ale, že bych měla s něčím velký problém a říkala to se skousnutými zuby.

Někteří novináři byli ke komunikaci ministerstva zdravotnictví i k vaší práci velmi kritičtí. Vnímala jste to?
Chápu novináře, kteří potřebují mít odpověď na svůj dotaz hned. Sama jsem x let dělala novinářku, takže vnímám, že jsou uzávěrky, tlačí editoři, média mezi sebou soutěží. Na druhou stranu jsem nemohla říkat polovičaté nebo neschválené věci. Vždy je třeba počkat, až rozhodne vláda. Kdybych to komunikovala dříve, vznikaly by zmatky a nedorozumění.

Několik zmatků a nedorozumění ale stejně vzniklo. Například jste potvrdila, že se má 14 dní počkat s očkováním v některých krajích. Ministr zdravotnictví Jan Blatný poté musel vaše prohlášení mírnit, že se očkování stopnout nemusí.
To vzniklo nešťastnou shodou různých okolností. Hejtmanka Středočeského kraje řekla, že dostali takový pokyn od ministerstva. Vzápětí mi začali volat novináři, jestli to tak skutečně je. Začala jsem vše zjišťovat. Věděla jsem, že šel dopis na krajské koordinátory očkování, kde se mluvilo o tom, že není dostatek dávek a mají se podniknout určité kroky. Ověřila jsem si to u národní koordinátorky očkování, která mi informaci potvrdila. Pouze jsem vzala informace z dopisu. Načež se trochu nešťastnou mediální bublinou rozšířilo, že se zastavuje očkování. Potom už to je o slovíčkaření, kdy se často řekne A a neřekne B. Mluvčí je pak na pranýři a je první na ráně. Vím, že jsem si nic nevymyslela, že jsem zbytečně nerozpoutala nějakou bouři.

Na odboru komunikace zůstal stejný počet lidí jako za normální situace.

Vidíte přeci jen nějakou chybu na vaší straně? Mohla být v něčem komunikace resortu lepší?
Rychlosti komunikace by určitě pomohlo, kdyby byl na ministerstvu zdravotnictví širší tým. Od loňského jara, kdy pandemie vypukla, se nijak nezměnil. Na odboru komunikace zůstal stejný počet lidí jako za normální situace.

Nemohla jste to změnit?
Ve státní správě to není moc jednoduché. Sama mluvčí s tím nic moc neudělá. Mělo se to řešit hned na jaře, a ne když jsem na ministerstvo v půlce listopadu nastoupila. Komunikace se měla posílit už dávno.

Vládní hnutí ANO má obrovský marketingový ansámbl, premiér Andrej Babiš si zakládá na dobrém PR. To nikomu nedošlo, že je potřeba zaměřit se hlavně na dobrou komunikaci směrem k veřejnosti?
Když jsem nastoupila, cítila jsem, že tým by měl být jednou nebo dvakrát tak velký. Sama jsem nemohla rozhodovat o tom, jestli přijmout další lidi. Druhá věc je, kde sehnat dobré lidi, kteří by vůbec takovou práci chtěli dělat. To také vždy nejde úplně dobře.

Už od ledna kolovaly informace, že premiér se chce Jana Blatného zbavit. Jak se s tímto vědomím pracovalo?
Není to příjemné, když člověk čte v médiích o spekulacích či vytýkacích dopisech. Více nepříjemné je to určitě pro ministra samotného, moje práce se nijak nezměnila. Jen se občas někdo off record zeptal, jaká je na ministerstvu atmosféra. Ale otázkám musel čelit především ministr. Z komunikačního hlediska jsme řešili, co na takové otázky odpovědět.

Ministr si svůj konec v resortu moc nepřipouštěl.

Jan Blatný vždy říkal, že není zvyklý se vzdávat. To byla jeho častá reakce.
To jsem mu nevymýšlela já, to byla jeho slova. Pobavili jsme se o tom, jaké má pocity, a dali jsme dohromady odpověď. To je úloha mluvčího. Netlačit ministra do pocitů, které nemá, ale zjistit, jak situaci vnímá, a doporučit mu, jak reagovat. Někdy jde totiž jen o to, jak se postaví věta. I obrácením slovosledu už může věta vyznít úplně jinak. Myslím, že ministr si svůj konec moc nepřipouštěl. Šel do té funkce s tím, že je na omezenou dobu – buď do voleb, nebo i na kratší. Pracoval do posledního dne na sto procent.

Za komunikaci byl často kritizován i sám Jan Blatný. Bylo těžké s ním pracovat? Například Roman Prymula si natáčel na Twitter krátká videa, Blatný sociální sítě vůbec neměl.
Bylo to těžší v tom smyslu, že Jan Blatný předtím nebyl nikdy takto mediálně vytěžovaný, byl lékař a náměstek v brněnské nemocnici. Zkušenost s médii neměl. Takže je tam samozřejmě spousta rizik, protože takový člověk mnohdy neví, co může od médií čekat. Třeba se diví, že titulek je jiný, než co zamýšlel říct v rozhovoru. Sociální sítě mít nechtěl, několikrát jsme se o tom bavili. Vysloveně jsem ho do toho netlačila. Říkal, že sociální sítě nikdy neměl a nechce je mít ani jako ministr, bral to jako omezenou misi. Vyřešili jsme to tím, že jsme komunikovali přes twitterový kanál ministerstva zdravotnictví.

Nebyla to právě jedna z komunikačních chyb? Média i lidé dnes hodně využívají sociální sítě.
Viděla jsem březnový průzkum od společnosti Kantar o důvěryhodnosti ministrů a Jan Blatný měl ze všech politiků za pandemie největší důvěryhodnost. Takže si myslím, že komunikace nebyla tak špatná a sociální sítě samy o sobě důvěryhodnost nebudují.

Týden po odchodu Blatného jste skončila i vy. Nesedli jste si s novým ministrem Petrem Arenbergerem?
Nebylo to tak, že bych musela odejít s ministrem Blatným. Je mylné se domnívat, že když skončí ministr, musí skončit i mluvčí. Může to tak být, mluvčí je pravá ruka ministra, musí si sednout a důvěřovat a vzájemně si naslouchat. Ale na resortech jsou mluvčí, kteří přežili spoustu ministrů. Odmoderovala jsem tiskovou konferenci nastupujícího ministra. Čekala jsem, jestli si nový pan ministr přivede svůj komunikační tým nebo mě bude chtít vyměnit. První týden jsme si sedli, řekli si své představy, a to vyústilo v dohodu, že skončím. Detaily bych nechala mezi námi. Ale je mylné se domnívat, že jsme se nepohodli a pohádali se. Tak to rozhodně není.