Jeden krok, druhý krok... Zdroj: Lenka Zapletalová photography
Loni sem si dovezla z velkochovu kvokací poklad. Nebylo to tam hezké, aspoň mně by se tam teda bydlet nelíbilo. Ono totiž to kvokací, plkací a střelené bydlí na pletivu v regálech, je jich tam hodně a nemají se moc dobře. Dokonce si aj myslím, že nejsou moc šťastné.
Loni sem si dovezla z velkochovu kvokací poklad. Nebylo to tam hezké, aspoň mně by se tam teda bydlet nelíbilo. Ono totiž to kvokací, plkací a střelené bydlí na pletivu v regálech, je jich tam hodně a nemají se moc dobře. Dokonce si aj myslím, že nejsou moc šťastné.
On totiž takový kvokík má rád různé činnosti. Třeba jako útok na letící mouchu. To běží, div se nepřerazí, zbourá u toho fšecky ostatní kvokice, které zrovna výjimečně neběží, pak vyskočí a prt chytí, moucha v pejru. Ale baví ji to. Tak ať to dělá, že jo, když z toho má radost a třeba když hodně potrénuje, tak tu muchu jednou čapne. A teď je v té kleci jako. No copak tam se dá běžet, vyskočit a chytit muchu? To jako uznejte sami, to nejde.
Adopťák z velkochovu vypuštěný do zahrady.
Adopťák z velkochovu vypuštěný do zahrady.
No tak sem je tam za 40 drahých peněz za kvokici pořídila. Přivezla sem si jich pět. Pustila je z krabice, páč jako mají pecka bomba výběh se skalkou, ořechem, když se na mě hezky usmějí, tak i se skleníkem a když se eště hezčí usmějí na krtka, tak aj s krtincem. To vám je taky pecka bomba věc, takový krtinec. To si dá krtek hroznou práci, aby udělal bombastický, nakypřený krtinec. A než se nad ním stihne poradovat, tak z kurníku vybíhá stádo splašených kvokíků a celou jeho snahu rozhrabe na atomy. Si říkáte proč, že? Tak si to představte. Spíte vestoje, na fošničce. Probudíte se a potřebujete se rozcvičit a rozhýbat. A existuje snad lepší rozcvička pro nohy, než hrabání v hromadě kyprého, chladivého blatíčka? No uznejte sami, to neexistuje. Třeba já, mít hromadu kyprého blatíčka, tak v ní hrabu v jednom kuse.
A má snad kvokík v kleci krtinec? Nemá. Takže je co? Nešťastný, tak to prostě je.
Koukalo to jak vyoraná krtonožka. Ty kvokice. Když sem je pustila z krabice. Bylo to oškubané, škaredé, bálo se to trávy, švidralo to do slunka a smrdělo jak sto chcíplých skunků. Pak to dostalo jména, otřepalo se to, poprvé zahrabalo v krtincu a pic! Jsou z nich splašené supice! Od té doby lítají jak pojašené, číhají na čokle a klofou je do zadku. Číhají na skleník a likvidují mi špenáty. Umí skákat a to jako že fakt hodně. Vyskočí třeba metr vysoko pro dozrávající rajče. A kečup si asi udělám z ořechového listí, ne? Aha?
A já každé ráno přijdu a říkám jim: „Ahoj, holky.“
A ony mi odpoví: „Kvó.“
A pak běží, mávají křídly, sluní se, popelí se, hrabkají v záhonu a ve skalce a vůbec jsou celé šťastné.
Dala jsem jim krtinec, teda ne já, on ten krtek není můj, je tady na dědině plonkovní. A ony mi za to den co den dávají ta nejlepší jajca pod sluncem.
A tak je mám ráda a ony mají rády mě a fšecko je tak strašně pozitivní, že jim aj to rajče prominu.
