Letos v červnu mu bude 94 let. Když v roce 1944 oslavil sedmnácté narozeniny, musel rukovat do wehrmachtu. „Přidělili mě ke kumpanii Jäger-Ersatz-Bataillon 49, to si pořád dobře pamatuji,“ vzpomíná vitální veterán Josef Bialas z Hlučínska exkluzivně pro CNN Prima NEWS. Tohle vyprávění zatím česká média ani dokumentaristé z Paměti národa nezaznamenali, Bialas se totiž celý život snažil válku vytěsnit z paměti: „Nerad o ní mluvím. Hodně vojáků kolem mě popadalo, tam jsem našel ruku, tam zas nohu...“
V uniformě německé armády zůstal Josef Bialas až do konce války, která v Evropě skončila 8. května 1945. „Bojovali jsme ještě několik dnů potom, co mi náš četař prozradil: Hitler ist kaput, gefallen für Grossdeutschland.“ Hitler je mrtvý, padl za Velké Německo. „Hitlera jsme museli poslouchat, jinak se to nedalo,“ vypráví 76 let po válce. „Byl to přece stejný chlap jako my ostatní,“ dodává. Na Hlučínsku, kde žije, totiž nikdy neproběhlo něco jako denacifikace.
Život na vlásku
Ten chlap s knírkem pod nosem a uhrančivým řečnickým talentem přitom sedmnáctiletého Bialase málem připravil o život, a to několikrát. Třeba v zákopech při obraně Hitlerova pevnostního města Breslau (dnes Vratislav v Polsku).
Politici si na Vítkově připomněli 76 let od konce války. Zeman dorazil na vozíku
Výročí konce druhé světové války si v sobotu u pomníku na pražském Vítkově připomněla řada politiků. U hrobu neznámého vojína položili věnce. Prezident Miloš Zeman dorazil na invalidním vozíku. Pieta se konala kvůli epidemii bez účasti veřejnosti.
„Jednou jsme trčeli v zákopech někde u Breslau a přišla na mě řada, abych zašel pro zásoby proviantu. Ale protože jsem měl už všechno promočené a v zákopech bylo plno vody, vzal jsem to horem. Fajně si to vykračuji, měsíc svítí a nejednou Rusové – a bum bum bum bum!“ Emotivně vypráví tehdejší nováček u Jäger-Ersatz-Bataillon 49. „Měl jsem štěstí, že mě netrefili a že se jedna střela jen odrazila od pušky.“ Za války prostě život pořád visí na pověstném vlásku.
Kvér mu sice rudoarmějci vyřadili z boje, ale přežil. A děkoval za to bohu. Když pak příběh uslyšel jeho velící důstojník, vybavil mladíka alespoň lepší zbraní. „Místo karabiny jsem konečně dostal samopal MP 42,“ vzpomíná a v jeho hlase se mísí rozrušení až nadšení s dlouhými odmlkami, po nichž přichází zaklení. Pak najednou vyhrkne: „Ku*va, se* na to, byla to strašná válka, to přece nechceš slyšet!“
Když se zrovna brání vzpomínkám, povídáme si o počasí a záhonech u jeho domu. Žije sám, jeho manželka zemřela před šesti lety. „Všechno si ještě dokážu zasadit, podívej se na ty krásné tulipány! A jak mi krásně vzešel česnek.“ V jeho věku je to parádní zahrádkářský výkon.
Proč sloužil u wehrmachtu
Josef Bialas se narodil 1. června 1927 v Československu. Konkrétně na Hlučínsku, což je specifický region se spletitou historií v oblasti mezi Opavou a Ostravou a dnešní polskou hranicí. Jinými slovy, Bialas přišel na svět ve špatný čas a na špatném místě.
I když se tehdy na Hlučínsku mluvilo nářeční češtinou (moravštinou) a malý Josef chodil do školy s českým vyučovacím jazykem, v říjnu 1938 celé Hlučínsko připadlo Německu jako takzvaný Altreich (Stará říše). A na muže čekala služba ve wehrmachtu, v roce 1944 dokonce i na sedmnáctileté kluky, protože Hitlerovi docházeli vojáci.
Josef Bialas, veterán wehrmachtu z Hlučína. Zdroj: Ivan Motýl
Josef Bialas, veterán wehrmachtu z Hlučína. Zdroj: Ivan Motýl
Hlučínsko náleželo k Pruskému království a později k Německému císařství již v letech 1742 až 1920, přičemž zdejší slovanský lid v té době přilnul k Berlínu. Po druhé světové válce však dávný moravský původ zdejší obyvatelstvo uchránil před odsunem. V regionu dnes skoro každá rodina může vyprávět o předcích ve wehrmachtu, přímých svědků bojů ovšem rychle ubývá. Zbývá jich odhadem kolem deseti, tak vitální jako Bialas ale asi není nikdo další.
„Žaden inši vojak už nežije“
„Žaden inši vojak v takym věku v Hlučíně nežije,“ myslí si i Bialas. Všichni jeho kamarádi jsou po smrti. Veterán celý rozhovor vede v hlučínském nářečí, které pro větší srozumitelnost upravujeme do spisovné češtiny. „Chodil jsem do česke i německe školy, ale včyl už něumim ani po česky, ani po německy,“ říká. Něco na tom bude.
