Ivan Mitrus z Martinic v Krkonoších neměl žádné cestovatelské zkušenosti, přesto se rozhodl podniknout pěší túru dlouhou devět tisíc kilometrů z jihu Itálie do Norska na severu Evropy. Koronavirová pandemie a s tím související opatření ho dostihly po 1400 kilometrech ještě v italské Neapoli. Musel nastoupit do dvoutýdenní karantény a přírodu vyměnit za tělocvičnu a stan. Přesto chce svůj sen dokončit.
Odmalička snil o dobrodružství a cestování, svůj sen se rozhodl splnit letos. Při náhodném brouzdání po internetu si pro svůj cíl vybral jednu z evropských dálkových tras. Jde o turistické značené pěší cesty, v současné době je jich dvanáct. Vyrazil poslední lednový den z jihu Sicílie a předsevzal si, že do vytouženého cíle v Norsku doputuje přes dalších pět států: Švýcarsko, Německo, Dánsko, Švédsko a Finsko. Původně měl trasu urazit za rok a půl a v cíli se objevit v létě 2021. Po pár dnech však jeho plán začal mít první trhliny. „Má představa byla, že za den ujdu okolo čtyřiceti kilometrů, což jsem musel brzy přehodnotit. Podcenil jsem náročnost terénu. V Itálii je velice hornatý a v průměru mě čekalo víc než tisíc výškových metrů stoupání denně. Tělo si mnohdy bolestivým způsobem říkalo o zvolnění tempa, nezbývalo mi, než ho uposlechnout,“ popsal mladý cestovatel.
Túru mu výrazně zkomplikoval koronavirus, který nejvíce zasáhl severní Itálii. „Když vypukla pandemie, nacházel jsem se zrovna na jihu Apeninského poloostrova. Daná omezení mě přinutila tvořit si zásoby jídla na víc dní, příliš se nezdržovat ve městech a spíše se jim vyhýbat. Pokud jsem přes město procházel, musel jsem svůj příchod ohlásit na policii. Teprve po vyplnění formuláře jsem mohl dál,“ doplnil Ivan.
S ubytováním si nedělá starosti. Spí, kde se dá. „Většinou nocuju v tarpu - odlehčeném stanu bez podlážky, občas v opuštěných domech, párkrát mi nocleh zprostředkoval někdo z místních a dvakrát jsem přespal v prostorách restaurace,“ vylíčil.
Pandemie Italy změnila
Ivan během pár dnů nové krizové situace poznal, že přístup lidí se výrazně změnil. „Dříve velice pohostinní a družní Italové se mi začali vyhýbat a já byl daleko více odkázaný sám na sebe. Ale existovaly výjimky. Jedna paní, před jejímž domem jsem se rozhodl postavit stan a přečkat noc, se mě obávala natolik, že na mě zavolala policii. Ta přijela a po krátké diskuzi mi dovolila přečkat na místě až do rána. Dotyčná mi pak nejdříve přinesla vodu a pak mě zavedla do jejich garáže, kde mě nechala přespat. Na závěr mi pak ještě udělala večeři,“ přiblížil cestovatel, který poblíž Neapole musel svou pouť dočasně zastavit. „Čekala mě dvoutýdenní karanténa, kterou jsem strávil v jedné tělocvičně, ve které mě místní ubytovali. Po celou dobu jsem ji nesměl opustit. Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s Italem jménem Francesco, který díky své české matce ovládá češtinu. Pravidelně mi tam vozil jídlo,“ prozradil cestovatel.
Ačkoliv už má Ivan nucenou izolaci za sebou, u Neapole však zůstává dál. „Aktuální omezení mi neumožňují pokračovat. Využil jsem ale Francescovy nabídky, abych se na nějaký čas přestěhoval k němu domů. Jeho pohostinnost mu splácím tím, že mu hlídám jeho rok a půl starého syna Johana. Brzy by se měla opatření uvolňovat a věřím, že budu moci pokračovat v cestě.“
Místo jídla bude muset investovat do bot
Přes všechny problémy a komplikace Ivan ani na sekundu neuvažoval, že by svůj sen vzdal a odjel zpět domů do Česka. „Nepřipouštím si to, musím být flexibilní ke změnám, které kvůli viru přicházejí. Cestu chci stůj co stůj dokončit,“ dodal mladík. Na kolik ho pěší túra po Evropě vyjde, spočítáno nemá. „V jedné zemi je levněji, v jiné zase dráž. Ale po celou dobu se držím zkrátka, můžu se dostat do situace, kdy se budou ušetřené peníze hodit. Jistě se mi ale nevyhne například koupě nových bot, které jsou již v katastrofálním stavu,“ uvedl s úsměvem poutník.
Pro lidi, kteří mají podobnou touhu jako on, jen si nemohou dovolit na takovou dobu opustit rodinu a práci, má Ivan Mitrus jasný vzkaz: „I já jsem řešil takové věci. Člověk si ale musí ujasnit priority. Vlastní rodinu zatím sice nemám, ale nezbývalo mi než se rozloučit s rodiči, prarodiči, bratrem, strýčky, tetičkami a kamarády. To jsem ale ochotný podstoupit pro splnění svého snu. Zastávám názor, že podobnou cestu si může dovolit úplně každý, jen musí něco obětovat."
