Jak připravit děti na krize?
Postavit si přístřešek a najít cestu výpočtem azimutů. To všechno se naučí děti během víkendového kurzu přežití pro ty nejmenší pod vedením Amara Ibrahima, který na toto téma napsal knížku v roce 2001. Jeho publikace a dovednosti jsou více než aktuální v době, kdy se debatuje o zavedení kurzů přípravy na krizové situace na školách. Například sousední Polsko od září zavede brannou výchovu pro středoškoláky.
Amar Ibrahim se věnuje přežití v extrémních situacích od roku 2006. Své zkušenosti předává veřejnosti a dříve cvičil i profesionály z řad ozbrojených složek. Získal atestaci zdravotníka v extrémních situacích a absolvoval kurzy přežití v zahraničí.
V kolika letech s dětmi začít?
Od čtyř do třinácti let je to optimální podle mě. V tomto věkovém rozpětí organizujeme i my dětské kurzy. Od čtrnácti do nějakých šestnácti, sedmnácti let organizujeme kurzy pro juniory. Ale pokud jde o děti, tak ty pořádáme od těch čtyř do třinácti let a jsou tady na víkend.
Velice často se nám ty děti vrací. Přijedou třeba za půl roku a už ví, že na oheň je potřeb nasbírat suché chvojí a pamatují si, že suché chvojí najdou na smrku v úrovni očí a není nutné sbírat ho ze země. Za víkend jsou schopné se naučit základy.
Co všechno to konkrétně znamená?
Je to rozdělávání ohně, filtrace vody, SOS signály, stavba přístřešku, orientace v terénu podle mapy a buzoly. Když si to s rodiči neopakují a třeba přes rok na těch dovednostech nepracují, tak všechno zapomenou. Chce to jít s dětmi do lesa nebo si některé věci zkusit doma, nebo aspoň mluvit o tom. Je to stejné, jako když si uděláte řidičák, nebudete řídit, tak všechno zapomenete.
Podle vás by se kurzy krizové přípravy pro děti měly opakovat jednou ročně?
Ano, v optimálním případě jednou za rok.
Spojoval byste děti napříč věkovými skupinami?
Určitě bych propojil více věkových kategorií dohromady. Ti starší a silnější pomůžou mladším, což stmelí celý kolektiv. Určitě bych děti neděli vyloženě podle věku. Třeba bych dal dohromady skupinu od čtyř do osmi let, od devíti do třinácti let další skupinu, a tak bych pokračoval dál.
Co by v kurzech krizové přípravy podle vás mělo být?
Je toho mnoho, zmíním jen to nejzákladnější. Tedy základy přežití v přírodě od rozdělávání ohně, filtrace vody několika způsoby, přes stavění přístřešku. Dále základy orientace v prostoru dle mapy a buzoly, umět si sbalit zavazadlo, co by měla obsahovat KPZ, evakuační zavazadlo, hledání potravy, základy zdravovědy a první pomoci. Nevím, jestli jsem vyjmenoval všechno, určitě by se dalo pokračovat dál a dál.
Někteří z poslanců našemu webu řekli, že by se děti měly naučit střílet ze vzduchovky. Třeba v Polsku, kde od září zavádějí brannou výchovu na středních školách, se studenti budou učit rozborku, sborku, manipulaci se zbraní a střílet. Z vašich zkušeností – je to nutné?
Manipulace je široký pojem. Já bych učil bezpečnou manipulaci se zbraní, protože v jakémkoliv válečném konfliktu nebo krizové situaci, dítě zbraň může najít. Není výjimkou, že se dnešní děti podívají do hlavně. Je to dost komplexní a složité stručně systém takové výuky popsat. Základem je, navyknout děti, aby přistupovat ke každé zbrani, jako kdyby byla nabitá a krok za krokem dětem vysvětlovat, že se nesmí dívat do hlavně, že nesmí mířit směrem, kde někdo stojí a tak dále. Naučit děti obezřetnosti není podle mě zbytečné.
Učit děti střílet se vzduchovkou, není zbytečné učit pro zábavu, ale nedává to smysl. Hlavní je děti naučit bezpečně zacházet se zbraní, aby nedocházelo ke zraněním, když dítě zbraň někde objeví nebo najde.
Když jsme se domlouvali telefonicky na termínu setkání, říkal jste, že učit střílet ze vzduchovky je přežitek z Hitlerjugend. Mohl byste to prosím vás vysvětlit?
Vlastně v Hitlerjugend se děti učily střílet, házet granáty, zkrátka zabíjet. Když končila 2. světová válka a jim bylo dvanáct, třináct let byly už nasazované do bojů. Pak komunisté převzali do branných výchov, že se házelo granátem a střílelo ze vzduchovky. Osobně nejsem příznivec této cesty, ale bezpečná manipulace a ovládání zbraně by v té výuce mělo být.
Když v dnešní době dáte dítěti vzduchovku, aby si vystřelilo, tak ani neví kam koukat. Tady vyrostlo několik generací, které si neví rady s ničím bez ohledu na to, jestli jsou dospělí nebo děti. Říznou se nožem, neumí držet sekeru. Není to ani jejich chyba, jednoduše k tomu nejsou vedeni, nepotřebují to. Samozřejmě to nejsou všichni, ale z většiny tady vyrostlo několik generací v obchodních centrech. Což z mého pohledu není moc dobře.
Jak se právě takovým dětem nebo i dospělým daří za víkend všechno zvládnout? Od přístřešku až po počítání azimutů?
Docela dobře. Z mého pohledu my totiž nemáme v hlavách uložené počítače. Za krátkou dobu během kurzů přežití se počítačové znalosti upozadí a do popředí se dostanou dovednosti, které umíme od našich předků, jako je třeba rozdělat oheň. Velice záhy je na nich vidět pokrok. Jakmile kurz začne, každému řeku, „tady máš křesadlo a zkus mi rozdělat oheň“. Neříkám jim, jak správně mají postupovat. Všechno jim pak ukážu a druhý den ten ohýnek podle správného postupu rozdělají všichni.
