Američané dnes ve spojitosti s Českou republikou a naší kulturou vnímají hlavně díla spisovatele Franze Kafky či hudebního skladatele Leoše Janáčka, u kterého však prý mnohdy ani netuší, že byl Čech. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekla česká pedagožka s americkým pasem Sandra Kumorowski, která vyučuje na Columbia College v Chicagu. Dodala, že velkou práci pro Česko za Atlantským oceánem udělal i legendární hokejista Jaromír Jágr. Stejně tak popsala, jaké to je vychovávat v USA americké dítě, ve kterém se zároveň mísí český a polský původ.
Do Ameriky, konkrétně do Chicaga, jste přišla z Česka zhruba před 30 lety. Co vás sem zavedlo?
Vyrůstala jsem ještě v komunistickém režimu, a když jsem v roce 1993 začala studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze, byl úžasným zážitkem už fakt, že se dostanu z rodné Kroměříže do většího města. Skvělá byla i možnost cestovat během studií na gymnáziu v Kroměříži, to jsem nějaký čas strávila ve Francii a v Německu. Začal se mi otevírat nový svět, podstatně jiný než ten za zavřenými hranicemi, které jsem zažila jako dítě. Když jsem pak přišla do Prahy, začala jsem pracovat v americkém sportbaru, jehož majitelem byl Američan z New Yorku. Začala jsem se setkávat s řadou Američanů a jejich země byla pro mne zajímavá, protože za komunistů „byla zakázaná“.
ČTĚTE TAKÉ: „Špinavý“ skandál ministra Kennedyho: Koupal se s vnoučaty v bakteriemi znečištěném potoce
Bylo to tedy velké lákadlo?
Několik mých známých odcestovalo do Ameriky prakticky hned po revoluci, takže jsem se s nimi spojila, a když jsem dostala možnost tam odcestovat, řekla jsem si, že přeruším studia a zkusím na rok vyjet. Jela se mnou i má nejlepší kamarádka a bylo to super. Byl to opravdu zvláštní pocit přistát poprvé na letišti v Chicagu, a to jsem vždy byla cestovatelská duše.
Jak to?
Objevovat cizí města a státy, kulturu, přírodu a další věci bylo vždy jedním z hlavních cílů mého života, takže cesta do Ameriky nebyla zcela mimo mou náturu. Byl to však úplně jiný svět a už nešlo jen o nějaký výlet. Vize amerického života pro mě jako mladou studentku byla velice atraktivní. Šlo vlastně o takový test, jestli odolám. Po roce jsem se měla vracet, ale to se nestalo, takže jsem ve studiu pokračovala na Loyola University Chicago, kde jsem dokončila bakaláře i magistra. Později jsem se v Chicagu vdala a z původně jednoho roku se stalo už 30 let.
Když mluvíte o cestě do Ameriky, mnoho lidí o ní sní a má své představy. Často získané nejen od lidí s podobnou zkušeností, ale i třeba z filmů. Jaká je realita?
Určitě jiná, než si ji člověk vysní. Tenkrát jsme neměli takový přístup k médiím jako nyní. Dnes si můžete díky přístupu k informacím dohledat určité věci. U mě převládalo nadšení, že jsem se vůbec dostala do Ameriky, ale pak přišla horší realita. Začala jsem v Americe pracovat, což ne vždycky šlo a navíc ne v prostředí, ve kterém jsem chtěla.
O co šlo?
Pracovala jsem například jako servírka. To jsem dělala už během studií na Gymnáziu Kroměříž, takže jsem k tomu měla blízko, ale přece jen to nebyly aspirace studentky. Měla jsem ale štěstí, že jsem pracovala ve skvělých restauracích se skvělými šéfy i lidmi kolem, což mi dalo úplně jiný pohled na americký třídní systém.
Když chcete něčeho dosáhnout, bez práce koláče nepřijdou. Právě v Americe tohle platí ještě víc.
Jaký?
