Bratr je jako Roosevelt, rozhodl se bojovat, říká v exkluzivním rozhovoru Ido Netanjahu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Záchranná mise v Entebbe: 102 zachráněných. Jak to dokázali?
Překvapivý detail: Operace trvala pouhých 36 hodin od plánu po akci.
Bratr v akci: Jak se z velitele stal inspirací pro premiéra?
„Nesplnitelná mise“: Jak se zrodil neuvěřitelný příběh?
Před padesáti lety – 4. července 1976 – se Izraelcům podařil nevídaný kousek. Uletěli nepozorovaně přes 4 000 kilometrů, aby zachránili přes 100 unesených pasažerů letu Air France. Do ugandského města Entebbe se dostali pod rouškou tmy. Lstí ve stejném typu automobilu, které měl tehdy tamní diktátor Idi Amin se natolik přiblížili k zajatým Izraelcům a posádce uneseného letadla, že se operace podařila s minimálními ztrátami na straně zajatců i izraelských vojáků. Jedinou obětí mezi zachránci byl Jonatan Netanjahu, bratr současného premiéra Benjamina Netanjahua i autora knihy o záchranné operaci. Joniho polední bitva teď vychází poprvé v češtině. Při této příležitosti do Prahy zavítal její autor Ido Netanjahu. Ptali jsme se ho jak na samotnou knihu, tak i na jeho bratra bratra politika.
Vaše kniha vypráví příběh o operaci v Entebbe. Palestinští teroristé a německé Revoluční buňky unesli letadlo společnosti Air France. Letěli do Ugandy. Propustili sice přes 100 rukojmích, ale 106 jich stále drželi v zajetí. Posádku a převážně izraelské občany. Záchrana rukojmích se zdála jako nesplnitelná mise, ale nějak se podařilo zachránit 102 lidí. Jedinou vojenskou obětí na izraelské straně je velitel operace, váš bratr Jonatan. Řekněte mi, jak bylo možné, že se toho dne podařilo zachránit 200, respektive 102 lidí?
Souhlasím s vámi, opravdu to vypadá jako nesplnitelná mise. A je to možné… klíčový je tady prvek překvapení. Pokud se tam dostanete a dokážete se dostat až k místu, kde jsou rukojmí drženi, a překvapit teroristy, můžete teoreticky uspět. Ale abyste se tam dostali, musíte uletět tisíce kilometrů, musíte se přiblížit k oblasti, kde je drží, což byl opuštěný terminál na letišti, aniž by na vás stříleli a aniž by pochopili, že se jedná o síly přicházející zachránit rukojmí.
A pak musíte operaci provést během několika vteřin, nemáte moc času, protože rukojmí drží v obrovské hale a teroristům stačí jen pár vteřin, aby jich desítky zabili. Takže pro úspěch je klíčový prvek překvapení. A právě tento prvek použili, aby se to podařilo.
Oni předstírali, že jsou konvoj. Že prezident Ugandy Idi Amin přijíždí navštívit rukojmí. Měli tedy mercedes s ugandskými vlajkami, prezidentskou vlajkou, a za ním dva Land Rovery. Jeli v noci s rozsvícenými světly, jako by přijížděli navštívit terminál.
Narazili tedy na ugandské stráže, nestříleli na ně hned, a jakmile k tomuto střetu došlo, pohybovali se velmi, velmi rychle. A pak překonali, můj bratr také, téměř katastrofu. Málem to bylo naprosté fiasko, ale zvládli to a skutečně se jim záchrana podařila velmi rychle. Během několika vteřin zneškodnili teroristy, a tak zachránili rukojmí. A museli bojovat s ugandskou armádou. Uganda spolupracovala s teroristy. Takto se to podařilo. Ale takto se to vypráví snadno, nicméně ve skutečnosti to bylo mnohem složitější.
ČTĚTE TAKÉ: Válka s Íránem ještě neskončila, prohlásil Netanyahu. Nevyloučil invazi, problém je uran
Na jaký aspekt té operace se vaše kniha zaměřuje? Vypráví celý příběh minutu po minutě? Nebo se na tu operaci díváte z nějakého konkrétního úhlu?
