Pole i lesy v okolí Osoblahy, Opavy nebo Hrabyně jsou dosud napité krví a nadité ocelí z válečné munice. Tady se v březnu a dubnu 1945 válčilo o každý metr v takzvané Ostravské operaci, která byla jedinou velkou bitvou II. světové války na území dnešního Česka. A utkalo se v ní přes 400 tisíc vojáků.
„Začíná jaro, a pole opět vydávají munici, přílby i ostatky vojáků,“ říká historik Ondřej Kolář z Národního památníku II. světové války v Hrabyni. V nedalekých Darkovicích bylo právě nalezeno 20 kilogramů pěchotní munice.
Válka v téhle části Slezska jako by pořád neskončila. Stojím v remízku mezi poli těsně za vsí Hrabyně, asi 300 metrů od monumentálního Národního památníku II. světové války. Shýbám se pro hroudu hlíny a drtím ji v rukou. A moc nefantazíruji, když si představuji, že z té prsti vyteče pár kapek krve.
Německý wehrmacht do takzvané Ostravské operace poslal asi 155 tisíc mužů, proti nim se postavilo zhruba 250 tisíc rudoarmějců, s nimiž bojovala i československá tanková brigáda. Výsledky střetu byly strašlivé. Operace začala v březnu a skončila počátkem května 1945 a postupně se proměnila v jatka srovnatelná s boji na Dukle či s vřavou v Ardenách.
Bitva pro 400 tisíc vojáků
Národní památník II. světové války v Hrabyni je v čase nouzového stavu uzavřen. Monumentální stavba vybudovaná za normalizace sice částečně dýchá minulým režimem, přesto je tohle betonové monstrum působivým mementem. Obrovská masa betonu ve tvaru klínů vyvolává představu rakví, dvou předimenzovaných sarkofágů pro tisíce vojáků naráz.
Reportáž z Osvětimi. Jak se žije ve stínu koncentráku s 1,3 milionu obětí
Není to jen koncentrační tábor, ale i čtyřicetitisícové město přilepené téměř ke zdem lágru. Na jediném katastru tak vlastně stojí dvě Osvětimi. Tu první zná celý svět jako továrnu na smrt, tu druhou téměř nikdo. Reportér CNN Prima NEWS navštívil obě Osvětimi v předvečer výročí osvobození (27. ledna 1945). Tábor je kvůli pandemii uzavřen pro turisty, město však žije dál a naplno jede i chemička, kterou tady založili nacisté.
Na kovovou bránu památníku, kterou tvoří symbolické pláty plechu s průstřely po tankových granátech, klepám marně. Se zdejším historikem Ondřejem Kolářem se mohu v rámci lockdownu spojit jen telefonicky.
Napřed probíráme základní fakta. „Pokud šlo o tvrdost těžkých bojů, počet nasazených vojáků a techniky, tak to byla největší vojenská akce druhé světové války na území dnešní České republiky,“ informuje historik Kolář. Tomu odpovídaly i stavy armád, v bitvě o tento kus Slezska se nakonec utkalo přes 400 tisíc vojáků. To jsou děsivá čísla, vždyť třeba ve slavné napoleonské vřavě u Slavkova se střetlo jen 150 tisíc mužů z obou stran fronty.
Kolik padlo Rusů, kolik Němců?
Cílem Rudé armády bylo co nejrychleji získat Ostravsko, které po pádu Porýní a Porůří zůstalo posledním uhelným i zbrojařským centrem Němců. Ostravskou operaci nakonec nepřežilo nejméně 23 tisíc ruských vojáků, historikové však znají sotva deset tisíc jmen padlých. A s nimi zahynula i tisícovka Čechoslováků z armádního sboru generála Svobody. Také u německých ztrát jsou čísla poněkud zamlžena. „Udává se až sto tisíc padlých,“ říká Kolář. Jedním dechem však dodává, že wehrmacht v té době vykazoval zmatečnou evidenci obětí. „Nevíme třeba, kdo skončil v sovětském zajetí a zemřel v některém z táborů.“
O Hrabyni v dnešním okrese Opava se válčilo řadu dní a ještě léta tu nebude možno bezpečně kopnout do země. „Nepoznávali jsme svou milovanou Hrabyni, neboť na jejím místě zůstala jen halda trosek a rozsáhlé spáleniště. Pole byla proměněna v zákopy plné drátěných překážek a trychtýřů od bomb, co kousek, to nějaký vrak nákladního auta, děla nebo tanku, z něhož leckde trčely spálené nohy vojáka,“ vylíčil hrabyňský kronikář krátce po ukončení vojenské operace podobu vesnice.
