Hra na varhany v českém kostele v Chicagu v podání faráře Dušana Hladíka
Z rodné jižní Moravy vyrazil na přelomu milénia do zámoří. Z pětileté mise se nakonec stalo čtvrtstoletí a stále pokračuje. Farář Dušan Hladík zakotvil v americkém Chicagu, v němž – nyní již s americkým pasem – vede misii pro komunitu našinců. Ta je v Chicagu pořád poměrně výrazná a Hladík popisuje, kdo ji tvoří. Proč to Čechoslováci utíkající před komunismem neměli u starousedlíků vůbec lehké? Jak to dnes mají Čechoameričané s návratem do země svých předků na důchod? A jak žijí Češi v USA bez platných dokumentů? O tom všem Hladík vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Jak se vlastně český páter ocitne v americkém Chicagu?
Ocitne se tady jako kterýkoliv jiný kněz kdekoliv jinde. Na tato místa býváme posláni našimi domácími biskupy. Můj předchůdce, otec Vojtěch Vít, zde coby český misionář byl 38 let a chtěl odejít na odpočinek. Požádal proto Českou biskupskou konferenci, aby mu poslala nástupce. Náš brněnský biskup Vojtěch Cikrle mě oslovil a jednoduše mě sem poslal. O to místo jsem nežádal, ani na něj nebyl nějaký konkurz. Jednoduše jsem byl poslán, abych pokračoval v práci pro krajany. Původně to bylo poslání na pět roků, teď už je to čtvrt století.
ČTĚTE TAKÉ: Trump jako papež? Americký prezident vtipkuje o Svatém stolci, zmínil svého favorita
Čím to, že se z pěti protáhla na 25 let? Proč jste se rozhodl zůstat?
Dalo by se říct, že to tak nějak vyplynulo. Téměř souběžně jsme v tom čase nastupovali do Ameriky tři čeští kněží – v New Yorku to byl páter Antonín Kocurek, já jsem zamířil do Chicaga a do kanadského Toronta, kam to mám teritoriálně blíž než do New Yorku. Před námi přišel ještě páter Libor Švorčík. Začínali jsme v zámoří jako nástupci kněžích, kteří zde byli jako exulanti v době totality. Tehdejší český misionář působící v Kalifornii Petr Esterka byl v době našeho nástupu jmenován pomocným brněnským biskupem a byl pověřen duchovní péčí o naše krajany žijící v cizině.
Naše původní misijní poslání do USA bylo na pět let, tak jak to tehdy umožňovalo speciální pracovní vízum pro duchovní osoby, takzvané R1. Ptali jsme se tehdy pana biskupa, zda máme počítat jenom s pětiletkou, což se nám zdálo ekonomicky nevýhodné, protože v Americe vzniká lidem nárok na důchod až po deseti odpracovaných letech, čili by pět let vyšlo naprázdno.
Zároveň však pan biskup řekl, že když bude vše fungovat, určitě budeme moci pokračovat. Proto jsme s tím tak trochu počítali. V Kanadě byly vízové podmínky trochu jiné a otec Švorčík tam brzy získal kanadské občanství. My jsme v USA s kolegou otcem Kocurkem po pěti letech získali nejprve takzvanou zelenou kartu, tedy permanentní rezidenturu. Na základě toho jsme si pak po dalších pěti letech mohli udělat zkoušky na americké občanství.
Mimochodem, vaši kolegové, páteři Kocurek a Švorčík, stále drží své posty, jako vy v Chicagu?
Ano, páter Kocurek je dodnes v New Yorku, i když byl během svého působení asi pět let zpět ve vlasti. Pak se ale vrátil. Páter Švorčík byl v české misii v Torontu asi 18 let, pak byl tři roky na farnosti v Kanadě a poslední čtyři roky působí jako misionář v Los Angeles v Kalifornii, kde převzal službu po panu biskupu Esterkovi, který odešel na odpočinek a před třemi roky zemřel.
