Příběh Maxe von der Grüna ukazuje, jak složitá a krutá byla doba, kdy nacisté rozbíjeli Československo a poté pořádali i hony na české antifašistické Němce. „Děti pálily figurky, které symbolizovaly moje rodiče, protože jsem nebyl v Hitlerjugend,“ připomíná týdeník 5plus2 zážitky pozdějšího světově známého spisovatele, od jehož narození uplynulo 95 let.
Kdo dnes přijede do zaniklé obce Pavlův Studenec nedaleko Tachova, najde tu už jen pár náhrobků. Přitom před 2. světovou válkou zde žilo na 1400 sudetských Němců, kteří snad kromě hrstky místních Čechů neřekli vesnici jinak než Paulusbrunn. A právě zde chodil do školy Max von der Grün, později světově uznávaný německý spisovatel, který se proslavil mimo jiné otevřeným popisem vzestupu nacismu. Na základě svých vzpomínek z divokých 30. let minulého století napsal slavný román Dva dopisy Pospischielovi, který poprvé vyšel v roce 1968. Je svědectvím doby, kdy Němci vyháněli Němce.
Když se 25. května 1926 narodil v Bavorsku pár kilometrů od české hranice malý Max von der Grün, jeho biologický otec se o něj nezajímal. Matka Margareta pocházela ze zchudlé francké šlechty rodu von der Grün a pracovala na obou stranách „čáry“ jako posluhovačka. V Pavlově Studenci si kolem roku 1933 našla nového manžela jménem Albert Mark. Podle některých pramenů šlo o Čecha, podle jiných pocházel ze smíšeného manželství. Rodina v obci však tak či onak mezi místní sudetské Němce nezapadala. Mezi samými katolíky se hlásila k protestantům, Maxův otčím byl navíc členem takzvaných „Badatelů Bible“, později známých jako svědci Jehovovi. A hlavně – ani Margareta, ani Albert nesympatizovali s fašismem, který v Německu rok od roku sílil.
V září 1938 propuklo otevřené sudetoněmecké povstání, které sice československé bezpečnostní složky spolu s armádou rychle potlačily, ovšem rodina tehdy 12letého Maxe von der Grüna už nechtěla na další eskalaci násilí či dokonce na válku čekat a jen pár dní před podpisem osudové mnichovské dohody Pavlův Studenec opustila.
Otec se každých 14 dnů vytratil, z Československa pašoval časopisy Strážná věž a Zlatý věk, vzpomíná Max von der Grün na to, za co byl jeho otčím hned začátkem října 1938 zatčen. Zdroj: 5plus2
Otec se každých 14 dnů vytratil, z Československa pašoval časopisy Strážná věž a Zlatý věk, vzpomíná Max von der Grün na to, za co byl jeho otčím hned začátkem října 1938 zatčen. Zdroj: 5plus2
Grün ve svém románu Dva dopisy Pospischielovi vzpomínal na rychlý úprk, kdy se nočním lesem snažili dostat k prarodičům do Německa, zatímco je jejich sudetoněmečtí sousedé pronásledovali a stříleli na ně.
Brzy po příchodu do Německa byl Grünův otčím zatčen, pravděpodobně na udání souseda z Pavlova Studence. Stejně tak na něj ale mohl poštvat gestapo některý z německých vesnických farářů, kteří s oblibou při kázání vystavovali obrázek Hitlera. „Muži v černých kabátech vyskákali před naším domem z auta, jeden vyšrouboval řídítka z otcova kola a vytáhl časopisy,“ vzpomínal Max, který vše sledoval ze sousedova stohu. Gestapáci šli zřejmě najisto. Jehovisté byli od roku 1933 v Německu postaveni mimo zákon a náboženské texty se tak z Čech do Německa musely pašovat. A i tohle na Maxova otce zřejmě někdo udal. Albert Mark za to poté prošel několika nacistickými lágry a po válce se z nich vrátil v zuboženém stavu.
Podobný osud čekal i tisíce dalších českých Němců. Zatímco Češi utíkali ze Sudet do zbytku okleštěné republiky, nacisté rozjeli perzekuci tamních německých antifašistů, kteří v pohraničí zůstali. „Po záboru Čech bylo pozatýkáno 7000 sociálních demokratů, 1400 komunistů a nespecifický počet dalších názorových menšin,“ připomněl román Dva dopisy Pospischielovi dobu, kdy bylo Maxovi 12 let.
Ve škole mě označili za kacíře
Tehdy také začal na německé straně hranice chodit do nové školy, kde zakusil velmi těžké období. „Mrzí mě, že za tebou děti běhaly a pokřikovaly na tebe Čechoun, Čechoun,“ parafrázuje Grün v knize slova své mámy poté, co jeho spolužáci začali do třídy chodit v hnědých košilích a dávali se k Hitlerjugend, zatímco jemu matka členství v nacistické mládežnické organizaci zakázala. „Ve škole mě označili za kacíře. Jednoho dne navrstvili spolužáci před náš dům klestí, hromadu zapálili a upálili na ní dva vycpané panáčky, představující mého otce a mne. Stál jsem u okna a pozoroval oheň, matka seděla u kamen a plakala. Tu myšlenku, jak jsem se později dověděl, nakukal dětem farář,“ vylíčil pozdější světově uznávaný spisovatel.
Jaké byly další osudy Maxe von der Grüna, který musel posléze narukovat do wehrmachtu a kdy se znovu podíval do Československa, se dočtete v pátečním vydání týdeníku 5plus2 a na www.5plus2.cz.
Týdeník 5plus2 Zdroj: Josef Hora, týdeník 5plus2
Týdeník 5plus2 Zdroj: Josef Hora, týdeník 5plus2
