Emotivní zpověď před smrtí: Slábnu a špatně dýchám, líčil fotbalista Šámal. Zemřel na ALS

Když fotbalista Jiří Šámal, který během kariéry hrával nejvyšší soutěž za Cheb nebo Viktorii Plzeň a naposledy za Jiskru Domažlice, onemocněl nevyléčitelnou nemocí ALS (amyotrofická laterální skleróza), poskytl CNN Prima NEWS exkluzivní rozhovor, v němž vyjádřil odhodlání nevzdat se a bojovat. V emotivní zpovědi popsal, čím vším si prochází. Bohužel, zákeřná choroba byla nad jeho síly a sportovec svůj statečný boj prohrál. Bylo mu 49 let.

Rozhovor probíhal letos v květnu, tedy pouhých pět měsíců před jeho smrtí. „Když mi lékař sdělil, že mám ALS, říkal jsem si, proč zrovna já. Osmačtyřicet let. Nemám nic odžito. Člověk si říká, že toho má ještě tolik před sebou... Nezbývá než to přijmout. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech,“ svěřil se Šámal.

Působil vyrovnaně, s nepřízní osudu byl odhodlán bojovat. „Podstupuji různé věci. Léčitelství, chodím na fyzioterapie, aby mi ty svaly nějakým způsobem posilovaly a mohl bych tady být co nejdéle. U této nemoci zatím moc dobré vyhlídky nejsou, ale medicína se vyvíjí a jde hrozně dopředu. Snad se něco objeví, co by mohlo pomoci,“ věřil.

V nejtěžších chvílích mu prý byla největší oporou rodina, příbuzní a kamarádi. „Mám sedmnáctiletou dceru, kterou mám ve střídavé péči. Ozývá se mi spousta lidí, které jsem dlouho neviděl. I bývalí protihráči, s kterými jsme soupeřili a na hřišti si nic nedarovali. Rivalita jde teď stranou. Všem děkuju za podporu. Vážím si toho,“ sděloval dojatě.

Přestože se necítil nejlépe, vyzařovala z něj obrovská vůle žít. „Síla odchází, svaly se neobnovují, cítím se unaveně a slabě. Nevyhovují mi ani ty propady teplot, které venku panují. Špatně se mi pak dýchá. Ale snažím se být v pohybu, cvičit, chodit. Chci být pohyblivý, dokud to půjde. Všichni mi říkají, že jakmile přestanu chodit, tak je konec.“

Když lékaři vyloučili nádor na plicích, ulevilo se mu

Nemoc ALS udeřila nečekaně. „Bylo to v době, když přišla první vlna pandemie koronaviru. Pociťoval jsem na sobě úbytek váhy, což jsem přivítal, protože něco shodit jsem chtěl. Asi měsíc předtím jsem si upravil jídelníček, takže jsem to přičítal tomu a byl spokojený. Jenže to pokračovalo dál, každý měsíc šla kila dolů. Během necelého roku zhruba dvanáct kilo. Pak se to rozjelo,“ popsal Šámal.

Najednou začal pociťovat ztrátu síly v rukou a měl problém unést těžší věci. K tomu se mu hůře dýchalo. Původně se domníval, že má koronavirus. „V práci jsme se testovali dvakrát týdně, ale všechny testy byly negativní. Nechal jsem se testovat i jinde, ale ukázalo se to samé. Rodina a kamarádi mi říkali, co se to se mnou děje, že jsem hubenej, abych se sebou něco dělal. Mě ale jinak nic neomezovalo, všechno jsem dělal normálně jako dřív. Ale úbytek svalové hmoty byl znatelný. Začal jsem chodit k praktickému lékaři a postupně jsme vylučovali nemoci, které by to mohly být. Docela se mi ulevilo, když se ukázalo, že to není nádor na plících. Absolvoval jsem snad všechna možná vyšetření. Až na neurologii zjistili, že se mi třesou svaly. Když po čtrnácti dnech přišly výsledky, pan doktor z kliniky si mě pozval a sdělil mi ortel,“ přiblížil Šámal.

S Mariánem Čišovským, který trpěl stejnou nemocí, se osobně neznal. „On přišel do Viktorky Plzeň později. To už jsem tam nehrál. Minuli jsme se. Shodou okolností nás ale diagnostikoval stejný lékař,“ prozradil. „Uvidíme, jak ta nemoc bude postupovat dál. Naděje umírá poslední,“ uzavřel tehdy své povídání.