Na tribuny v Premier League se o víkendu poprvé od začátku koronavirové pandemie vrátí fanoušci. Nebude to ještě typický anglický „rachot“, protože na velké stadiony na „ostrovech“ může v první vlně zavítat jen 2 000 lidí. O tom, co pro hráče v Anglii znamená podpora z tribun, se rozpovídal obránce mistrovského Liverpoolu Trent Alexander-Arnold, který sám kdysi jako nadšený divák navštěvoval fotbalový chrám Anfield, na kterém Reds hrají.
Původně se počítalo s tím, že lidé se na tribuny v Anglii vrátí už se začátkem října, ale rostoucí číslo nakažených comeback fanoušků oddálilo o dva měsíce. Od víkendu může na stadion prvních 2 000 šťastlivců. Zvláště na liverpoolském Anfield, kam se vejde až 53 tisíc diváků, se dvě tisícovky lidí lehce ztratí. Ale pořád lepší než nic.
22letý Trent Alexander-Arnold, který i přes svůj nízký věk patří už několikátou sezonu mezi opory Liverpoolu, se v debatě s legendou londýnského Arsenalu Ianem Wrightem pro web společnosti Red Bull nechal slyšet, jak moc fanoušci na tribunách v posledních měsících scházeli.
„Ani si normálně neuvědomujete, jak hru fanoušci ovlivňují. Mohou vám v danou chvíli opravdu pomoct, tlačí vás. Je to bez nich těžké a strašně mi chybí,“ uvedl Alexander-Arnold na účet pověstného „dvanáctého hráče“. „Je to znát zvláště při hře, jakou praktikujeme. Pomůže vám to například v tom, že uděláte skluz navíc. A protože jsou pak fanoušci nadšenější, je třeba i trenér výrazněji zapálený. Je to stupňovací efekt. Když válíme na hřišti, fandové šílí a pak je naše ještě intenzita větší.“
Fotbalista, který vyrůstal na předměstí Livepoolu, ví, že rozsah fanouškovské základny se v době koronaviru nemění, ale podpora na dálku zkrátka nestačí. „Cítíte jakousi prázdnotu. I když víte, že si fanoušci po celém světě nenechají v televizi ujít žádný zápas, nikdy to bez nich nebude ono. Fotbal není fotbalem.“
Když je stadion plný, je zbytečné křičet na spoluhráče
Složité časy nepřipravují fotbalisty na ostrovech pouze o povolený „doping“ při zápase, ale i před ním, kdy davy fanoušků vítají své milované hvězdy při příjezdu na stadion. „Ať se děje, co se děje, vítají vás desetitisíce lidí. Je to šílené,“ podotkl Alexander-Arnold.
Sám se do kůže tábora Reds dokáže naplno vcítit, protože současné hvězda Liverpoolu byla dříve během dětských let vášnivým fanouškem. „A především jím jsem pořád,“ zdůraznil Alexander-Arnold. „A možná i proto si všechny úspěchy užívám daleko více,“ dodal pravý bek, jenž seděl poprvé na tribuně Anfieldu v roce 2005, když Liverpool přivítal ve čtvrtfinále Ligy mistrů Juventus. Tehdy mu bylo šest let. „Stále můžu přesně ukázat na místa, kde jsem sedával,“ poznamenal fotbalista nosící na zádech číslo 66.
„Říkám vám,“ řekl dále Alexander-Arnold při konverzaci s Wrightem, „že na stadionu je něco spirituálního. Můžete cítit historii a sílu tohoto klubu.“
Hráče na Anfieldu běžně vítá ohlušující pokřik „You´ll never walk alone“ (Nikdy nepůjdeš sám, pozn. red.) a úroveň hlasitosti fanoušků zůstává běžně pořádně vysoko i během utkání. „Jedinou nevýhodou občas při velkých zápasech bývá, že nemůžete na hřišti komunikovat se spoluhráči, protože vás jednoduše neslyší. Křičíte z plných plic, říkáte jim, ať si hlídají záda, ale žádná odezva. To je jediné negativum na celé té fantastické atmosféře,“ zakončil Alexander-Arnold.
