Černá kronika SSSR: Zhrzený milenec zavraždil 21 školáků. Komunisté masakr tajili
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Zhrzený učitel zabil v roce 1950 celkem 23 lidí
- Masakr v sovětské škole režim dlouhá léta tajil
- Útočník použil 12 kilogramů výbušniny ze skladu
- Proč se o tragédii nesmělo na veřejnosti mluvit?
Roky se sovětský režim snažil masakr, při kterém zahynulo 21 dětí a dva dospělí, ututlat. A málem se mu to podařilo. Věděl o něm málokdo, a kdo o něm věděl, měl zapomenout. Jen místní obyvatelé z malé obce Giska v tehdejší Moldavské sovětské svazové republice si šeptem a s hrůzou občas vyprávěli o události z roku 1950. Přitom s politikou tragédie neměla nic společného. Byl to příběh ženy, která měla smůlu na muže a hlavně zhrzeného chlapa, který neunesl odmítnutí.
Manželství Nataliji Doničové nebylo šťastné a tak sáhla po řešení, které v éře Sovětského svazu nebylo běžné tak jako dneska – rozvedla se. Chtěla zpřetrhat všechna pouta s minulým životem, synovi řekla, že otec padl ve válce a z Kazaně se společně s matkou přestěhovala do obce Giska v Moldávii, dnes byste to místo našli na území tzv. Podněsterské republiky.
ČTĚTE TAKÉ: Sverdlovská zrůda. Nejmladší sériový vrah v dějinách Ruska zabíjel děti
Natalija nastoupila do místní základní školy, začala učit ruský jazyk a francouzštinu, skoro to vypadlo, že bude žít obyčejný, snad i trochu šťastný život. Nic ale nebylo pravdě vzdálenější.
Druhá světová válka si vyžádala na populaci Sovětského svazu krvavou daň. Ta měla v poválečných letech zcela logické vyústění – chyběli muži. Co tedy mohla žena, které bylo kolem třiceti a starala se o dítě, od života ještě čekat?
Ano, teď si možná říkáte, že třicítka není žádný věk a matek samoživitelek jsou spousty. Jenže jsme v SSSR na konci 40. let. Dívky se tehdy vdávaly mladé a muži měli na výběr. Možná právě proto Nataliji nebylo proti mysli, když jí ve škole i mimo ni začal nadbíhat učitel branné výchovy Vladimir Tatarnikov.
Černá kronika SSSR
Zatímco společnost měla směřovat k zářným zítřkům, v zemi sovětů se vraždilo, loupilo, kradlo. A protože Sovětský svaz byl skutečně velký, i zločiny tu byly pro nás svým rozsahem skoro nepředstavitelné. I když se aspoň o některých v sovětském dobovém tisku psalo, v Československu byste zmínky hledali jen těžko. Náš vzor totiž měl být bezchybný. Největším, nejzávažnějším a nejzajímavějším zločinům se bude věnovat seriál Černá kronika SSSR.
Zprvu to vypadalo, že toho mají hodně společného – zejména životní zkušenost. Také jemu táhlo na třicet, byl rozvedený a z prvního manželství měl syna.
Možná by byl i pro mého kluka dobrým tátou, uvažovala Natalija. Netrvalo dlouho a k svému novému příteli se nastěhovala. Už nebyla osamocená žena, ale budoucí manželka vyznamenaného hrdiny, který válkou prošel od samého začátku až do konce.
Předehra k tragédii
U Tatarnikova byste našli i dobré vlastnosti. Kromě fyzické zdatnosti měl smysl pro pořádek, disciplínu. Byla v něm jistá solidnost. To mohlo u Natalije vzbuzovat pocit bezpečí a jistoty, který tolik potřebovala.
Jenže záhy poté, co se k němu přestěhovala, se začaly projevovat i jeho temné stránky. Byl žárlivý a majetnický, rychle měnil náladu a vystavoval ji výbuchům hněvu. Natalija v minulosti už od jednoho muže odešla a tak se nerozpakovala to zopakovat. Svým známým řekla, že jí Tatarnikov zatajil své první manželství.
To, co následovalo, by se dneska považovalo za naprosto jasný případ stalkingu. Tatarnikov nechápal, proč ji ztratil a chtěl, aby se vrátila. Svou oběť pronásledoval na každém kroku. Utéct nebylo kam, obec Giska je malá, na ulicích se potkávají stále stejní lidé. Navíc oba pracovali na jedné základní škole.
Opět se přestěhovat jinam? To nebylo v SSSR tak jednoduché. Byl zapotřebí souhlas úřadů a často i zaměstnavatele. A tak Natalija, aspoň změnila adresu. Jenže Tatarnikov ji zase rychle našel.
Stalking
Stalking je definovaný jako dlouhodobé a opakované obtěžování nebo pronásledování jiné osoby, které u ní vyvolává strach, stres nebo pocit ohrožení. V České republice je od roku 2010 považován za trestný čin, za který v základní sazbě hrozí jeden rok vězení. Pokud je veden proti dítěti, se zbraní, opakovaně nebo způsobí vážnou psychickou újmu, může pachatel počítat až s tříletým trestem.
V Sovětském svazu paragraf, který by postihoval přímo stalking, neexistoval. Mohl být ale postihován při širším výkladu jiných zákonů – např. jako výtržnictví, vyhrožování nebo narušování veřejného pořádku.