Většina Čechů a vlastně všech cizinců přichází do USA za vidinou amerického snu. Vaše cesta je oproti té běžné trochu odlišná, když jste sem zamířil vlastně služebně. Jak se naplnila vaše očekávání?
Popravdě jsem neměl očekávání žádná, protože jsem prakticky nevěděl, do čeho jdu a co mě čeká. Měl jsem pouze informaci, že budu prakticky výlučně působit pro naše české lidi a neočekává se ode mě služba pro americké farnosti nebo domorodé obyvatelstvo. Když jsem přišel, poznal jsem, že jsou krajané rozvrstveni do několika skupin.
Skupiny českých přistěhovalců
Jak byste ty skupiny popsal?
Tou první byli starousedlíci – Češi, Moravané a Slováci, kteří se už narodili v USA. Přišli sem už jejich babičky a dědečkové, ale někdy se tito lidé silně hlásili k českému původu a byli na něj hrdí. Udržovali si český jazyk a určité tradice. V souvislosti s tím chodili do českého kostela a účastnili se mnoha kulturních akcí, které tato misie vytvářela. Také tu byla celá řada spolků, kde aktivně pracovali. Vlastně šlo o potomky emigrantů, kteří přicházeli do Ameriky z ekonomických důvodů.
Druhá skupina farníků byli lidé, které bych nazval „osmačtyřicátníci“. Byla to první vlna politického exilu z Československa po komunistickém puči v roce 1948. Utíkali, aby si zachránili holé životy, nebo utíkali za demokracií a nepředpokládali, že by komunismus v Česku vydržel dlouho. Mysleli si, že režim do pár let padne a brzy se vrátí do vlasti. Nakonec to byla poměrně početná skupina. Další příliv přišel po roce 1968.
Čili „osmašedesátníci“?
Šlo o lidi prchající za hranice až po sovětské invazi, tedy invazi vojsk Varšavské smlouvy, jak se populárně říkalo a říká dodnes. Mimochodem, oni ani „osmačtyřicátníci“ to vůbec neměli lehké, protože museli jít většinou přes utečenecké tábory v Německu nebo Rakousku a do Ameriky se nedostávali vůbec snadno, pokud zde neměli zázemí.
USA totiž měly určité kvóty a emigrantů tolik nebraly. Tak museli exulanti zamířit nejprve jinam, třeba do Kanady, Jižní Afriky, Austrálie nebo do Skandinávie, potažmo do Jižní Ameriky. Teprve ve druhé fázi, když si tito Češi našli v Americe nějakého sponzora nebo jim vyšly kvóty, se druhotně dostávali do USA. Mnohdy až po několika letech. Protože v jejich rodné zemi stále vládnul totalitní komunistický režim, dostávali zde politický azyl.
A nakonec je tu nejnovější skupina lidí, kteří začali do Ameriky jezdit po roce 1989, tedy po Sametové revoluci. Už to ovšem nebyli političtí exulanti, ale opět emigrace z ekonomických důvodů. Lidé vyrazili jednoduše na zkušenou a poznat svět, život a vše, co s tím souvisí. Někteří tady zůstali a usadili se, založili si rodiny a žijí zde dodnes. Jiní si zde vydělali nějaké peníze a brzy se vrátili do vlasti. Další se pro návrat do vlasti rozhodli kvůli rodině.
Kvůli dětem?
Ano. Takovým rozhodujícím momentem je, když děti začnou nebo mají začít školní docházku. Pak rodiče řeší, zda zůstat v Americe, kde by pak měly děti školu vychodit, nebo se vrátit do staré vlasti a tam začít školu českou. Někdo se rozhodne pro řešení takové, jiný pro onaké. Problém je především v tom, že mnoho z nově příchozích tady nemá v pořádku doklady. Mylně se označují jako ilegálové, což je špatný termín.
Jakto?
