Svědci násilí na německých civilistech těsně po skončení druhé světové války stále žijí. „Táta se z lágru vrátil v úplně zakrvácených šatech. Jeho úkolem bylo vozit umučené na hřbitov,“ vzpomíná 86letá Magda Korandová na šok, který utrpěla jako desetiletá školačka, když byl její otec propuštěn z internačního tábora Hanke v Ostravě. Němečtí civilisté byli na jaře i v létě roku 1945 lynčováni a zabíjeni Čechy na území celé republiky.
„Několik metrů od jámy byli Němci na cestě svlečeni donaha a postupně odváděni k jámě,“ uvádí se ve výslechovém protokolu s Bedřichem Schambergerem, který je uložen v Archivu bezpečnostních složek. Dobrovolník českého strážního oddílu líčí násilí páchané během června 1945 na německých civilistech u obce Draženov nedaleko Domažlic. „Na okraji jámy si musel jeden po druhém kleknouti. A byli stříleni pistolemi do zátylí. Po ráně zasažený do jámy spadl,“ pokračuje výslechový protokol z ledna 1948, který se měl stát součástí vyšetřování těchto bestiálních poprav.
Již v únoru 1948 se ovšem dostali k moci komunisté a vyšetřování bylo zastaveno. U Draženova bylo od konce května do konce července popraveno asi 100 českých Němců a dalších 120 jich bylo zavražděno u domažlického nádraží. Oběti si v internačním táboře v Chrastavicích zlovolně vybírali důstojnicí Československé armády, konkrétně poručík Fahrner a poručík Karásek. Zvěrstva spáchaná v Draženově a Domažlicích přitom dodnes nepřipomíná pamětní deska ani žádná informační cedule.
Z dopisu na Pražský hrad
Co ještě musí být řečeno o českých poválečných zvěrstvech, abychom se za ně konečně styděli? Prezident Miloš Zeman se v minulých dnech omluvil srbskému prezidentovi za účast Čechů při bombardování Jugoslávie v roce 1999. Za podíl jiných Čechů na násilí páchaném po válce na německých civilistech se ovšem nikdy nekál.
Nekál se ani prezident Edvard Beneš. Přitom někdy na počátku června 1945 přišel na Pražský hrad dopis adresovaný manželce prezidenta, Haně Benešové, v němž pisatel krásnou češtinou prosí milostivou paní, aby zabránila zvěrstvům páchaným zdivočelými českými hordami na pražských Němcích.
„Velevážená paní presidentová! Velké radostné dny, které prožíváme, jsou zakaleny velkou bolestí soucitu. S mnoha Němci – ženami, dětmi a muži, kteří v širším smyslu politicky nebyli vůbec činní – zachází se více než nelidsky,“ začíná dopis napsaný 2. června 1945 a dosud uchovaný v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.
Urvány jim uši a trhány nosy
Autor listu si paní Benešové stěžuje, že ženy odvlékané do lágrů a transportů jsou okrádány o zavazadla a jejich malé a hladové děti bez lékařské péče houfně umírají. Vadí mu, že internovaní Němci na strahovském Masarykově státním stadionu spí pod širým nebem a ženy tam jsou znásilňovány. „Pracovati musí muži polosvlečeni a bosi. Někdy jsou nuceni chodit po rozbitém skle. Dozor je úmyslně neochraňuje před spíláním a napadáním obecenstva, které s oblibou přihlíží,“ píše o pražských Němcích nasazených na různé práce. A paní prezidentovou výslovně žádá, aby zabránila ostudným excesům u pankrácké věznice, kde davy lynčují Němce přiváděné z prací ve městě zpět do internace.
„Nepřipusťte, aby u pankrácké věznice u vchodu byly tyto osoby sráženy k zemi, pošlapány a zaživa trhány, jim urvány uši, trhány nosy a vypichovány oči,“ stojí v dopise pro paní Benešovou, který končí srdceryvnou výzvou: „Milostivá paní – prosím, nenechte tuto dějinnou hanbu lpěti na našem národě. Za Váš zásah Vám předem děkuji jménem lidskosti!“
Emotivní výzva k lidskosti manželku hlavy státu neoslovila a 23. června 1945 byl dopis uložen ad acta. A pisatel by zřejmě zůstal bez odpovědi i 76 let poté, pokud by prezidenta Miloše Zemana poprosil o omluvu za násilí páchané Čechy v prvních poválečných měsících.