Identifikace ostatků
„Šéf policejních pyrotechniků mi každý rok potvrzuje, že právě v okrese Opava mají nejvíce výjezdů a bezkonkurenční počet nálezů munice,“ říká historik Kolář. Dokazují to i letošní statistiky, sotva začaly jarní stavební a polní práce. Při výkopových pracích v Darkovicích bylo v březnu nalezeno hned 20 kilogramů zkorodované pěchotní munice. U Kajlovce nevybuchlá německá dělostřelecká mina ráže 82 mm a u Hlučína dělostřelecký granát ráže 152 mm. Nález střídá nález, slezská krajina stále zpívá svou temnou píseň války.
„Také archeologové našeho muzea často v terénu něco nacházejí. Bodáky, přezky, helmy, čutory a další nádobí a v neposlední řadě i části lidských ostatků z obou armád,“ vypráví Kolář. Dvě kostry německých vojáků objevili nedávno i v místech, kde teď stojím, a to při úpravách areálu památníku.
S identifikací padlých jsou ale problémy, třeba papírové dokumenty rudoarmějců většinou zničil zub času. „Jen výjimečně se dokumenty uchovají u některých důstojníků, kteří si je ukládali do koženého pouzdra. U řadových ruských pěšáků taková vymoženost neexistovala.“
Začalo to v Osoblaze
Proč vlastně Ostravská operace? „Protože cílem byly od počátku zbrojařské podniky na Ostravsku i tamní uhelné doly. Původně si Rusové mysleli, že město obsadí už v polovině března 1945 útokem od severozápadu, záměr ovšem narazil na tuhou obranu a velmi nepříznivé počasí,“ popisuje historik.
Unikátní objev: Dopisy Čechů psané těsně před popravou nacisty
Přední český odborník na protektorátní dějiny Jan B. Uhlíř začal s výzkumem unikátních archiválií, které dokumentují soudní procesy a popravy 617 českých odbojářů v obávané berlínské věznici Plötzensee. Za komunistů se o dokumenty zajímala hlavně StB, od roku 1989 však leží v archivu takřka nepovšimnuty. „Ve složkách nacházím i poslední dopisy psané před popravou, které nebyly rodinám nikdy odeslány,“ líčí Uhlíř exkluzivně pro CNN Prim NEWS krátce před výročím německé okupace (15. března 1939).
Ruská vojenská technika zapadala do hlubokého bahna a wehrmacht byl téměř neprůstřelný, útok na Ostravu z Polska přes Těšín a Karvinou prostě nevyšel. Z Ostravska tak mohlo být třeba 4. března 1945 vypraveno hned 53 vlaků se zbraněmi a municí na německou frontu, i s uhlím do říše.
Paradoxně pak útok na Ostravu začal osmdesát kilometrů západně od průmyslového centra protektorátu, v Osoblažském výběžku na Krnovsku. „Vlastně ne úplně neplánovaně 60. armáda sovětského generála Pavla Kuročkina pronikla k městu Osoblaze, což byl vůbec první průnik Rudé armády na území dnešní České republiky,“ vypráví Kolář. Několikadenní boje o město, které skončily jeho dobytím 22. března 1945, srovnaly Osoblahu se zemí.
A v městečku je to patrné i 76 let po válce. Stojím na zdejším historickém náměstí, které lehlo popelem a v padesátých letech ho nahradilo sídliště ve stylu socialistického realismu. „Odevšad čišelo prázdno, nikde ani živáčka, jen v místě, které bylo někdejším okresním městem Osoblahou – havrani. Skřehotající hejna na hromadách trosek,“ popisoval atmosféru ve zničené Osoblaze deník Rudé právo.