Nikdo z nich nepřišel do USA ilegálně, že by se podkopal tunelem nebo přeplaval řeku. Tito lidé sem přijeli na turistická víza, případně dnes na ESTA (bezvízový styk; pozn. red.). Ty jim časem vypršely, legální pobyt jim skončil, ale oni se už nevrátili. Zůstávají zde tedy bez dokumentů. Získat je není snadné. Je několik základních cest pro legalizaci pobytu, kdo však žádnou z nich nemá, čeká na amnestii imigračních úřadů, která už ovšem celá desetiletí nebyla udělena, a tak tito lidé žijí ve velké nejistotě.
Hlavní cesta pro legalizaci pobytu je skrze manželství. Tak, že si Čech nebo Češka vezme Američanku nebo Američana. Další možnost, ne tak častá, je když se jedná o mimořádného či vyhledávaného pracovníka, kterého americká firma sponzoruje a on tak získá pracovní vízum, následně zelenou kartu a nakonec občanství.
Jak často takové cesty uspějí?
U mnoha našich rodin není ani jedna, ani druhá. Řada místních Čechů vstupuje do manželství s protějškem ze svého národa, respektive ze slovenského. Tito lidé tak nemají možnost získat papíry skrze manželství. Tito lidé zde žijí jaksi „napůl“. Mají zde práci a normálně se začlenili do společnosti. Sice nemají pracovní povolení, ale mají právo a povinnost platit daně. Když to dělají, tak je v podstatě nikdo nepronásleduje. Samozřejmě pokud se nedopustí nějakého zločinu, za který by mohli být vyhoštěni. To se pak může stát i když už mají zde narozené děti.
Rodiče často čekají, až bude jejich nejstaršímu dítěti 21 let, což je v USA nejvyšší plnoletost, a pak může jako americký občan sponzorovat vlastní rodiče. Ti na základě toho mohou získat zelenou kartu a později občanství.
Ty už mají díky tomu americké občanství.
No, ono to není úplně přesné, protože plné občanství vzniká dítěti až v době plnoletosti, nejen narozením. Ale je pravda, že od narození mají americký rodný list a mohou dostat americký pas. Rodiče často čekají, až bude jejich nejstaršímu dítěti 21 let, což je v USA nejvyšší plnoletost, a pak může jako americký občan sponzorovat vlastní rodiče. Ti na základě toho mohou získat zelenou kartu a později občanství. Je to však dost dlouhý proces.
Nemyslíte si, že vzhledem k vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách se jeho politika může dotknout právě takových lidí včetně Čechů a Slováků?
Těžko říct, jakým způsobem se bude americká politika ubírat. Nechci nic předjímat, ale většina programů nově zvoleného prezidenta, který už jedno období za sebou má a tu problematiku zná, je namířená na obrovský příliv migrantů z jihoamerických států a dalších zemí, ze kterých přichází tisíce lidí. Často se mluví, že sem z těchto míst přichází i lidé kriminálního ražení. Stejně tak vnímám, že politika prezidenta bude zamířena proti ilegálním migrantům, kteří přišli v nedávné době.
Na druhé straně je škoda, že žádná z vlád za posledních víc jak 25 let nevyřešila náš problém s lidmi bez papírů. Byly zde pokusy, byly podány nějaké návrhy zákonů, ale buď je neschválil Senát, nebo Kongres. Pro emigranty, o kterých tu mluvíme, naše lidi žijící tu třeba desítky let a platících daně, se za celá desetiletí neudělalo opravdu nic. Nějaká generální amnestie, na kterou se dodneška čeká, nebyla udělena.
Doufám, že takoví lidé z USA vypovězeni nebudou a zákony se nějak uzpůsobí. Žijí tu desítky let spořádaně, mají rodiny, odvádí daně a jsou přínosem pro tuto zemi. Jejich pobyt by se měl zlegalizovat na rozdíl od těch, kteří přišli v nedávné době, mnohdy ani nepracují, jen berou sociální dávky a třeba i zvyšují kriminalitu. Tomu by se měl udělat rázný konec.
