Brzký konec fotbalisty Václava Kadlece? Už je to za mnou, aspoň vidím vyrůstat dceru

Byl by raději, kdyby nadále mohl navyšovat čísla v kolonce gólů.

Místo tref u Václava Kadlece narůstají hodnoty zvedaných vah. „Bench jsem měl vždycky rád. Dříve jsem zvedal 105 kilo, ale zrovna minulý týden jsem si udělal osobní rekord se 120 kilogramy. To byl můj cíl. A do Vánoc se pokusím o 130,“ popisuje Václav Kadlec v pražském fitness centru u Václavského náměstí, kde dělá osobního trenéra. Kvůli této pozici absolvoval rekvalifikační kurz.

Z fotbalových trávníků ho „vyštípaly“ trable s koleny. Nejzávažnější zranění Kadlece postihlo při ligovém zápase v Jihlavě v roce 2018. Po něm musel hned na čtyři operace, a to včetně transplantace chrupavky. Od onoho úrazu na Vysočině odehrál za Spartu pouhých 48 minut.

Letos v únoru oficiálně oznámil konec kariéry.

Ještě nedávno jste říkal, že na fotbal raději – vyjma Sparty – ani nekoukáte. Změnilo se něco?
Už koukám. (úsměv) Předtím mi nebylo bůhvíjak příjemné, když jsem viděl na trávníku běhat kluky, které znám odmalička. Bylo těžké je pozorovat, jak v uvozovkách fungují, a já ne. Je to ale za mnou, už fotbal sleduji. A musím říct, že teď mě to baví víc než předtím.

Dříve byl člověk asi přesycený fotbalem, že?
Když jsem ještě hrával, tak jsem na něj ani moc nekoukal, spíše výjimečně. Možná občas na Ligu mistrů, ale zápasy české ligy nebo Premier League jsem tak trochu ignoroval. Teď mi sport svým způsobem chybí, takže to doháním, když je čas.

Většina sportovců po konci kariéry přibírá tím horším způsobem. Vy ale zřejmě přidáváte kilogramy ve svalstvu, nebo se pletu?
Spíše se držím. A paradoxně mám asi o čtyři kila méně, než jsem měl před dvěma lety při rehabilitaci po operacích. Cvičím skoro každý den, do toho chodím často běhat, takže ta váha tak nějak zůstává v normálu.

Nechtěl jste tedy výrazněji nabrat svalovou hmotu?
Částečně ano, protože když už jste fitness trenér, tak chcete nějak vypadat. (úsměv) Ale zase ve fitku nemám tolik času na sebe, protože mám třeba pět klientů denně, se kterými tady strávím pět hodin. A to už se vám pak úplně nechce cvičit ještě samotnému.

Fitko mě bavilo už dříve

Přijde občas někdo sem do fitness centra a diví se, co tady dělá tato známá tvář?
Teď už ani ne. Jsem tady už pár měsíců, lidé se tu neustále točí dokola, takže to není tak, že by za mnou chodili. Už je to v pohodě.

Předpokládám, že čas ve „fitku“ jste na rozdíl od některých jiných hráčů nepovažoval za nutné zlo už během kariéry…
Je to tak. Chytlo mě to brzy, asi kolem dvacátého roku. Ten důvod byl takový klasický – člověk tehdy prostě chtěl být takzvaně vyrýsovaný. Rychle jsem pochopil, že nejde cvičit, jen abyste nějak vypadali, musí to dávat nějaký smysl. Nejvíce jsem se pak do toho pustil ve Frankfurtu, kde jsem moc nehrál, a tak jsem si přidával. Řekl bych, že tam mě to vyloženě začalo bavit.

View this post on Instagram

A post shared by Vaclav Kadlec (@vaclav_14_kadlec)

Přijde vám – teď už optikou fitness kouče – že v klubech, ve kterých jste hrál, jsou hráči po fyzické stránce připravováni ideálně?
Těžko to porovnávat. Každý tým měl úplně jiného kondičního trenéra, ale pokud bych měl říct, kde to pro mě bylo lepší, tak asi řeknu v Dánsku (Kadlec hrál půl roku za tým Midtjylland, pozn. red.) a na Spartě. Ve Frankfurtu mi to tolik nevyhovovalo.