Je to úhel pohledu jednotky, které velel můj bratr Sajeret Matkal. Také jsem v té jednotce byl a můj bratr mi dokonce nějakou dobu velel. V době této operace jsem už nebyl ve vojenské službě. Oni nesli hlavní břemeno úkolu, což bylo zabít teroristy a bojovat s ugandskou armádou. Kniha se tedy soustředí na jejich část operace. Je to velká operace, víte, letectvo a další aspekty. Zúčastnil se jí i Mosad.
Celé se to odehrálo během 36 hodin, od počátečních příprav až po odlet do Entebbe. Je to tedy téměř minutový popis toho, jak se podařila tato neuvěřitelná věc navzdory obrovským časovým omezením. Navzdory obrovskému tlaku, navzdory váhání klíčových důstojníků v jednotce mého bratra, které on překonal. Navzdory, samozřejmě, váhání vlády, náčelníka generálního štábu armády. Přesvědčit ho, přesvědčit ministra obrany, přesvědčit ostatní.
To vše se stalo ve velmi krátkém časovém rámci, během jednoho dne. A připravit jednotku ve velmi krátkém čase a získat jejich důvěru, že se to dá zvládnout. Je pravda, že než jsem se začal tou operací zabývat, neuvědomoval jsem si, jak neuvěřitelná to byla akce. Teprve když jsem začal dělat rozhovory s různými lidmi z jednotky – stalo se to před mnoha, mnoha lety, před více než čtyřiceti nebo před čtyřiceti lety –, uvědomil jsem si, jak neuvěřitelné to bylo, mnohem neuvěřitelnější, než jsem si do té doby myslel.
Čtěte také
Říkal jste, že jste také byl v této jednotce.
Ano, to je pravda.
Napadlo vás někdy, že byste tam chtěl být, že byste se chtěl této operace zúčastnit?
Od chvíle, kdy jsem o tom slyšel. Ještě jsem nevěděl, že zabili mého bratra. Když mě vzbudili a brzy ráno a řekli: „Hele, tohle… dokázali jsme to.“ Říkal jsem si… Sakra, proč jsem při té operaci nebyl? Ale to už jsem byl na medicíně. Ale ano, samozřejmě mě to napadlo. Ale stejně by to nebylo možné. Jen jedenkrát jsem se zúčastnil speciální operace společně s bratrem, protože to není povoleno, ale jedné operaci několik let předtím velel a já jsem se jí zúčastnil. Ale armáda by nikdy nedovolila, aby se dva bratři účastnili stejné operace.
A jak bylo možné, že jste se mohl zúčastnit…
Stále to nevím. Můj bratr nějak té operaci velel, buď se mu podařilo získat povolení, nebo o něj možná ani nežádal. Nevím, jak to bylo. Nikdy jsem se ho na to neptal, ale velel operaci, při které jsme unesli několik syrských důstojníků, abychom je vyměnili za piloty, kteří už několik let trpěli v syrském vězení. A to se podařilo. Velel té operaci, byla velmi úspěšná, všechny jeho operace byly úspěšné.
Jaká byla tato vaše osobní zkušenost mít za velitele svého bratra?
Nebyl mým přímým velitelem, ale velitelem nad ním. Podívejte, byl to skvělý voják a já jsem v tom neviděl žádný problém. Vlastně se mi to docela líbilo, hodně jsem se z toho poučil. A dalo mi to příležitost zahrnout do knihy své osobní... tedy potom, své osobní zkušenosti s ním jako s velitelem, pokusit se nastínit a vysvětlit lidem, jaký typ velitele to byl a jak díky své osobnosti dokázal to, co udělal v Entebbe.
Můžete nám říct, jaký velitel to byl? Protože když jsem si dělal přípravu, narazil jsem na článek v Times of Israel a na studii, kterou zpracovali lidé z Ben-Gurionovy univerzity v Beershebě…
To jsem nikdy nečetl.
Čtěte také
Vzali dopisy, které posílal.
Dobře.
A v těch článcích se píše: Netanjahu – váš bratr – zakrýval svou emocionální tíseň tím, jak skvěle funguje, a zjistili, že měl sklon vidět sám sebe jako spasitele a dobyvatele. Moje otázka tedy zní: mají pravdu, nebo vašeho bratra nepochopili, anebo je pravda někde uprostřed?
Podívejte, v knize dopisů… vydali jsme jeho poslední dopisy a on píše, že prochází jakousi krizí. Nebyl v depresi. Někdo, kdo by byl opravdu v depresi, by nemohl fungovat tak, jak on fungoval. Ale ano, z různých důvodů, které tu nebudeme rozebírat, prožíval v té době emocionální krizi.