A tohle je pokus o autentický přepis: „Napřed zme byli v těch hajotach, pak sem měl isť na ten Arbeitsdienst, ale zavolali nas přimo na vojnu. Vycvik byl v Ratibořu, a pak nas hnali přes Breslau na frontu. Do tych zakopu, tam zme vystřidali tych esesmanův. Zavšeno to tam všecko nechali, ku*va, všude. Vši velke jak bravky.“
Vši velké jak prase
Josef Bialas musel do Hitlerovy mládežnické organizace Hitlerjugend hned po připojení Hlučínska ke třetí říši v roce 1938. A v šestnácti letech pak v rámci mládežnické přípravy nejen skvěle střílel, ale také byl poslán na kopání zákopů do širých slezských rovin.
Poláci tvrdí, že našli Hitlerovo zlato. Miliardový poklad by měl být pod palácem
Polští lovci pokladů plánují vykopat 48 beden nacistického zlata v hodnotě přibližně půl miliardy liber (téměř patnáct miliard korun). Poklad se má nacházet v paláci ve vesnici Minkowskie v jižním Polsku a kromě zlata jej prý tvoří i jiné cennosti ukradené šéfem SS Heinrichem Himmlerem na konci druhé světové války. Lovci zjistili polohu pokladu z dokumentů od potomků důstojníků SS.
Pracovní povinnost čili Arbeitsdienst se po jeho sedmnáctých narozeninách změnila ve skutečnou válku. Vycvičen byl v Ratiboři (dnes Racibórz V Polsko) a posléze musel posílit Jäger-Ersatz-Bataillon 49 určený k zoufalé obraně slezské metropole (Festung Breslau).
V zákopech batalion číslo 49 vystřídal jednotky SS, na obraně města se musely podílet všechny druhy německých jednotek. Bialase šokovala špína zákopové války a vši velké „jak prase“. Při bezprostředních bojích, které trvaly od února do května 1945, bylo město Breslau z 80 procent srovnáno se zemí a dnešní Vratislav znova vyrostla takřka z popele.
Poziční válka o každou ulici si vyžádala 6 tisíc mrtvých vojáků wehrmachtu a 12 tisíc rudoarmějců. Zahynulo na 17 tisíc civilistů, na tři tisíce obyvatel zvolilo ve „slezském Stalingradu“ dobrovolnou smrt. Sedmnáctiletý Josef Bialas bitvu o Breslau přežil, takže svým způsobem i vyhrál.
Hřbitov bez hrobů
V zákopech před městem poprvé spatřil mrtvé vojáky, ruské i německé. Jejich zmrzačené údy i rozkládající se těla. „Pamatuji si takovou větší říčku plnou lidských ostatků, ale i mrtvol koní. Strašné, na to ani nejde vzpomínat.“ Pamětník mluví o hřbitově bez hrobů, o posledním soudu v přímém přenosu.
Opavská apokalypsa: Po stopách největší bitvy na území dnešní České republiky
Pole i lesy v okolí Osoblahy, Opavy nebo Hrabyně jsou dosud napité krví a nadité ocelí z válečné munice. Tady se v březnu a dubnu 1945 válčilo o každý metr v takzvané Ostravské operaci, která byla jedinou velkou bitvou II. světové války na území dnešního Česka. A utkalo se v ní přes 400 tisíc vojáků.
A všechny ty děsivé obrazy doplňovaly jiné hrůzy, třeba ztráty mezi nováčky. „Jeden poddůstojník nás učil, jak střílet s panzerfaustem, a kladl nám na srdce, že nesmíme mít v zádech žádnou stěnu,“ vybavuje si jeden z osudových dnů. A v hlučínském nářečí ho líčí nějak takto: „Na zadku něsmi byť žadna zeď, bo by nas to spalilo. A jak se tam davaji take cindri do te hlavy pancerfausta, to se muši vytahnuť, a loch und loch, ďuru na ďuru musíš dať, krasně to zaklapnuť. A ku*va, tam byl taky mamlas, loch und loch, a najednou taky buch. A vyhorela cela ta grupa, co tam byla! Dva tam žili a tych šedm bylo mrtvych. Ku*va, to bylo křiku.“
Německé lebky v Sibérii
I peklem se dá projít. Když se počátkem května 1945 dala obrana Breslau na zoufalý úprk na západ, dostala se jednotka, v níž sloužil Bialas, až k československému městu Hradec Králové. „Tam nás zajali, u toho Hradce. Rusové nám všechno vzali, hodinky, osobní předměty, zlato, prostě všechno, jen lžičku jsem si mohl nechat.“
V zajateckém táboře prý od Rusů nejčastěji slyšel: „Job tvoji mať!“ A pak výhrůžku: „Vaše lebky budou dláždit všechny cesty na Sibérii.“ Němečtí vojáci rudoarmějcům nerozuměli, Bialas a další muži slovanského původu se rusky rychle naučili.
Zajatce z Hlučínska pak čeština často zachránila od skutečné deportace na Sibiř, což byl i Bialasův osud. V zajateckém táboře na německém území dostal na starost zajištění žní a později sběr brambor. „A nějak mě v tom lágru s pomocí Červeného kříže našla moje máma, zrovna když se sbíraly brambory. A podařilo se jí, že mě pustili. Na podzim 1946 jsem byl doma.“
Ze Sibiře se ale vrátil sotva každý druhý německý zajatec. Historici odhadují, že v sovětském zajetí zahynulo asi 60 procent z internovaných německých vojáků. „Jsem tehdy věděl ho*no, co je to ta Siberija, jak nás s tym strašili Rusove,“ přiznává veterán. Až později pochopil, že by ze Sibiře už by se nejspíše nevrátil. A nikdy se nedožil tak požehnaného věku.