Považujete zvedání extrémních vah za ničení těla? Například Islanďan Thor Bjornsson překonal světový rekord v mrtvém tahu, kdy dostal do vzduchu 501 kilogramů.
Ať si to zvedá, jestli je to jeho záliba. (úsměv) Neviděl jsem, jak přesně ten mrtvý tah dělá, ale jestli má správnou techniku – což předpokládám, že má – tak asi nic proti tomu. Ačkoliv i se správnou technikou je 500 kilo dost velká nálož. Ale ničení těla… Já jsem si zničil tělo fotbalem.

S brzkým fotbalovým koncem jste se už kompletně vyrovnal?
Mám za to, že ano. Občas to člověka samozřejmě přepadne, protože se pořád cítím jako mladý kluk. Když jdu běhat, říkám si, že jsem v pohodě a mohl bych přece fungovat i na hřišti. Chuť bych měl. Ale vím, že na trávníku by pak realita byla jiná. Každopádně už jsem se s tím vyrovnal.

Nechtěl jsem si dál ničit zdraví

Zranění se vám během kariéry sešlo opravdu hodně. Neříkal jste si několikrát „proč zrovna já“?
Možná jednou v nějaké největší depce. Takhle jsem se to snažil nikdy nebrat, vlastně nemám důvod si stěžovat na svůj život. Pořád je to jen koleno…

Vy jste v minulosti zmiňoval, že problémy s kolenem měl i váš otec, že?
Ano, asi za to může i trochu genetika. To ostatně říkal i docent Pavel Kolář (uznávaný český fyzioterapeut, pozn. red.).

Během kariéry jste byl skoro magnet na úrazy. Podíváte se někdy zpětně na záběry z listopadu 2012, kdy se vám po nešťastné srážce s Martinem Nešporem z Mladé Boleslavi zjevil na čele nevídaný důlek?
Nemám důvod, proč bych na to koukal. Nemusím zpětně sledovat záběry, protože na čele mám na tuto srážku stále památku. Nic vážného to ale naštěstí nebylo.

Má podle vás na zraněních podíl to, že jste nakoukl do velkého fotbalu velmi brzy, dařilo se vám a soupeři vás dost často museli brzdit – řekněme – surovějšími zákroky?
Je to možné. Když jsem v 16 letech naskočil mezi chlapy, tak jsem měl jen 63 kilogramů. V danou chvíli nebylo moje tělo na souboje se stopery, kteří vážili třeba 90 kilogramů, úplně připravené. Byl jsem tehdy vyloženě dítě, takže se to mohlo podepsat. Ale jaká je skutečná pravda, to se nedozvíme.

Jak moc vám po posledním fatálním zranění kolene, které přišlo v květnu 2018, pomáhala po psychické stránce rodina?
Možná to bude znít divně, ale nakonec mi to přišlo i jako fajn čas. Narodila se nám malá, to mi strašně pomohlo. Všechno zlé je k něčemu dobré. Mohl jsem dopodrobna vidět, jak dcera odmalička roste. Kdybych hrál fotbal, tak o leccos můžu přijít. Ale je pravda, že i v těchto chvílích jsem tak nějak myslel, že ještě ve fotbale budu pokračovat. Říkal jsem si, že se úplně nebudu soustředit na to, co dál, věřil jsem, že to ještě klapne. Až poslední dva tři měsíce jsem si uvědomoval, že to nepůjde, a začal jsem vymýšlet další plány.

Byla to částečně úleva, když jste se nastavil na to, že je konec a nemusíte na sebe tlačit, abyste byl zpět na hřišti?
Já to vnímal spíš tak, že kdyby byla šance, že koleno bude v pohodě, klidně bych trénoval i další rok a zkoušel to. Ale bylo mi řečeno, že bych si tím zničil zdraví. A to mi za to samozřejmě nestálo. Přesto, kdyby někdo přišel a řekl mi „Hele, šance, že se vrátíš, je velká“, určitě se o to pokusím. S motivací jsem určitě problém neměl.