Ale bez ohledu na to měl velkou sebedůvěru. A věřil v to, co dělá. A Izrael byl, vždycky byl, určitě v té době pod hrozbou nepřátel, kteří vždycky přímo říkali, že ho chtějí zničit. A taková byla situace. A on cítil, i když byl nadaný v mnoha ohledech, cítil, že jeho místo je v armádě, protože věděl, že je velmi dobrý vojenský velitel. Takže ano, byl velmi motivovaný. Viděl sám sebe jako dobyvatele. Ani nevím, co to vlastně znamená. Ale co můžete čekat? A tihle, jak se jim říká, analytici a psychologové, nemám tušení, co tím v tomto ohledu mysleli.
Řekl jste, že byl dobrý velitel. Co tím myslíte? Co z něj podle vás dělalo dobrého vůdce a dobrého velitele?
Za prvé měl velké znalosti. Bral to velmi vážně. Za druhé... Je to spíš otázka povahy. Byl schopen vštípit svým vojákům bojového ducha, řekl bych. A snažil se jim vysvětlit, za co vlastně bojují. Takže když vedl své vojáky, velel jim v určité části země, někdy citoval z Bible, z historické minulosti nebo z doby Makabejských.
Měl velmi silné konkrétní pouto k historii, k židovské historii a k židovské zemi, a nenápadně se to snažil vštípit vojákům. Vědělo se ale, že je velmi dobrý velitel, byl především velmi statečný, nebál se a v této speciální jednotce ho považovali za nejprofesionálnějšího a nejúspěšnějšího velitele v bojových situacích. Protože tato speciální jednotka obvykle působí v nebojových situacích, při speciálních operacích uprostřed noci, kdy se obvykle nic neděje, nestřílí se, ale pro bojové operace ho považovali za nejlepšího v jednotce. A vědělo se o tom. A jedním z důvodů, proč to dokázal, byly jeho schopnosti coby bojového velitele. A byl to jeden z důvodů, proč ta mise uspěla navzdory obtížím samotné operace.
Čtěte také
A co bylo hlavním důvodem, proč jste napsal tuto knihu? Byla to spíše, víte, osobní vzpomínka na vašeho bratra? Nebo jste měl pocit, že třeba musíte uvést některé historické skutečnosti na pravou míru? Možná uvést na pravou míru některé nepřesnosti? Co byl ten důvod?
Nejdřív jsem se začal tou operací 10 let po ní zabývat kvůli mnoha, mnoha nepřesnostem ohledně té operace a ohledně role mého bratra v ní. V té době jsem neměl v úmyslu napsat knihu, chtěl jsem jen zaznamenat věci na pásku.
Takže jsem začal vést rozhovory s desítkami a desítkami lidí z té jednotky, které nikdo ohledně té operace nevyslechl a nikdo se jich na to neptal. Zní to šíleně, ale taková byla situace, tak to prostě bylo. Byl jsem první člověk, s kterým kdy o té operaci mluvili do záznamu. Chtěl jsem především, aby ty věci byly zaznamenané. Jakmile jsem to udělal, asi po roce jsem pochopil, že je to skvělý příběh, který je třeba vyprávět. Takže kromě toho, že jsem chtěl příběh vyprávět přesně – a chápete, že když nikoho nevyslechli, ten příběh se nevyprávěl přesně –, kromě toho jsem si myslel, že je to příležitost dát veřejnosti vědět o této operaci a o tom, jak pozoruhodný byl její úspěch.
Je to prostě skvělý příběh. Přečtete si to a řeknete si: Co se to tady děje? Jak je to možné? Ano, je to nesplnitelná mise, jak jste říkal. A právě ten příběh jsem chtěl vyprávět. Ale v příběhu jsou také vsuvky, malé kapitoly, proložené mými vzpomínkami na mého bratra Joniho jako velitele a také jako na bratra.
Chci to všechno přesunout do současnosti, protože máte…
Ale ne. Samozřejmě, dobře. Dalšího bratra.
Ano, protože máte také třetího bratra. Toho prostředního.
Ano.