Týrání před Pankrácem
Výše popisované lynčování internovaných Němců u pankrácké věznice, kterému se Hana Benešová nepokusila zabránit, přitom potvrzuje i zpráva Pražského policejního ředitelství ze 7. června 1945 uložená v Archivu bezpečnostních složek. Policista z Pankráce v raportu uvádí:
„Podotýkám, že každého dne při návratu těchto vězňů-pracovníků, udávám, že jich bylo vždy asi 800 osob, nastavěly se kolem věznice hloučky čekajícího obecenstva, a to v počtu 2000-3000 lidí, kteří vracející se vězně bili a týrali až do zkrvavění. Udávám, že pravidelně k tomuto týrání daly vždy popud eskorty dohlížejících orgánů revolučních gard, které se nesnažily tyto vězně brániti, event. aspoň co nejrychleji dopraviti do zdejší věznice.“
Měsíc po skončení války se tři tisíce českých sadistů scházelo každý den na Pankráci a pokoušelo se ubít nějakého toho „germána“. A uniformovaní strážníci nijak nezasahovali. Mimo jiné také proto, že někteří měli máslo na hlavně z protektorátních časů. „Státní moc se rozpadla a nastalo vakuum, kterého využily určité typy se sklony k násilí. Tihle lidé vždycky nějak vycítí, že přišel jejich čas a násilí je povoleno,“ říká historik a středoškolský učitel Petr Šimíček z Gymnázia Olgy Havlové.
Jdem opíkat zajíce!
Šimíček patří k zakladatelům portálu Moderní-Dějiny.cz, který učitelům dějepisu pomáhá s mapováním bílých míst v domácích dějinách. O excesech z jara a léta 1945 se přitom v mnoha školách mlčí, proto historik připravil skripta s názvem Pětačtyřicátý, v nichž cituje málo známé prameny z této éry. Takové je třeba svědectví pražského protestantského pastora Přemysla Pittra (za války pomáhal perzekvovaným židovským rodinám), jenž osobní zážitky z května a června 1945 vylíčil i takto:
„Na německého vojáka, podle uniformy příslušník volkssturmu, tedy nikoli SS, byla v okolí Prašné brány uspořádána honička, pak byl tlučen, ale ještě živý pověšen za nohy na stožár na náměstí Republiky, pod jeho hlavou rozdělán menší oheň a on pomalu upékán. Pak lidé jeho tělo rozsápali a na ně plivali. Zasáhnout jsem nikterak nemohl, protože bych byl sám utlučen. V jiném případě jsem viděl lidi do krvava tlouci deseti- až dvanáctileté chlapce, kteří u pomníku svatého Václava odklizovali barikády. Zatímco je lidé řezali přes nahá záda, museli odnášet dlažební kameny.“
Pitter zažil i další nepřístojnosti: „Na Floře týrali lidé Němku dvě hodiny, načež ji vlekli ulicemi za nohy, hlavou o dláždění, u Olšanského rybníka ji polili benzinem a zapálili. Viděl jsem táhnout ze Žižkova na Václavské náměstí lidi, kteří na sebe volali: Jdem opíkat zajíce! To znamená upalovat Němce. Podle očitých svědků visela jich tam celá řada hlavou dolů. Byli to mně známí lidé, kteří mne tam posílali, abych se tam šel honem podívat, dokud se ještě pečou.“
Má cenu psát o násilí?
V ostravském internačním táboře Hanke sadističtí čeští dozorci ubili 231 lidí. Reportér CNN Prima NEWS navštívil minulý týden 86letou Magdu Korandovou, která má stále před očima, jak se její táta vrátil z lágru v zakrvaveném oblečení. Psychicky zlomený a téměř nemluvný.
„Má to ještě cenu o tom psát? Těm mrtvým nepomůžeme,“ vítá mě paní Korandová dosti skepticky. „V táboře Hanke byl uvězněn i můj otec Josef Mušálek. Ten sice přežil, lágr ho ale úplně změnil. Viděl tam strašné věci,“ vypráví. „Když tátu z lágru pustili, spodky měl až po kolena celé hnědé. A mamince říkal, že je to od lidské krve, na tu větu nemohu dodnes zapomenout.“ Více už vzpomínat nechce. „Nechte to spát,“ radí a odmítá se vyfotografovat.