Starousedlíci se na nově příchozí dívali skrz prsty
Vrátím se ještě k českým přistěhovalcům. Jak Američané nebo čeští starousedlíci nahlíželi na české uprchlíky z let 1948 a 1968? Ti lidé na jedné straně utíkali za svobodou, aby se zachránili, ale na straně druhé přicházeli z totalitních režimů a mohli být vnímáni jako bezpečnostní hrozba.
No, nenahlíželi na ně moc dobře. Je třeba rozlišit, jak se dívali Američané a jak starousedlíci. Amerika jako taková dávala takovým lidem politický azyl, takže s nimi neměla problémy. Naopak starousedlíci se na nově příchozí dívali spíš skrz prsty a neměli je rádi. Tehdejší uprchlíci ale rychle získávali zelené karty, na základě toho si pak dělali americké občanství a brzy se začali začleňovat do společnosti jako plnohodnotní občané. Tyto věci už ale já znám pouze z vyprávění.
Český živel v Chicagu byl ale velmi početný. Spousta dětí narozených Čechům vychodila americké školy, lidé z dnes už starší generace například bojovali za Ameriku v různých válkách, měli jsme tu třeba veterány z války v Koreji. V 70. letech zde bylo mnoho podniků, ve kterých Češi pracovali nebo je přímo vlastnili – české obchody, banky či různé kulturní nebo sportovní spolky jako třeba Sokol. Některé fungují dodnes, třeba Ústředna moravských spolků nebo Moravská kulturní společnost. Svého času zde bylo na 40 různých českých organizací a spolků, které byly zkoordinované.
Hádám, že počty těchto spolků ale klesají, že?
Samozřejmě. Jeden za druhým ukončují činnost nebo výrazně mění svoji náplň. Některé fungují dodnes a nové dokonce vznikají. Podle svého zaměření udržují národní tradice, kulturní či sportovní činnost. Faktem však je, že v drtivé většině těchto spolků se vytrácí český jazyk a jednacím jazykem je angličtina.
Je tedy v Chicagu nějaká organizace, která by z pohledu jazyka byla stále česká?
Dá se říct, že asi jedinou společností, kde je jednacím jazykem ryze čeština, je naše Česká misie. Ale samozřejmě, že silným nástrojem pro udržení českého jazyka u Čechoameričanů je také Česká škola T.G. Masaryka, která češtinu vyučuje ve velkém a to jak děti, tak dospělé. Také Ústředna moravských spolků má české třídy pro děti a samozřejmě i naše misie.
Nejčastěji chodí do těchto kurzů děti v předškolním věku či mladší žáci. Naše misie měla také vždy českou sobotní školu. Je pojmenovaná po kardinálu Josefu Beranovi a mívali jsme poměrně dost žáků. Nyní je však již populace slabší. Vždy jsme ale brali žáky jen z ryze českých rodin, kde se česky mluvilo i doma, tudíž žáci měli českou školu jako takový doplněk.
V porovnání se školou T.G. Masaryka takový kurz pro pokročilé?
To bych neřekl, protože tu máme i děti od první třídy. Ale v dřívějších letech pod hlavičkou misie vedl kurzy pro dospělé pan profesor Antonín Jandáček, který zde po večerech učil Čechoameričany, pro které už čeština nebyla mateřský jazyk. Do naší sobotní školy nicméně dnes bereme děti, které český jazyk spíš znají jako hovorovou řeč ze svého domova, ale už jsou narozené zde, takže mají americký pas.