Opravdu vám hlavou nikdy neproletělo, že už je toho na vás dost?
Dobře, v okamžiku, kdy mi řekli, že musím na další operaci, jsem samozřejmě nezažíval nejlepší den. Kdo by chtěl na další zákrok? Ale podle mě jsem opravdu nikdy nenaříkal. Zkrátka stává se to.

Jak rychle se zrodil nápad dělat trenéra ve fitness centru?
Já upřímně ani nevím. Cvičit mě opravdu bavilo vždy a tím, že se to o mě vědělo, se občas někdo zeptal, jestli si se mnou nemůže zacvičit. Tak nějak mě to trklo. Původně jsem si chtěl udělat jen kurz sám pro sebe, abych se o celé té oblasti dozvěděl více. Ale skutečně mě to chytlo, a tak už se z toho nějak vyvrbilo, že trénuji ostatní.

Nejlepší období ve Spartě? Pod Stramaccionim

Oficiálně jste konec oznámil ve 27 letech, ale de facto jste nehrál už dva roky předtím. Z fotbalových trávníků jste tedy zmizel ve věku, kdy většina hráčů zažívá nejlepší období. Přesto jste toho stihl více než velká část fotbalistů s kariérami bez komplikací. Hrál jste za reprezentaci, okusil zahraniční angažmá, v lize dal 50 gólů…
Takhle si člověk může říct, že se z kariéry dalo vytřískat více. Ale říct mi někdo v mých 16 letech, že odehraju několik zápasů za národní tým, že se podívám do Bundesligy a za Spartu odehraju přes 200 zápasů, bral bych to. Já si nestěžuji.

Jak jste si během zahraničního působení zlepšil angličtinu a němčinu?
Předtím to nebylo úplně dobré. V Dánsku jsem se ale anglicky vymluvil krásně. Už když jsem šel do Německa, angličtinu jsem zvládal tak, abych si zařídil vše potřebné. S němčinou to bylo horší a chvíli mi to trvalo. Také proto, že jí ani nebylo tolik potřeba. A když už jsem ji začal nějak ovládat, tak jsem odešel do Dánska, kde už to bylo jen a jen o angličtině.

Berete jazyky jako dobrou dovednost směrem k budoucnu?
Ano. A hlavně Dánsko beru celkově jako skvělou školu do života. Z fotbalového hlediska to pro mě nebylo úplně ideální, ale jinak na tuto zemi teď nedám dopustit.

Máte nějakou část kariéry, na kterou vzpomínáte nejraději? Budou to první roky, kdy jste nakoukl do A-týmu Sparty Praha a chytl se?
To ani ne, tehdy jsem byl hodně mlaďounký, neměl jsem tam vlastně nikoho v mém věku. Spíše vzpomínám na období pod trenérem Vítězslavem Lavičkou kolem roku 2013, kdy se sešla skvělá parta. A paradoxně z mého osobního hlediska se mi asi nejvíce líbil čas pod Andreou Stramaccionim, kdy jsem se skamarádil se spoluhráči, se kterými jsem se do té doby tolik nebavil. I přes ne úplně dobré výsledky jsem z hlediska toho kolektivu byl šťastný. Ze začátku to fotbalově sice stálo za nic – Stramaccioni po mně nejprve šlapal, říkal, že ze zajímavých hráčů se takto snaží vymáčknout, co se dá. Ale to podle mě byly jen řeči. Myslím si, že v určité fázi už mě musel nasadit, tak se taky stalo. A mně to zrovna vyšlo. Najednou jsem slyšel, že to je výsledek jeho práce. Ale třeba ano, to ví jen on. (úsměv)

Těší vás to, že jste stále nejmladší střelec reprezentace? Když jste se v roce 2010 trefil proti Lichtenštejnsku, bylo vám 18 let a čtyři měsíce.
Myslím si, že nebýt koronaviru, už mě překonal Adam Hložek ze Sparty. Když můj rekord nepokoří on, tak nevím, kdo by tam mohl být dál (Hložkovi je 18 let a jeden měsíc, nyní byl nominován na reprezentační dvojutkání v rámci Ligy národů, které se koná v září, pozn. red.). Zase tak často se to nestává, aby osmnáctiletý kluk hrál v reprezentaci. Mohlo by to ještě pár let vydržet. (úsměv)