Žárlivcův plán
Tatarnikov ve škole oznámil, že 3. dubna bude slavit narozeniny. To datum neodpovídalo jeho skutečnému dni narození, ale cílem bylo na jedno místo přilákat co nejvíce lidí a především Nataliji. Měl pro ni přichystaný dárek – dvanáct kilogramů výbušniny. Tu hodlal odpálit v momentě, kdy hosté zasednou ke stolům plným jídla. Kolegové se skutečně sešli, Tatarnikov přijímal gratulace ke třicátým narozeninám, jenže Natalija nedorazila.
Kde vzal Tatarnikov 12 kilogramů výbušniny? Kromě toho, že učil ve škole brannou výchovu, byl také jako poručík v záloze instruktorem DOSARM, organizace pro spolupráci s armádou, a tam bylo výbušnin ve skladu dost, protože organizace se mimo jiné zabývala poválečným odminovávávním oblasti.
DOSARM
Celosvazová dobrovolnická organizace pro spolupráci s armádou (DOSARM) byla sovětskou obdobou československého Svazarmu. Sdružovala zájemce o sportovní střelbu, řízení aut, radiotechniku, parašutismus nebo pilotování malých letadel. Společnost existovala v letech 1947-1951. První organizace zastřešující branné sporty v SSSR vznikla v roce 1927. DOSARM se věnoval spolupráci s pozemními vojsky. Kromě něj existoval ještě DOSAV pro spolupráci s letectvem a DOSFOT, který se zaměřil na námořnictvo. V roce 1951 se tři organizace spojily do jediné – DOSAAF.
První neúspěch Tatarnikova neodradil, bombový útok jen o den odložil. Přesně totiž věděl, kde a kdy se Natalija bude nacházet. Prozradil mu to obyčejný školní rozvrh hodin. Tam se dozvěděl, že mezi desátou a jedenáctou hodinou bude učit ruský jazyk v 5. třídě.
Melanija Onufrijovová, která seděla ve třídě, po letech popsala, co se těsně před tragédií stalo: „Natalija Dmitrijevna měla hodinu ruštiny. Necítila se úplně dobře, sedla si na parapet pod oknem. Do třídy vtrhl učitel branné výchovy a začal křičet: ‚Děti, zachraňte se!‘ Seděla jsem v zadní lavici, začali jsme utíkat. Když jsem byla u stolu učitele, ohlušil mě výbuch. Strop nadskočil a zřítil se.“
Čtěte také
Výbušnina v kufru, který Tatarnikov držel v ruce, školu proměnila v trosky. Samotná Melanija sice přežila, život jí zachránil masivní stůl učitelky, ale utrpěla vážná zranění. Dalším, kdo přežil, byl například Kondrat Kulik. Exploze chlapce vymrštila přes celou třídu, proletěl oknem a dopadl až 50 metrů od budovy.
Nic se nestalo, zapomeňte
Hodiny záchranáři prohledávali trosky budovy a v sutinách hledali přeživší. Na sklonku dne napočítali 23 obětí – 21 dětí a dva učitele, jedním z nich byla Natalija. Spolu s nimi zahynul i samotný Vladimir Tatarnikov. Tragédie zasáhla celé městečko. Do práce se dala vyšetřovací komise, mezi jejími členy se tehdy nacházel i Konstantin Černěnko, budoucí ministr vnitra a později i generální tajemník ÚV KSSS.
Na samotném místě tragédie prakticky nebylo co vyšetřovat – motiv byl zřejmý, pachatel po smrti. Snad jen jeden detail stojí za pozornost. Dokládá totiž Tatarnikovův pedantský smysl pro pořádek.
Čtěte také
Oblastnímu předsedovi DOSARM poslal krátký vzkaz: „Z toho, co se stalo, nikoho neobviňujte. 12 kilogramů TNT jsem vzal ve skladu.“ Na jedné straně neměl problém vyhodit do vzduchu školu plnou dětí, na druhé straně nechtěl, aby na někoho padlo podezření z krádeže.
Právě spojení pachatele s brannou organizací výrazně přispělo k tomu, proč se o tragédii muselo mlčet. Státní moc se obávala, že celá záležitost by mohla být chápána politicky. Při vyšetřování navíc vyšly najevo i značné problémy v místní branné organizaci.
Ukázalo se například, že práci na odminování celých úseků vedení jen vykazovalo na papíře. Na to, co se tehdy dělo, opět vzpomínala Melanija Onufrijovová: „Všem zakázali o tom mluvit. Rozhodnutí přišlo ze shora. Předseda okresního výboru strany přemlouval otce: My jí v ničem nebudeme bránit… ani ve škole, ani v práci. Jen všude napište, že se už taková narodila, že to není následek výbuchu.“ Melanije totiž utrpěla vážné popáleniny na hlavě a na dlouhou dobu ztratila zrak i sluch. Byla živoucím důkazem toho, co se přihodilo.
O tragédii se v městečku začalo svobodně mluvit až po rozpadu SSSR. Dnes je na místě tragédie pamětní deska, u které se každoročně v den tragédie koná vzpomínkový obřad.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Z vězení vyhrožoval expartnerce přes SMS. Hned po propuštění ji na Žižkově ubodal před dětmi
