Evropská unie spotřebuje ročně kolem 400 miliard metrů krychlových zemního plynu. Přes 80 procent tohoto množství kryje dovozem, který přibližně ze dvou pětin pochází z Ruska. Sama přitom disponuje tak velkými zásobami plynu, že by z Ruské federace nemusela po několik dekád dovézt ani jeden kubík. Řeč je o břidličném plynu, který se nachází v rozlehlých lokalitách hned několika unijních států.
Podle téměř deset let staré studie německého Spolkového ústavu pro geologické vědy a přírodní zdroje (BGR) se na území Evropy nachází kolem 14 bilionů metrů krychlových břidličného plynu. Jde skoro o trojnásobek prokázaných rezerv konvenčního zemního plynu, jež má Evropa (bez Ruska) k dispozici.
Přibližně 95 procent těchto zásob se navíc nachází přímo v některém z členských zemí evropské sedmadvacítky, která ročně spotřebuje kolem 400 miliard metrů krychlových zemního plynu.
Pokud by se tedy EU rozhodla spolehnout výlučně na břidličný plyn, vystačila by s jeho zásobami po dobu přibližně 35 let. Namísto toho však státy Evropské unie až dosud dávaly přednost raději dovozu zemního plynu z Ruska, Norska a dalších zemí, případně částečně také konvenční těžbě zemního plynu z vlastních zdrojů.
Nejvíce plynu má Polsko, Francie a Rumunsko
Někteří odborníci ale tuto strategii dlouhodobě kritizují a dávají za vzor Spojené státy americké, které se cestou těžby břidličného plynu vydaly. „Právě USA provedly doslova revoluci v těžbě plynu, který z břidlic získávají mnohem laciněji než jiné země, a navíc se jim díky tomu podařilo za poslední dekádu snížit emise skleníkových plynů nejvíce ze všech zemí světa. Mají dnes plynu tolik, že si mohly dovolit nahradit uhelné elektrárny plynovými,“ řekl před časem v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Bjørn Lomborg, známý dánský ekonom a statistik, podle něhož má Evropa dokonce objemnější zásoby plynu z břidlic než USA.
Zásoby břidličného plynu v Evropě
| Země | Biliony metrů krychlových |
|---|---|
| Polsko | 4,2 |
| Francie | 3,9 |
| Rumunsko | 1,4 |
| Dánsko | 0,9 |
| Nizozemsko | 0,7 |
| Velká Británie | 0,7 |
| Německo | 0,5 |
| Švédsko | 0,3 |
| Španělsko | 0,2 |
| .. | |
| Celkem Evropa | 14,0 |
Zdroj: Spolkový ústav pro geologické vědy a přírodní zdroje
Spolkový ústav pro geologické vědy a přírodní zdroje v roce 2013 odhadl, že největší zásoby břidličného plynu leží v Polsku, Francii a Rumunsku. Určitý potenciál se nachází také na Slovensku, v Maďarsku, pobaltských zemích, ale rovněž v jihovýchodním cípu České republiky. Proč se tedy Evropská unie raději v minulých letech na těžbu břidličných plynů nezačala soustředit?
Ložisko zemního plynu Zdroj: Profimedia.cz
Měřící stanice plynu v ukrajinském Deržavu Zdroj: Profimedia.cz
Regulační stanice plynu nedaleko polského města Karczew Zdroj: Profimedia.cz
Začátek stavby původního plynovodu Nord Stream v Rusku. (9.4.2010) Zdroj: AP
Plynovod Zdroj: Profimedia.cz
Gazprom zvažuje zastavení dodávek do nikoli přátelských zemí. Zdroj: Profimedia.cz
Plynovod Nord Stream 2 Zdroj: Profimedia.cz
Pokládání plynovodu Nord Stream 2 do Baltského moře. Snímek z listopadu 1918 Zdroj: Getty Images
Ložisko zemního plynu Zdroj: Profimedia.cz
Měřící stanice plynu v ukrajinském Deržavu Zdroj: Profimedia.cz
Regulační stanice plynu nedaleko polského města Karczew Zdroj: Profimedia.cz
Začátek stavby původního plynovodu Nord Stream v Rusku. (9.4.2010) Zdroj: AP
Plynovod Zdroj: Profimedia.cz
Gazprom zvažuje zastavení dodávek do nikoli přátelských zemí. Zdroj: Profimedia.cz
Plynovod Nord Stream 2 Zdroj: Profimedia.cz
Pokládání plynovodu Nord Stream 2 do Baltského moře. Snímek z listopadu 1918 Zdroj: Getty Images
Protože s dobýváním takto uloženého plynu jsou spojena větší ekologická rizika než v případě těžby konvenční. Břidličný plyn se totiž nenachází v nějaké podzemní kapse, ale je vázán v hornině převážně břidličnatého původu.
Ta současně slouží jako zásobník i obal. Aby tedy bylo možné plyn získat, je nutné horninu rozrušit, aby se z ní plyn uvolnil. K tomu se používá metoda hydraulického štěpení, jež je známá spíše pod označením frakování.
Dobývání za pomoci vody a kyselin
Frakování funguje tak, že se do ložiska vžene potrubím voda, která svým tlakem břidlice naruší. Jejím vyčerpáním zpět je pak možné břidličný plyn získat. Právě spotřeba vody, která není zrovna malá, je jedním z problematických bodů této metody těžby. Na jeden vrt se spotřebuje kolem 10 až 20 milionů litrů. Voda je navíc obohacená o kyseliny, které proces získávání břidličného plynu usnadňují. A to je další problém. Takto znečištěnou vodu nelze volně vypustit, musí se čistit, což těžbu břidličného plynu výrazně prodražuje. Nehledě na to, že ložiska bývají umístěna i čtyři až pět kilometrů pod zemským povrchem.
Právě ekologická rizika jsou důvodem, proč řada členských zemí Evropské unie odmítla těžařským společnostem udělit licence nejen k těžbě, ale třeba i geologickému průzkumu, jímž by se zjistila mocnost ložiska břidličného plynu. Lomborg je však přesvědčen, že za odmítáním frakování nestojí jen bohulibé zájmy ekologů, ale také Rusko.
„Rusko nemá zájem na tom, aby se v Evropě rozšířilo frakování, protože nám chce prodávat svůj vlastní plyn. A my dnes víme, že Rusko finančně podporuje část organizací, které říkají: ‚Pozor, frakování je nebezpečné.‘ Z pohledu Ruska takováto politika samozřejmě dává smysl. Ale když se podíváte do Spojených států, tak tam přínosy převážily nad náklady asi pětinásobně,“ zdůraznil dánský vědec.
Evropa má spoléhat na vlastní zdroje
Podle něho válka na Ukrajině jasně ukázala, že odmítat těžbu břidličného plynu v Evropě bylo chybou. „I díky konfliktu na Ukrajině bychom si měli uvědomit, že energetická politika by se neměla soustředit jen na snižování emisí, ale také na zajištění spolehlivých dodávek energie, za kterou bychom nezaplatili majlant. A Evropa v této chvíli nemá ani jedno,“ řekl Bjørn Lomborg.
Lomborg je přesvědčen, že z dlouhodobého hlediska by Evropa měla v první řadě spoléhat na své energetické zdroje, které mohou být mnohem lacinější. „A tím pádem bude moci někdy v budoucnu získávat i ruský plyn za výrazně nižší cenu. Takže to bude win-win řešení,“ uzavřel.