Tyto děti mohou jezdit i do vlasti svých rodičů třeba na celé prázdniny za babičkou a dědečkem, což je pro ně lepší než deset jazykových kurzů, protože s nimi najednou nikdo nemluví jinak než česky nebo moravsky. Takové děti tak mnohdy neumí jazyk spisovný, ale spíš lidový a nářečí. My jim můžeme pomoci jejich češtinu trochu kultivovat do spisovného jazyka a naučit je základům gramatiky. A to se bavíme opravdu o tom nejjednodušším jako třeba správné čtení a vyslovování písmen s háčky a čárkami. Problematické jsou i běžné samohlásky, protože angličtina je vyslovuje jinak než čeština.
Diktát by děti asi moc nezvládly. Ke skloňování, časování, vyjmenovaným slovům či rozdílům mezi písmeny „i“ a „y“ už se málokdy dopracujeme.
A co takové klasické české specifikum – písmeno Ř?
Děti ho obvykle mají naposlouchané z domova, ale samozřejmě, že pro některé je problémové. Máme zde výborné učitelky, které studovaly přímo logopedii, takže v případě zájmu se dá pracovat i zde. Každopádně cílem školy je prohloubit hovorový jazyk a zaměřit se i na čtení. S psaným projevem by to už bylo horší, takový diktát by děti asi moc nezvládly. Ke skloňování, časování, vyjmenovaným slovům či rozdílům mezi písmeny „i“ a „y“ se už málokdy dopracujeme.
Jakto?
Záleží na tom, jestli je zájem i ze strany rodičů a dětí samotných. Faktem je, že z českých rodin umělo češtinu vždy nejlépe nejstarší dítě, ale čtvrté či páté děti už mezi sebou mluví prakticky jen anglicky. Je to pochopitelné. Záleží, zda s dětmi rodiče doma mluví česky, čtou jim české pohádky nebo se dívají na české filmy. Máme tady třeba děti z první či druhé třídy, které mluví česky perfektně a všechno vám přečtou. A pak tu jsou starší děti ze smíšených rodin, kdy je jeden rodič Američan nebo třeba Polák, a už je to s češtinou horší.
Jaký je vlastně v komunitě zájem o výuku českého jazyka?
Nebudeme si nic namlouvat, klesá. V době, kdy naši lidé v nové vlně uzavřeli v USA manželství a začali mít děti, tak ty ještě do našich škol chodily a i když se věkem lišily, měli jsme naplněné třídy. Dnes máme jen jednu třídu a ani ta plná není. Ubývá malých dětí a starší, které k nám chodily dříve, jsou dnes na středních či vysokých školách a zájem o sobotní výuku češtiny moc není.
Některé děti ale s češtinou pokračují třeba díky prázdninovým kurzům organizovaným pro zahraniční studenty. Takovým studentům rádi dáme doporučení a z kurzů se vrací velice nadšení. Často po kurzu jedou ještě domů za babičkami a dědečky, u kterých s češtinou pokračují.
Znám řadu dětí z našich rodin v Americe, dnes už dospělých, kteří se po čase do Česka přestěhovali i s americkým manželem či manželkou a v zemi svých předků působí jako učitelé angličtiny, přičemž zároveň perfektně ovládají český jazyk. Díky tomu vytváří takový mezinárodní most, který přináší ovoce. A tím, že jsem v Chicagu už tolik let, zase já vidím ovoce práce, která byla u nás vykonána a jak hluboký má význam.
Návraty z Ameriky mohou být smutné
Zde můžu krásně navázat, protože občas vidím takový fenomén, a to zejména u Čechů žijících v Německu či Rakousku. V těchto zemích léta pracují a na důchod zamíří do České republiky. Díky vyšším penzím si pak v Česku mohou žít takřka jako králové. Sledujete v Americe něco podobného? Že by se místní Češi nebo Američané s českými kořeny vraceli zpět do země svých předků dožít na penzi?