Je tu hodně znát rozdělení na „old money“ a „new money“ (první skupina lidí se spoléhá na bohatství ze svých rodin, druhá naopak na své vlastní vydělané peníze; pozn. red.). Nenazvala bych to úplně kastovním systémem, ale přece jen systém různých sociálních skupin v Americe trochu existuje. Začínala jsem samozřejmě v té nejnižší, ale protože jsem měla chuť studovat a dostat se dál, mohla jsem se v tomto systému posouvat. Když chcete něčeho dosáhnout, bez práce koláče nepřijdou – a právě v Americe to platí ještě víc. Tamní výhodou ale je, že když opravdu usilovně pracujete a soustředíte se na svůj cíl, tak ty koláče skutečně dostanete. Také se člověk naučí víc přemýšlet strategicky. Je zde tolik konkurence, zvláště ve větších městech jako Chicago, že musíte vypilovat své schopnosti a dovednosti v oboru, abyste vůbec mohli konkurovat.
To může být velmi zajímavá zkušenost pro lidi s ambicemi, když se obrní trpělivostí.
Byla to výborná zkušenost a strašně moc mi to dalo. Neměnila bych a všemi těmi pracemi bych prošla znovu, protože jsem získala obrovské zkušenosti, nový pohled na svět a také respekt v očích mnoha lidí.
Česká komunita v Chicagu stále žije
Za dobu, co jste tady, překvapilo vás něco, na co jste v Česku nebyla zvyklá?
Hodně mě překvapilo, že pokud opravdu tvrdě pracujete, dokážete si vybudovat určitou důvěru s jinými lidmi. Dřív jsem si myslela, že to není úplně možné, protože pocházím z malinké země ve středu Evropy. Ale tím, že jsem se soustředila na své cíle a zároveň vždy postupovala eticky v kariéře i životě, jsem získala důvěru spousty Američanů.
Mám výbornou kamarádku z Indie, skvělého kolegu Francouze a díky tomu dokážu analyzovat jejich národní identitu, což je další věc, kterou jsem se zde naučila. Amerika je prostě zemí, kde žije mnoho emigrantů z různých koutů světa, takže se naučíte respektovat cizí kultury.
PODÍVEJTE SE: Trump chce přijmout jeden z nejcennějších darů, jaké kdy USA obdržely. Krok budí vášně
Komunita Čechů v Chicagu má silnou historii. Ve 30. letech zde dokonce byl starostou rodák z Čech Antonín Čermák (Američany psán jako Anton Cermak; pozn. red.). Jak je to ale dnes?
I díky českým konzulům Marku Skolilovi, Bořku Lizcovi a dnes Jakubu Utěšenému se podařilo tuto komunitu stmelit, pravidelně se setkává a pořádá různé akce. Díky tomu stále funguje. Navíc má mnoho českých univerzit různé projekty s americkými vysokými školami. Sama spolupracuji s Jihomoravským inovačním centrem v Brně a spousta firem z něj se snaží přijít na americký trh. Je to skvělé, protože v České republice máme mnoho talentů. Česká komunita by zde měla být i proto, abychom dokázali rozvíjet podmínky a příležitosti pro takto ambiciózní české firmy.
Dítě tří národností
Patříte mezi ty členy komunity, kteří do USA přišli v dospělosti a až později získali americký pas. Zároveň však máte syna narozeného zde, je tedy americkým občanem už od narození. Jak se k české komunitě hlásí on?
Myslím, že u něj hraje velkou roli. Odmalička se mu snažím zdůrazňovat, odkud pocházejí jeho rodiče, i když to má ještě složitější. Pravidelně navštěvujeme nejen Českou republiku, ale i Polsko, protože můj manžel je původem Polák. V létě syn tráví hodně času s babičkami, snažím se mu vštípit respekt ke kořenům. I když má americký pas, je prakticky napůl Polák a napůl Čech. Díváme se na české pohádky a když je v Čechách, chodí do české školy. Nedávno nás operní pěvkyně Ester Pavlů pozvala na představení Carmen do Národního divadla a byla to jeho vůbec první zkušenost s operou, ze které byl nadšen. Znovu ho to inspirovalo k tomu, aby porozuměl češství a svému původu.