Který je v současné době izraelským premiérem. Řekněte nám, jak ho vnímáte. Jaký je? Protože když ho vidíme v televizi, máme určitou představu, víte, když mluví k Íráncům, k Izraelcům, má určitý image. Každý si do toho může vkládat, co chce, ale mě zajímá, jak ho znáte vy, jak ho vnímáte, jaký máte vztah, co my nevíme o Benjaminu Netanjahuovi?
Řekl bych, že stejně jako o všech politicích o něm víte velmi málo. A vzpomínám si, jak byl kdysi prezidentem Lyndon Johnson. A vzpomínám si, že jsem zahlédl nějaký střípek z jeho osobního života. A říkal jsem si: „To není ten člověk, kterého znám. Víte? Jak to, že ho lidé takto neznají?“
Politici dělají svou práci. A když vystupují na veřejnosti, musí promítnout určitý obraz. A nesou obrovskou odpovědnost. A to je jeden obraz, ale samozřejmě to není skutečný obraz té osoby. Je to jedna stránka té osoby. Ale věřím, že je to skvělý člověk. A ujal se funkce premiéra, protože cítil, že má také povinnost nasměrovat zemi správným směrem. Ubírala se, řekl bych, špatným směrem. A snažila se věřit, že tím, že bude dělat pořád další ústupky, může Araby uklidnit, aby nás nechali na pokoji, nechali nás žít v míru. Prostě jim všechno dejte a budeme žít v míru, víte?
Neuvědomovali si, nechtěli pochopit, že vás nikdy nenechají na pokoji, nikdy. Že jejich cílem je zničit Izrael. Že to, co říkají, myslí vážně. Nakonec, bohužel, 7. říjen přiměl izraelský lid pochopit, že tomu tak skutečně je. Mnoho lidí v Izraeli to nechápalo navzdory všemu, co se v průběhu let stalo. Navzdory skutečnosti, že odmítali uznat i sebemenší židovskou přítomnost na historické izraelské půdě. Lidé to odmítali, protože tohle si uvědomit je velmi těžké, není to snadné. Znamená to, že musíte být neustále připravení bojovat, když to bude nutné. Ale teď už jen málokdo... Řekl bych, že drtivá většina Izraelců chápe, že taková je situace. Že musíme být velmi silní. To neznamená, že se nemůžeme s Araby dohodnout, ale nemůžeme se oslabit. To nemůžeme udělat. A v tak malé zemi vracet území, aby stáli hned vedle Tel Avivu, to není možnost, kterou si můžeme dovolit.
Čtěte také
Myslíte si, že nese nějakou odpovědnost za 7. říjen?
Řekl bych, že nese ministerskou odpovědnost, protože byl premiérem. Ale řekl bych, že v armádě a v bezpečnostních složkách byli všichni přesvědčení, že Hamás má teď zájem jenom o to, jak se ekonomicky rozvíjet v zájmu obyvatel Gazy. A přesvědčili o tom sami sebe, šéfové zpravodajských služeb, ať už v armádě, v ozbrojených silách nebo v tajné službě, odmítli uvěřit nebo sledovat různé signály, které ukazují, že je zajímá něco jiného. Že na nás zaútočí. Protože jejich koncepce, jejich předpojatost byla taková, že řekli: ne, neobtěžujte mě fakty, a tohle pak předávali vládě a premiérovi. Takže neměl důvod myslet si něco jiného. Ale řekl bych, že jeho velikost spočívala v tom, jak reagoval po 7. říjnu. Během 7. října a po 7. říjnu. Přiměl zemi, aby si zase začala věřit a začala bojovat na různých frontách. Nejprve to byla Gaza, pak Libanon, nakonec Írán. Sjednotil různá uskupení. Není to snadný úkol a myslím, že to zvládl velmi úspěšně, velmi dobře. Pořád to probíhá. Ještě to není u konce.
Nechci tím nic naznačovat, ale někdo by mohl říct, že jelikož byl premiérem, měl by převzít odpovědnost a odstoupit. Sdílíte tento názor, nebo s ním zásadně nesouhlasíte?