Ano, takových případů je řada. Někdy to funguje a někdy ne. Evropa je něco jiného než Amerika. Vracet se chtějí hlavně bývalí uprchlíci z roku 1948, i když ti už bohužel rychle vymírají, a další z roku 1968. Touží se vrátit, někdo honem rychle a někdo čeká až na pozdní důchodové roky, kdy si řekne, že s americkým důchodem by si v Česku žil daleko lépe než tady v Americe, i když tady se samozřejmě hlady či se sociálním nedostatkem také neumírá (smích). Bývá tu ale problém.
Jaký?
Záleží na tom, jestli ti lidé mají ve staré vlasti ještě nějaké zázemí, řekněme příbuzné. Navrátilci se případně mohou vrátit ke své rodině, což má svá pozitiva, ale i negativa. Jedna věc je totiž přiletět z Ameriky na návštěvu, druhá je odstěhovat se zpět natrvalo. Určité plus je i to, když má člověk nějaký majetek či dědictví po rodičích v Česku. Řada lidí to má tak, že v Česku už nikoho blízkého nemá, po 50 či 60 letech se tam vrátí a najednou jsou v úplně cizím prostředí.
Já jim vždycky říkám: „Prosím, uvažte velmi dobře, kam se vracíte, protože je to úplně jiná země, než ze které jste odcházeli.“ Dnešní Česko má pro ně úplně jinou kulturu, zvyky, sociální rozvrstvení atd. Pak je také otázka, zda zapadnou. Občas mohou rovnou zamířit do penzionů pro důchodce, které si s americkým důchodem mohou dovolit, a přesně jak jste říkal – žijí si tam na dané poměry královsky. Je však otázka, zda je to přesně to pravé, co očekávali.
PODÍVEJTE SE: Katarská královská rodina daruje Trumpovi luxusní letoun Boeing 747-8
Aby se radostný návrat do domoviny nestal spíše smutným…
Zvlášť osamělým lidem bez zázemí, kteří se mě ptají, zda se mají či nemají vrátit, vždy říkám: „Nebourejte si v Americe mosty, neprodávejte svůj dům a nelikvidujte všechno, co zde máte. Zatím to tady nechte, ať se vám o to někdo stará. Jeďte do Česka na půl roku nebo i na déle a pak uvidíte.“
A jak to většinou dopadne?
Někdo se rozhodne v Česku zůstat a vrátí se do USA třeba jen jednou za rok na návštěvu za kamarády. A někdo se naopak velice rychle vrací, přičemž mi říká: „Pane faráři, dobře jste mi poradil.“ Zkrátka někdo je spokojený a někdo úplně ztracený, tak se vrací.
Z vašeho vyprávění už asi tuším odpověď, ale přesto se zeptám. Jak to s potenciálním návratem do vlasti vidíte vy?
„Aj tak sa móže, aj tak sa móže.“ (smích) Vzhledem k mému důchodovému věku očekávám, že mi z Česka brzy pošlou nástupce, kterého bych zaškolil a který by po mně převzal duchovní správu misie. A pak je otázka, co dál. Já už v Česku víceméně nemám žádné rodinné vazby.
Rodiče jsou na věčnosti, sourozence nemám a spojení udržuji jen s jednou ze svých sestřenic. S tou máme vztahy jako bratr se sestrou, takže bych se k ní jistě mohl vrátit a měl i ono důležité zázemí. Navíc bych nemusel myslet jen na zázemí rodinné, protože kdekoliv bych se v Česku přihlásil jako kněz-důchodce do služby, každý biskup mě s otevřenou náručí vezme jako výpomocného duchovního. Prostě pole působnosti otevřené na všech stranách.
A co hovoří pro setrvání v USA?
Na druhou stranu, pokud by nám to s mým nástupcem zde klapalo, nevidím důvod, proč nezůstat. Do staré vlasti mě nic mohutně netáhne, klidně mohu dožít tady a vypomáhat s misií novému knězi, protože té práce je po všech stránkách stále dost. Činnost bych si vždycky našel.
PODÍVEJTE SE: Bratři Menendezovi by se mohli dostat na svobodu. Soudce zmírnil trest
