BLOG: Či a či a čičičí, 1. část

Jednou večer, když jsem si šla natrhat maliny na druhý den do práce na svačinu, bo když máte moc malin, tak se prostě musíte donutit je ještě jíst, přece to všechno nenechám kvokíkům a Fifině, jsem uslyšela hlasité, zoufalé mňoukání. Důležité, co sem měla říct asi hned v úvodu, že náš kocour Pan Mňouk Mates měl zaracha. Páč Cruela se rozhodla být mámou, vyseděla si malé a Mňouk by asi neměl pro její mateřství pochopení a bez ostychu by jí je sežral. Takže Mňouk, vytočen do běla, do jaké taky barvy, když je bílý, by se měl vytáčet, že ano, řval za oknem dolní kuchyně jako bychom mu trhali nožičky zaživa. Každý večer spustil cirkus, dožadoval se otevření dveří, oken, kanálu nebo čehokoliv, čím by si mohl vyrazit na svou oblíbenou večerní procházku za humna. A to je ten důvod, proč se u nás v zahradě objevily dvě miniaturní koťata. A ty pro změnu řvaly taky. Mysleli si, že na ně asi volá jejich máma nebo co.

Zkrátím to. Po čtyřech dnech, co sem se je snažila chytit já, soused, zase já, další soused, mi ruply nervy, páč z původních tří koťat, jak jsem se dozvěděla, už bylo jen jedno a jejich máma byla nalezená sražená na cestě. Vzdala jsem tedy pokusy s nalákáním na žrádlo a zavřením do klece. Kotě je rychlé jak blesk, to byste nevěřili. Jak blesk umí slupnout misku s konzervou a úplně stejně bleskově vám propálit se syčením mezi prsty.

Vytáhla jsem tedy kalibr nejvyšší. Doposud jsem naprosto přesvědčena o tom, že to je můj životní majstrštyk. Kotě pořád reagovalo na ječícího Mňouka. A Mňouk jak na potvoru už vzdával své ječení. Bylo tudíž pořád těžší a těžší vůbec nalákat kotě do zahrady. Pak mě napadla ta geniální myšlenka. Kdy přijde kotě? Když Mňouk řve. A kdy Mňouk řve? Když je v plastové přepravce, ve které jezdí na veterinu. Umístila jsem tedy Mňouka do přepravky, přepravku do průjezdu, do průjezdu i klec na psy, do klece misku s konzervou, Mňouk začal řvát, já se přikrčila za auto a začala číhat.

Ten nápad spočíval v tom, že kotě půjde za Mňoukem, pak si všimne konzervy, vleze do klece, v tu chvíli já vybíhám, zavírám klec a mám ho. Opět to zkrátím. Ne přátelé, tenhle způsob chytání kotěte opravdu nefunguje. V jednu hodinu ráno, z neděle na pondělí, po dvacátém pokusu o odchyt kotěte do klece, z atletického startu, bez treter a bez oválu, na pokraji zoufalství, s odřeným kolenem a Mňoukem hystericky řvoucím z přepravky, že mi v noci nakadí do boty, jsem klesla na můj bůčkem vypolstrovaný zadek a nadávala na všechny hňupy světa, co nejsou schopni vykastrovat své kočky.

Chňapla jsem přepravku s Mňoukem, pronesla pár vět, které dáma rozhodně nikdy nepronáší a mě určitě nikdo neslyšel, takže se to nepočítá a v tu chvíli se to stalo. Geniální nápad, geniálnější než ten předchozí a ano přátelé, tenhle způsob už opravdu fungoval. Mňouka v přepravce dám do garáže, ten tam bude Mňoukat, přiláká kotě, já číhající za dveřmi tiše jako myš vybíhám, zabouchnu dveře od garáže a mám ho. A tak se stalo, že někdy mezi jednou a druhou ranní v noci z neděle na pondělí, mi v naší garáži viselo na rukavici zakouslé kotě, já mu dala jíst a všichni společně jsme mu dali jeho první jméno v životě – Filda.

Miky i Filda hledají tu nejlepší rodinu (nejlépe dohromady) a jsou k adopci.