Holky na stejnojmenném vrcholu pohoří Kralického Sněžníku Zdroj: Michaela Minksová
Zdolávání pohoří Kralického Sněžníku jsem plánovala dlouho. Jelikož je pohoří od našeho domova daleko a trasa je dlouhá, výprava se měla uskutečnit s přespáním na některé ze zdejších turistických chat. Ale jak jedno pořekadlo praví – člověk míní, život mění. Jednoho rána jsem si přivstala a rozhodla jsem se bez velkého plánování na „Kraličák“ vyrazit a během jednoho dne ho pokořit.
Vzhůru k rozhledně
Naše cesta startuje na malém neplaceném parkovišti Pod Klepáčem. Z parkoviště se vydáváme po červené stezce k rozhledně Klepáč. Prvních cca 200 metrů zdoláváme strmý kopec, na jehož konci se nám otevírá nádherný výhled do údolí a na vrcholky pohoří, které z části zakrývá ranní inverze. Příroda je klidná, občas v dálce slyšíme obyvatele lesa. Holky mám připnuté k sedáku, jsou ostražité, Koule stále něco ve vzduchu větří. Snažíme se být co nejvíce potichu a nerušeně místo, kde je frekventovaná zvířecí oblast, opustit. Jak stoupáme výš a mám jistotu, že se vzdalujeme od rušnějšího kousku lesa, pouštím holky na volno, ale i přesto je mám stále pod kontrolou. Při výstupu se často otáčím zpět a kochám se dech beroucí přírodou.
Výhled, který se nám naskytl po chvíli stoupání od parkoviště Zdroj: Michaela Minksová
Když dorazíme k rozhledně Klepáč, k mé smůle je uzavřená z důvodů probíhající rekonstrukce. Škoda, výhled z rozhledny by byl jistě luxusní. Chvíli se zde však zdržíme kvůli krátkému odpočinku na nedalekých kamenech, ze kterých je nádherný výhled na polskou stranu.
Rozhledna Klepáčov, na které právě probíhala rekonstrukce Zdroj: Michaela Minksová
Bahenní lázně, kam se podíváš
Od rozhledny nám určuje směr červená (česká) a zelená (polská) stezka, které nás mají společně doprovázet až k rozcestí Sedlo Puchača. Povrch stezky je kvůli roztátému sněhu bahnitý. Po chvíli cesty si uvědomuji, že jsem nezvolila správnou obuv a modlím se, ať nahoře není kopa tajícího sněhu. Pro Kouli je samozřejmě tento terén jako stvořený. Využívá bahnité cesty ke své tradiční lázni a mně se konečně podaří pořídit důkaz o existenci „zlaté polomáčené“. Koule je na to patřičně hrdá.
Hrdá Koule po tradiční bahenní koupeli Zdroj: Michaela Minksová
Sněhová nadílka
Holky si cestu na vrchol přímo užívají. Díky liduprázdné stezce (doposud jsme nepotkaly ani živáčka) ťapkají na volno a očichávají snad všechny porosty na okraji pěšiny. Loca občas donese klacek s výzvou ke hře, kterou ihned odmítám, protože vím, že kdybych na ni přistoupila, už se jí nezbavím. Občas svolí ke hře Koule, která se s ní chvíli o klacek přetahuje. Stoupáme výš a má obava se skrze nevhodně zvolenou obuv naplňuje. Tající sníh se valí značenou cestou a po stranách na vykukuje sněhová peřina.
Voda z tajícího sněhu se valila značenou stezkou Zdroj: Michaela Minksová
To už je Koule v sedmém nebi. S radostí strká hlavu do sněhu a poté skáče metr vysoko. Sníh totiž miluje ještě více než vodu. Pro radost ze sněhu strhává i Locu a obě společně dovádějí, až je musím v jejich vášni krotit z obavy, ať jim nějaká energie zůstane na cestu zpět. Vždyť nejsme ani v polovině naší výpravy.