Ne, a nesdílel jsem tento názor ani ohledně šéfů zpravodajských služeb, náčelníka generálního štábu ani nikoho jiného. Podívejte, lidé neustále přijímají rozhodnutí, a pokud ne… Lidé vždy dělají chyby, jasné? Vždy. Nejde o to, jak někoho potrestat, ale jak bude fungovat dál. Víte, Chamberlaina nesesadili, protože přijal špatné rozhodnutí ohledně Hitlera v roce 1938, když se vzdal Československa. Zůstal premiérem. Sesadili ho, protože během války nefungoval dobře jako premiér. A proto ho chtěli nahradit Churchillem. Roosevelt neodstoupil, když Japonci bombardovali Pearl Harbor. Jasné? Řekl: ne, jasné? Budeme s nimi bojovat. S mým bratrem je to stejné. Ano? Kdyby nefungoval tak, jak měl, a on si vedl pozoruhodně dobře, pak bych řekl ano. Ale protože sebral sílu udělat to, co bylo nutné, jak psychickou sílu, tak sílu vědět, co dělat, protože to udělal tak dobře, neměl jsem za to, od samého začátku jsem neměl za to, že by měl odstoupit. Byla by to strašná chyba a myslím, že se ukázalo, že jsem měl pravdu.
Válka s Íránem „ stále pokračuje“ Nějakou dobu, myslím, spousta lidí doufala, že se Íráncům podaří zbavit se režimu. Nestalo se to. Nezdá se to pravděpodobné. Nemáte pocit, že váš bratr v jistém smyslu zklamal íránský lid? Protože v tuto chvíli – nevíme, co se stane –, ale v tuto chvíli to nevypadá, že režim v Íránu padne.
Nevím. Nevím, jestli padne. Nikdo si nemyslel, nebo alespoň v Izraeli jsme si nemysleli, že by se jen tak zhroutil kvůli leteckým úderům. Ale nejsem si jistý, že nepadne, protože je velmi... Je v zoufalé situaci. Jejich ekonomika se hroutí. Neznamená to, že za půl roku, za měsíc nebo za rok lidé neřeknou, že už toho mají dost, a znovu nepovstanou proti režimu a nesvrhnou ho. Nemám tušení. A nikdo nesliboval, že režim padne díky letecké operaci, kterou provedly Izrael a Spojené státy. Nevím, že by si to myslel nějaký politický nebo vojenský lídr, ani ve Spojených státech, ani v Izraeli.
Čtěte také
Myslíte si, že bude na konci tohoto roku premiérem?
Nemám tušení. Doufám, že konzervativní hnutí v Izraeli uspěje ve volbách. Nejspíš uspěje. Jak asi víte, průzkumy jsou prostě průzkumy. Kdyby byly věci podle průzkumů, nikdy by se premiérem vůbec nestal, protože ty vždy předpovídaly, že neuspěje, průzkum za průzkumem. Mluvím o různých volbách za posledních 30 let. A ani Donald Trump by nebyl prezidentem, protože všechny průzkumy předpovídaly, ať už poprvé, nebo podruhé, že prohraje. Takže moc nepřikládám...
Podruhé to bylo spíš 50:50.
Poučili se, takže si nebyli tak jistí, že? Ale vůbec to nebylo 50:50, ve skutečnosti to bylo…
Nakonec ano.
Bylo to obrovské. Myslím, že řekl: příliš velké na to, aby se to dalo zmanipulovat. Ano? Takže doufám, že bude.
A poslední otázka: Jak velkou roli podle vás hraje váš bratr v politické kariéře vašeho druhého bratra? Byl by Benjamin Netanjahu premiérem, kdyby nebylo Joniho?
Možná by se do politiky nepustil, kdyby nebylo smrti mého bratra. Nebo by v politice nevydržel. Protože to vyžaduje obrovskou vůli. Není to snadné, není to snadný úkol. Takže si myslím, že věří, že má poslání, a to poslání je pro lid Izraele, ale také mu ho tak nějak přinesla Jonova smrt. A to, co Joni za života dělal. Uspěl by? Myslím, že ano, protože je velmi talentovaný. Jak všichni vidíme, k úspěchu v politice nepotřeboval Joniho smrt. Má dostatek schopností, aby to zvládl i bez toho. Dobře, mnohokrát děkuji.
Já děkuji.
Rádo se stalo.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Měl jsem tě zabít, řval útočník na floridského policistu. Zákeřný výpad zachytila kamera
Jakub začal v redakci Seznam Zpráv, kde se soustředil převážně na zahraničí. Zajímá ho dění okolo EU, USA a Izraele. Na CNN Prima NEWS se věnuje především ekonomickým a politickým tématům. Je zastáncem názorných grafik ve vysílání, které divákům lépe pomáhají pochopit složitější koncepty.
