Srovnání pohonných jednotek a techniky mistrovských vozů poháněných shodnou značkou motorů v rozmezí třiceti let mimoděk ilustruje obrovský posun, jaký formule 1 za tři dekády prodělala.
Dvanáct atmosféricky plněných válců, manuální řazení, řízení bez posilovače, žádná kontrola trakce. To byl vítězný vůz sezony 1991 formule 1, McLaren-Honda MP4/6, za jehož volantem seděl legendární Ayrton Senna. Formule 1 byla vždy předobrazem trendů v automobilovém průmyslu a u dnešních monopostů tomu není jinak včetně umělých restriktivních zákazů omezujících kreativitu konstruktérů a schopnosti jezdců. Důraz na bezpečnost a ekologii změnil za 30 let závodní stroje k nepoznání.
Vítězný vůz Red Bull RB 16B novopečeného mistra světa Maxe Verstappena pohání motor Honda, má objem 1,6 litru a je přeplňován turbodmychadlem. Zdroj: Gabriele Seghizzi / Red Bull Content Pool
Rozdíl v technice obrovský, v časech malý
Zajímavým výsledkem srovnání novodobé a staré techniky jsou velmi podobné výkonové parametry a také časy dosahované na jednotlivých závodních okruzích. Problém ovšem je, že drtivá většina z nich za 30 let změnila svoji podobu, případně z kalendáře zmizely úplně. Jedinou plus minus velmi podobnou tratí je trochu překvapivě maďarský Hungaroring. Ayrton Senna se zde v roce 1991 kvalifikoval na pole position s časem 1:16,147, Verstappen s Hondou za zády letos zajel 1:15,840.
V roce 1991 poháněl Sennův monopost McLaren MP4/6b dvanáctiválcový atmosféricky plněný motor Honda o objemu 3,5 litru s výkonem 720 koní, kterých dosahoval při 13 800 otáčkách. Celý monopost vážil 575 kg, z čehož rezultovala výkonová hmotnost 1,25 koně na kilogram. Jak již bylo řečeno, řadilo se šest manuálních stupňů a řidič neměl k dispozici žádnou elektronickou asistenci.
Jestli vám dnešní formule připadají dlouhé a úzké, není to optický klam. Zatímco třicet let starý McLaren měřil na délku 4,5 metru a na šířku 2 120 mm, letošní Verstappenův Red Bull má pět metrů na délku a je o 120 mm užší. Jeho šestiválcový turbomotor Honda o objemu 1,6 litru dodává 740 koní dosahovaných při 14 000 otáčkách a 1,2 koně na kilo, což by při hmotnosti 752 kilogramů na starý McLaren zjevně nestačilo. Jenže motory dnešních formulí pracují v hybridním režimu ještě s elektromotorem, což v případě Hondy obnáší dalších 161 velmi živých koní. A to už je rozhodující náskok, nehledě na větší bezpečnost, menší emise... a třeba také nevýrazný zvuk.
Pracoviště Ayrtona Senny v roce 1991: Povšimněte si řadicí páky a jednoduchého volantu. Zdroj: McLaren
Turba uměla víc
Jestliže dnešní turba ve formuli 1 se při využití přídavné síly elektromotoru dostávají na zhruba 850 koní, vůbec nejsilnější motory formule 1 všech dob uměly z menšího objemu motorů vytáhnout ještě více. Špičkových výkonů bylo dosahováno zejména v sezonách 1985 a 1986, kdy čtyř- nebo šestiválcové turbomotory BMW, Honda či Renault o objemu 1,5 litru měly v kvalifikačních verzích přes 1 200 koní. K tomu samozřejmě patřily patřičně široké a extrémně lepivé pneumatiky na pár kol. Populární Gerhard Berger se o těchto strojích později vyjádřil jako o „kosmických raketách, na jejichž pilotáž jste potřebovali pořádné koule“.