Holky si jejich první letošní sníh doslova užívaly Zdroj: Michaela Minksová
Stoupáme k vrcholu
Na rozcestí Sedlo Puchača se červená se zelenou rozdělují, obě však vedou ke stejnojmennému nejvyššímu vrcholu pohoří Kralického Sněžníku. Nyní se musíme rozhodnout. Můžeme se vydat pohodlnější červenou trasou, nebo si zvolíme náročnější zelenou, která vede po hranici a hřebenu přes Hraniční skály a vrchol Malý Sněžník. I přes nedostatečnou výbavu do sněhových podmínek je pro mě volba jasná, vyhrává náročnější a divočejší zelený terén. Opět nás čeká stoupání. Cestou míjíme skalní útvary, které nám poskytnou nádherné výhledy po okolí.
Čím výše stoupáme, sněhu přibývá a stezka začíná být nepřehledná. Sníh mi sahá po kotníky, místy i výše. Boty už mám úplně promočené. Občas zahlédnu na stromě nebo kameni zelené značení, které mě ujistí, že míříme správným směrem. U Hraničních skal dávám přestávku a nejraději bych tu zůstala celý den. Toto nádherné místo mě úplně uchvátí. Vystoupáme na kameny, kde se na chvíli usadíme, a já se dobíjím energií z nedotčené přírody. Bohužel nás tlačí čas a začínají mi v promáčených botách mrznout nohy, tak pokračujeme po chvíli dále.
Zastávka na Hraničních skalách Zdroj: Michaela Minksová
Zanedlouho míjíme vrchol Malý Sněžník a začínáme klesat. U dalšího rozcestníku jdeme dále po červené, která nás povede až k vrcholu. Ještě zdoláme pár strmější úseků a jsme tady. Před námi se rozprostírá vrchol Kralický Sněžník. Je zde pusto a prázdno, potkáváme pouze pár turistů a dva pejsky. Část vrcholu je zasypána kupou kamenů, která zde vznikla díky stavebním pracím polských sousedů za účelem stavby rozhledny. Kameny ani odpočívající stavební technika nám tento zážitek nenaruší. Inverze sice neustoupila a nerozkryla úplný výhled vpřed, ale nám to vůbec nevadí. Sestoupíme o něco níže k pramenu řeky Moravy, kde se osvěžíme. Kousek pod pramenem se tyčí socha slůněte, která ke Kralickému Sněžníku neodmyslitelně patří. Pořídíme si u slůněte foto památku a dál míříme po žluté naučné stezce, která nás dovede do kouzelného zeleného údolí. Tady už není po sněhu ani památky.
Socha slůněte ke Kralickému Sněžníku neodmyslitelně patří Zdroj: Michaela Minksová
Liduprázdná obec Dolní Morava
Naučná stezka pro nás končí v obci Dolní Morava, kde se nachází stejnojmenný horský resort plný turistických atrakcí. Za zmínku stojí například vyhlášená Stezka v oblacích, ke které je možnost dopravit se lanovkou. Se psy je na stezku vstup zakázán, u vstupu jsou připraveny kotce pro jejich „odložení“. Dolní Morava je místo, které se za normálních okolností doslova hemží návštěvníky. Kvůli aktuální situaci, která místní atrakce, restaurace a ubytovací zařízení uzavřela, se stává resort místem duchů a my tak máme možnost nasát jeho liduprázdnou atmosféru.
Přes ovečky k autu
Pak už se na rozcestníku vydáváme na poslední naši trasu po modré, která vede chatařskou oblastí pořád do kopce až k parkovišti. Pár metrů před parkovištěm nás modrá stezka směřuje přes uzavřenou pastvinu s ovcemi, které jsou od nás naštěstí dostatečně daleko. Holky už nemají energii na ovce reagovat, nikam se neženou a pomalu se vlečou na vodítku. Za vrátky ohrady již vidíme náš dopravní prostředek, který nás po 23 km v nohách pohodlně odveze domů. Na holkách je znát, že jim dnešní túra dala zabrat. Uvidíme, jak dlouho jim ta únava vydrží. Já ale můžu říct, že jsme objevily další místo, kam se budeme rády vracet.
