V centru západoukrajinského Lvova lze potkat stovky vojáků. Většinou jsou na opušťáku, mezi nimi i 28letý Vjačeslav z přední linie u Bachmutu, který CNN Prima NEWS poskytl rozhovor. „Jsem voják, moc vám toho asi říct nesmím, ale ptejte se,“ souhlasí s interview. V uniformě a s vojenským batohem přes rameno zrovna kráčí rušným bulvárem mezi lvovskou operou a sochou básníka Tarase Ševčenka. Nadechuje se běžného života, i když obrazů ze zákopů se nelze jen tak zbavit.
Dostal jste opušťák?
Ano, z fronty jsem odjel teprve včera.
Kde bojujete?
U Bachmutu, už od března tohoto roku.
Záběry z Bachmutu, které přinášejí média, jsou jedním slovem hrozivé. Připomínají obrazy z druhé světové války.
Myslím si, že druhá světová válka byla jen takový čajíček oproti tomu, co se dnes odehrává v bitvě o Bachmut. Viděl jsem tam absolutně nelidské věci, je to šílené. A na to, co jsem tam spatřil, na ten strašný obraz, už asi nikdy nedokážu zapomenout. To už nepůjde vymazat z paměti.
Můžete být konkrétnější?
To asi nemohu, většinu těch věcí vám nesmím říct.
Asi se stává, že někteří vaši spolubojovníci během bojů zahynou. Co to s vámi dělá?
Ale ano, i tohle se samozřejmě děje. Kromě toho máme u Bachmutu velké množství zraněných. S přímou střelbou jsme se tam setkávali v době útočných bojů, teď už je to hlavně dělostřelecká bitva, dělostřelectvo bojuje s dělostřelectvem.
Ukrajinský voják z 28. samostatné mechanizované brigády během bojů s Rusy poblíž Bachmutu Zdroj: Profimedia.cz
Ukrajinský voják z 28. samostatné mechanizované brigády během bojů s Rusy poblíž Bachmutu Zdroj: Profimedia.cz
Jak dlouho už jste ve válce?
Za pár dnů mi bude 28 let, ale v armádě sloužím poměrně dlouho, už od roku 2015. V podstatě jen krátce potom, co začala válka na Donbase, tak jsem se přihlásil do služby. Mám za sebou dva kontrakty, i když mezi nimi byla určitá přestávka. Tahle válka potřebuje hlavně odvážné mladé muže, proto jsem do toho šel. Bez nás mladých by armáda nemohla vůbec bojovat. Nevím, co k tomu ještě dodat... Vítězství je naše!
Ne všichni mladí Ukrajinci chtějí bojovat a riskovat život. Jak pohlížíte na tyto vrstevníky, za které vlastně nakonec položí život někdo jiný?
Všichni se bojíme. Je to na volbě každého jednotlivce, ale je to i o jeho svědomí. Buď seš na boj připravený, anebo nejsi, každý má jiné hodnoty a nechci teď nikoho jen tak odsuzovat, že nechce bojovat.
Jak moc se bojíte přímo na frontě?
Když jsem byl v první linii poprvé, tak jsem se opravdu bál. Podruhé už méně, potřetí vůbec. Jak to jednou člověk zkusí, dostane více odvahy. A také už ví, do čeho vlastně jde.
Co rodiče? Nikdo si přece nepřeje, aby jeho dítě padlo ve válce. Nemají o vás strach? Nechtějí, ať na frontě skončíte, už jste přece vlasti sloužil dost dlouho? Tady ve Lvově jsem v posádkovém kostele sv. Petra a Pavla viděl stovky fotografií padlých vojáků...
U nás doma se to bere asi jinak než v jiných rodinách, pocházím z vojenské rodiny. Už prarodiče byli profesionálními vojáky, babička byla radistka a děda pilot. Otec je tankista, bratr teď také slouží v armádě, akorát maminka je cukrářka. Máme to prostě v krvi.
Posádkový kostel sv. Petra a Pavla ve Lvově s pamětními tably s fotografiemi padlých ukrajinských vojáků Zdroj: Ivan Motýl
Posádkový kostel sv. Petra a Pavla ve Lvově s pamětními tably s fotografiemi padlých ukrajinských vojáků Zdroj: Ivan Motýl
Když jste se zúčastnil již války o Donbas, nevadilo vám, že se tehdy západní Evropa o konflikt příliš nezajímala? Bagatelizovali jsme ho jako lokální střet, mezitím ovšem Putin potichu připravil invazi na Ukrajinu.
Nemám to západní Evropě nějak za zlé, tenkrát jsme od vás zásadní kroky ani nečekali. Teď jsme ovšem moc vděční za zbraně, které nám spojenci dodávají. I když zbraní je pořád málo a mohli byste jich dodávat více.
Vracíte se do Bachmutu?
Teď pojedeme s chlapy na cvičení do Velké Británie. No, uvidíme, kdo tam koho více naučí. Nejsme žádní nováčci, jak už jsem říkal, ve válce jsem od roku 2015.
Kdy se podle vás podaří vyhnat ruské okupanty z Ukrajiny?
Uvidíme. Nepospíchejme s tím, všechno bude jednou v pohodě...
