Musela si sáhnout na dno. Tak o osmileté dívence mluví Amar Ibrahim, který organizuje kurzy přežití. Sám oblast vrchu Čerchov dobře zná a připouští, že terén je zde divoký. Turista se zde podle něj jednoduše ztratí. Jak si vysvětluje, že se podařilo holčičce přežít, i když v noci teploty klesly i pod bod mrazu?
„Vstup do oblasti Čerchova, hraničního pásma, byl desítky let možný jen s povolením. Terén je zde trochu divoký, je protkaný hodně cestami. Kdo to tu nezná, nemá problém zabloudit,“ popisuje Amar Ibrahim, organizátor kurzů přežití.
Právě zde se ztratila i osmiletá Julie. Pobyt v přírodě nebo v neznámém prostředí je podle něj pak především o psychice. „Je to v hlavě, psychika musí být srovnaná. I pro cvičeného člověka je to neuvěřitelně náročné,“ vysvětluje.
Poukazuje však na to, že děti někdy vydrží dokonce víc než dospělí. „Je jim jedno, že jsou mokré a podobně, jsou takové tvárnější,“ míní. Podle něj zde musel zafungovat pud sebezáchovy a houževnatost, která dívce očividně nechyběla.
„V dobu, kdy se ta dívka ztratila, tu byly i mínus čtyři stupně, lidé už nedoufali. Holčička měla štěstí, že nepršelo. Nevím, zda se třeba zahrabala pod listí,“ uvažuje Ibrahim. Bez vody podle něj průměrný člověk vydří tři dny, bez jídla pak déle, záleží však na jeho energetickém výdeji. Když má někdo takzvanou větší tukovou zásobu, vydrží víc než tělo, které je samý sval, protože nemá z čeho brát.
„Ta holčička si musela sáhnout na dno, veškerý respekt. Vím, co dělá nedostatek spánku, nedostatek jídla, zima a déšť s pořádnýma chlapama. A to si mohou rozdělat oheň,“ líčí své zkušenosti Ibrahim.
Můžeme si jen domýšlet, zda měla dívenka předchozí průpravu od rodičů nebo třeba ze skauta. Očividně ale dokázala čelit všem nástrahám. „Jsou lidé, kteří se v lese bojí. Přitom největší nepřítel člověka v lese je klíště nebo člověk se špatnými úmysly, v horách pak možná medvěd,“ dodává expert, který však připouští, že u takhle malé dívky by byl strach pochopitelný.
Osmiletou dívenku, která se v neděli ztratila v lese na Domažlicku, nalezl hajný Martin Semecký v trávě poblíž hraničního přechodu Folmava – tedy zhruba pět kilometrů od místa, kde byla spatřena naposledy.
„Viděl jsem modrou bundu, říkám: ‚To bude určitě ta Julie.‘ Tak jsem ji oslovil, kývla hlavou, ale po dvou dnech, co trávila v lese, byla nedůvěřivá, bála se,“ popsal Semecký. Po chvilce prý začala komunikovat lépe, a tak hned informoval hlavní štáb. Více se dočtete zde.