Prostřílená helma
I na Osoblažsku jsou tak v polích stále „nasázeny“ stopy války. Ředitel školy a zakladatel místního muzea Marian Hrabovský věnoval expozici nálezů z bitvy o město celé patro. Je to mrazivá sbírka, protože v přítomnosti zakladatele se každý návštěvník může války dotknout vlastníma rukama. „Tohle je prostřelená přilba rudoarmějce,“ podává Hrabovský helmu s dírou na přední straně. Ale i na zadní. „Průstřel přes hlavu, smutné, tohle nemohl přežít.“
Ztráty v operacích II. světové války
Ostravská operace (březen a duben 1945): asi 24 tisíc rudoarmějců a Čechoslováků, až 100 tisíc Němců
Pražská operace (květen 1945): 690 rudoarmějců, v Praze samotné 30
Bitva o Berlín (duben a květen 1945): asi 81 tisíc rudoarmějců a 3 tisíce Poláků, až 80 tisíc Němců
Karpatsko-dukelská operace (1944): přes 12 tisíc rudoarmějců a asi tisíc Čechoslováků, až 12 tisíc Němců
Bitva v Ardenách (1944–1945): asi 19 tisíc Američanů a 17 tisíc Němců
Bitva o Stalingrad (1942–1943): asi 480 tisíc rudoarmějců, 80 až 130 tisíc Němců a jejich spojenců (zajato dalších 110 tisíc vojáků, z nichž zajatecké tábory přežilo jen 6 tisíc)
Na archivní fotce jsou patrné improvizované hroby padlých sovětských vojáků. Na jednom z nich čtu jméno A. Lobanov, ročník 1915. Třeba je to stejný rudoarmějec, jehož helmu držím v ruce. Padl v pouhých třiceti letech, a kdo ví, kolik dětí po něm zůstalo doma v Rusku. Hrabovský ovšem zdůrazňuje, že z pohledu německých starousedlíků to nebylo osvobození, nýbrž dobytí města. Z Osoblažska se zachovala četná svědectví o znásilňování či zabíjení civilistů.
„Tahle velká železní trubka je torzo pancéřové pěsti,“ ukazuje Hrabovský další exponát. Vzápětí mi podá tankovou i protitankovou munici. „Torza německých dalekohledů, německá mast na popáleniny, nůž a fleška,“ prohlížíme si další drobné předměty. To s tou fleškou je vtip, je to krabička podobného tvaru s jehlou a nitěmi. Šitíčko, které na bojišti ztratil neznámý německý voják. Tedy nejspíš zde zanechal i život.
Šedesátá armáda generála Kuročkina, která na konci března dobyla Osoblahu, byla posléze odvolena k dnešní polské Ratiboři, odkud se od půlky dubna vedl hlavní útok na Opavu a Ostravu.
„V úterý 21. března hořelo celé náměstí a praskot ohně přehlušoval všechno ostatní,“ píše se v kronice Osoblahy. V následující bitvě o Opavu, která vyvrcholila 22. dubna, bylo zničeno přes 80 procent domů, spadlo tamní divadlo a kostely se změnily v ruiny. Mnohé proluky nejsou znovu zastavěny ani 76 let po válce.
„Opava se stala nejzničenějším městem v českých zemích,“ říká historik Ondřej Kolář a jeho kolega Pavel Šopák přímo v ulicích Opavy ukazuje, co všechno bylo srovnáno se zemí. „Obzvlášť na mě působí příběh řádových sester Františkánek, které se v době nejtěžších bojů modlily za odvrácení zkázy Opavy, trosky kaple je ale zasypaly a sestry pod nimi zahynuly.“
Stalingrad na Opavsku
A to už jsme opět v Hrabyni u Národního památníku II. světové války. „Stalinovy varhany drásaly nervy a sluch. Nebe nad vesnicí bylo rudé jako krev od nesmírného požáru. Vzduch byl prosycen kouřem a zápachem spáleniny, který přímo dusil,“ líčí boje v obci v dubnu 1945 místní kronika.
Nedalekou Ostravu pak Rudá armáda společně dobyla až 30. dubna, téměř dva měsíce poté, co takzvaná Ostravská operace začala. Oficiálně totiž odstartovala 10. března v dnešním polském Slezsku.
Termín „slezský Stalingrad“ je pro tuhle bitvu více než přiléhavý. Vždyť v ní válčilo 400 tisíc ruských a německých vojáků. A nejméně čtvrtina z nich daleko od domova i zahynula.
