Tentokrát jsem se s holkami rozhodla vydat na jednu z našich známých kulturních památek. Hrad Bouzov, o kterém se říká, že je hradním skvostem střední Moravy, a jeho okolí je pro podzimní procházky jako stvořené.
Mé první seznámení s tímto místem proběhlo již v dětství, při sledování pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Později v mém dospělém věku se mi hrad a jeho okolí vryly do paměti především díky známému českému hudebnímu festivalu, který se zde koná. Nyní jsem měla možnost poznat toto místo z úplně jiného úhlu pohledu a za doprovodu mých věrných psích společnic.
Bouzovská příroda
Auto zaparkuji na placeném parkovišti, které je od hradu vzdálené přibližně 300 metrů. Počasí je pochmurné a mlhavé. Rozhoduji se, jakým směrem se vydat. Cedule u vstupu do parku mě informuje, že zde pejsci smí pouze na vodítku. Jelikož holky ještě neměly možnost se za celý den pořádně proběhnout, musím zvolit trasu, kde mohou přebytečnou energii vypustit, protože před sebou vidím jasný scénář naší procházky. Místo toho, abych si v klidu vychutnávala kouzlo podzimní přírody, které park nabízí, krotila bych dvě psí šelmy, jež by nevěděly, kam dřív skočit – a nejlépe každá na jinou stranu.
Holky jsou odmalička velmi aktivní stvoření, která vyžadují hodně pohybu a právě se věkově nachází na vrcholu psí aktivity. Proto jako první cíl volím nedaleký vrch Bakule, který se nachází zhruba půl kilometru od parkoviště. Cesta na vrchol je příjemná. Na pěšině, která nás vede okrajem lesa, nikoho nepotkáme. Holky jsou rády, že se mohou trochu proběhnout a nasát pachy tamního prostředí.
Zakrátko vystoupáme na vrchol, kde nás čeká příjemné překvapení ve formě kouzelného výhledu na ještě kouzelnější hrad Bouzov. Mlha se dává na ústup a výhled na hrad se pozvolna otevírá.
Zalituji, že jsem do termosky neudělala čaj nebo kafe, a výhled si tak neužila déle. Po chvíli mi začíná být zima. Přivolávám holky, které se při mé vyhlídkové pauze přetahovaly o klacek, a míříme dolů, tentokrát rovnou do parku před hradem. Cestou potkáváme pouze jednu rodinku, jinak je všude kolem nás liduprázdno a klid.
Park v barvách podzimu
Park se za tu dobu, co jsme byly na vyhlídce, trochu vylidnil. Zanedlouho objevíme pěkné místo s podzimní atmosférou barevných listnáčů. To chce fotku! A nejlépe nějakou akční! Lítám kolem holek a rozhazuji nad nimi listí. Pár návštěvníků nás při těchto bláznivinách sleduje. Loce při rozhazování listí, které bere jako „kořist“, o niž by se se mnou mohla přetahovat, stoupl adrenalin a štěká jak pominutá. Takhle by to nešlo. Volím tedy podzimní klasiku a holky se na povel „lehni“ svalí do listí a čekají na pár cvaknutí.
Chvíli poté se mlha roztrhá úplně a vysvitne sluníčko. Miluji tuhle rozmanitost podzimního počasí, které mě každou chvíli něčím překvapí. Pak už jen v tichosti obejdeme hradby a vydáme se zpět k autu. Cestou potkáváme ještě pár rodin s malými dětmi. Loca s Koulí děti ihned zaujmou. Chvíli kolem nás nesměle přešlapují, ale když se osmělí, přijdou si je s mým svolením pohladit. Holky mají lidský kontakt rády, musí se ale cítit v bezpečí.
Párkrát se nám stalo, že se k nám rozběhlo dítko s úmyslem se na holky bez varování láskyplně vrhnout. V některých případech stihnu zasáhnout a rozvášněné děti zastavit, nicméně někdy překvapí i mě, a než stihnu zareagovat, holky jsou již v láskyplném objetí dětských ručiček. Zatím to dopadlo ve všech případech dobře, ale ne každý pejsek je kontaktní a ani já bych nedala ruku do ohně za reakci holek v situaci, kdy se mohou cítit ohroženy. Pokud nevidím, že by rodiče děti v danou chvíli napomenuli, snažím se jim alespoň já za tu krátkou hladící chvíli vysvětlit, jak se k cizím pejskům mají chovat.
Holky se trochu vyřádily. Nejsou sice tak unavené jako z našich horských výšlapů, ale procházka se vydařila a já na závěr při kouknutí do foťáku zjišťuji, že trocha té podzimní akce se nám přece jen povedla.