Je fakt, že pozitivní zprávy jsem nepřinesl. Před pěti lety jsem totiž Magdě Korandové slíbil, že se pokusím přimět ostravský magistrát, aby pietně označil masový hrob v parku naproti hejtmanství, v němž je pohřbeno (naházeno) oněch 231 umučených německých civilistů. Neuspěl jsem.
Co když tam leží fašisté?
K umístění pamětní desky či informační tabule nad masovým hrobem není v Ostravě vůle, politická ani občanská. Dozvěděl jsem se třeba, že by radnice musela napřed prověřit každou oběť, jestli náhodou někdo z umučených „nepatřil k fašistům“. Jediný historik, který se usilovně snažil o vznik památníku nad masovým hrobem, zemřel v roce 2017. Jmenoval se Mečislav Borák a v archivech opatřil také seznam všech 231 obětí, v závěru života už ale nevěřil, že pomník někdy vznikne.
„Jde o jeden z nejhorších poválečných masakrů v Československu, ostravští politici ovšem nemají odvahu masový hrob ani označit,“ přemítal historik Borák několik měsíců před smrtí. Stál rozkročen v keřích, pod nimiž se nachází masový rov. A vyprávěl, že zde leží obyčejní horníci z Ostravy i okolí, šofér autobusu anebo stavitel. Všichni povražděni jen proto, že mluvili německy.
Popravy elektřinou i kladivem
Josef Mušálek za války těžil uhlí, přesto byl na sklonku května 1945 zatčen a uvězněn. Válku totiž prožil na Hlučínsku, které patřilo ke Třetí říši. V listopadu 1947 pak Mušálek o zvěrstvech v táboře odvážně promluvil před parlamentní vyšetřovací komisí, jejíž činnost ukončil komunistický převrat v únoru 1948. Výslechové protokoly podepsané Mušálkem jsou otřesným čtením, svědek měl na starost odvoz zavražděných civilistů na hřbitov:
„Podotýkám, že jsem byl svědkem toho, když bylo popraveno 36 mužů, vesměs invalidů. Byl jsem svědkem scény, kdy na celu 6 byla přivedena žena, asi šedesátiletá. Přivedl ji dozorce Gloss a říkal, že už jí venku vrazil do rodidel pendrek a že ji na jeho pokyn museli už tři SSmani znásilnit. Na to v cele přítomní museli dotyčnou znásilňovat, Gloss asistoval, a ještě k souloži pomáhal.“
Dozorce Gloss byl na sklonku roku 1947 vyslechnut a mimo jiné přiznal, že se vězně snažil popravovat i elektrickým proudem: „Místo na zemi jsem polil vodou, popravovaný se vysvlékl do naha a lehl si na zem. Drát jsem mu přidržel na hlavě a za ušima. Kůže se mu počala škvařit, avšak smrt to nezpůsobilo. Když přišel k sobě, byl pověšen.“ Gloss společně s ostatními hlídači organizoval i hromadná znásilňování a internované nutil ke společným sexuálním orgiím, zaživa je připravoval o zlaté zuby, lámal jim prsty a žebra, načež je věšel a napůl přidušené sundával z oprátek a dobíjel kladivy.
Pomněnky na masovém hrobě
Teror na českých Němcích probíhal všude tam, kde žila alespoň jedna německá rodina. Zvěrstva většinou nikdo nevyšetřoval, a pokud od léta roku 1947 k určitým šeřením došlo, téměř vše bylo odpuštěno. A jak už bylo řečeno, po únoru 1948 byly zastaveny i poslední z procesů a obvinění propuštěni z vazby.
Do listopadu 1989 se o excesech Čechů na Němcích nesmělo vůbec mluvit a po pádu režimu se české krutosti začaly připomínat jen velmi zvolna. Nacistickou zvůli, holocaust a zvěrstva páchaná jednotkami SS, gestapem či wehrmachtem nikdo nezpochybňuje. Popravení němečtí civilisté ale také mají právo na pietu.
Na hromadný hrob 231 obětí z řad německých civilistů v Ostravě močí psi a v době před pandemií na rov čůrali i hosté z blízkého stánku s občerstvením na Varenské ulici. Hrob v dnešním parku Milady Horákové totiž není nijak označen, chodci proto netuší, po čem šlapají. Aktuálně je ale místo hustě porostlé pomněnkami, takže alespoň někdo si vzpomněl na popravené. Matka příroda. Lepší by ale bylo, kdyby tak učinili představitelé ostravské samosprávy.