A zvládá to, že se v něm vlastní mísí hned tři národnosti?
Určitě ano. Ve své identitě má celkem jasno. Ví, že se narodil v USA, ale zároveň rád jezdí do Česka i Polska. I tam se cítí jako doma. Je důležité, aby rozuměl prostředí, ze kterého pocházíme. V Kroměříži dokonce čas od času hraje fotbal za místní tým, kde samozřejmě se spoluhráči mluví česky.
Myslím, že většině studentů se Praha líbí a mnozí se tam pak vracejí po vlastní ose. Někteří se dokonce rozhodli, že se tam přestěhují.
V rámci své pedagogické činnosti na univerzitě představujete Američanům i cizím studentům Českou republiku a její kulturu, třeba prostřednictvím filmů. Jak na to obvykle reagují?
Už 14 let vedu na Columbia College program, během kterého beru každé léto skupinu studentů na dva týdny do Prahy, kde spolupracujeme s určitými klienty. Pro ty, kteří do té doby nikdy nebyli za hranicemi Ameriky, je to napřed šok. Ale pozor, pozitivní. Předtím si nedokázali představit, jak je Praha krásné historické a zároveň kosmopolitní město, nic podobného totiž neviděli. Myslím, že většině studentů se Praha líbí a mnozí se tam pak vracejí po vlastní ose. Někteří se dokonce rozhodli, že se tam přestěhují. Zrovna teď mám jednoho studenta, který chce v Praze žít a pracovat.
Co se studenty v Praze děláte, že je tak uchvátí?
Máme celou řadu aktivit. Zúčastníme se přednášky na Univerzitě Karlově, chodíme na různé byznysové akce a samozřejmě musíme navštívit i kulinářskou scénu. Odvážejí si skvělé zážitky a pomáhá i to, že díky hodnotě dolaru se v Praze mohou mít opravdu skvěle. Obecně si myslím, že by hlavní město mělo více pracovat na své reklamě, i když už teď ji dělá velmi dobře. Když cizinci přijedou do Prahy, rovnou říkají, že je magická.
Jágr po boku Kafky či Janáčka
Co vlastně Američané znějí z české kultury?
Samozřejmě Franze Kafku. To byl velikán literatury. Studenti žurnalistiky či literatury ho studují ve velkém. Je také trochu překvapivé, že hodně studentů zná hudbu skladatele Leoše Janáčka, i když možná nevědí, že je právě z Čech. Je zajímavé sledovat jejich tváře, když jim řeknu, že byl Čech stejně jako Antonín Dvořák a Bedřich Smetana. Nejde ale jenom o literaturu, hudbu či umění. Američany hodně zajímá sport. Určitě nepřekvapí, že velmi fandí hokeji, takže pro nás Čechy v Americe udělal mnoho i Jaromír Jágr, který vlastně pomáhal nastavit povědomí Američanů o České republice. Pro Slováky je pak důležitý jiný hokejista – Marián Hossa, který léta hrál právě v Chicagu. Tým Blackhawks dokonce před dvěma lety jeho číslo 81 slavnostně vyřadil.
Myslím, že my Češi máme světu tolik co nabídnout. Člověk by sice měl mít nějaký přehled, ale zároveň si udržet svoji národní identitu. Tak se ostatně snažím chovat i já celá ta léta, co žiji v Chicagu – líbí se mi zde, mám ráda místní kulturu, respektuji americké zákony, ale v jádru jsem a zůstanu Češka. Proto jsem se také rozhodla dodělat si doktorát na Univerzitě Karlově, která je na světové úrovni.
PODÍVEJTE SE: Americko-čínská obchodní válka končí. Obě země přeruší na 90 dní výběr vysokých cel
