Evropská unie a s ní i Česko na vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách doplatí. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl europoslanec a místopředseda hnutí STAN Jan Farský. Podle jeho mínění budou kvůli Trumpově obchodní politice lidé u nás v krátkodobém horizontu přicházet o práci. Farský zmínil, že nerozumí lidem, kteří Trumpovo vítězství v Česku oslavovali. Zmínil i nepředvídatelnost staronové hlavy státu USA, která však podle něj může fungovat i v dobrém směru – bude se s ní totiž muset potýkat i ruský prezident Vladimir Putin.
Američané a vlastně i zbytek světa za sebou má ostře sledované prezidentské volby. Jak se vítězství Donalda Trumpa již na evropské scéně projevilo a jak se ještě projeví? Na co se máme připravit?
Je třeba si otevřeně říct, že krátkodobě budou lidé ztrácet práci. Předpokládám, že Trump naplní své sliby, takže ve chvíli, kdy skutečně zavede vysoká cla, bude evropské i české zboží hůře prodejné. Z mého pohledu ale není špatné, že se Evropa o sebe v oblasti obrany konečně začne starat, a tím pádem budeme muset dávat více financí na obranu. To nás čeká dlouhodobě. Podkladem byla i zpráva Maria Draghiho (italský expremiér, pozn. red.), jak co nejlépe posílit obrany a bezpečnost Evropy. V nové Evropské komisi máme i eurokomisaře pro obranu Andriuse Kubiliuse – člověka s výraznou historií a obrovskou politickou zkušeností, žádný slabý politik. Těžko bych hledal někoho lepšího, kdo by obranu měl mít na starost. Zároveň jsme se dohodli na novém šéfovi NATO Marku Ruttemu, který umí s Trumpem mluvit. Proběhl strategický výběr z hlediska jasného vztahu k Ukrajině, kdy se vysokou představitelkou unijní diplomacie stala Kaja Kallasová a náš Jozef Síkela má na starost mezinárodní partnerství. Jestli má Evropa fungovat a být silná, potřebuje být co možná nejvíce zajištěná a soběstačná.
ČTĚTE TAKÉ: Gregorová: Od Hřiba očekávám výraznost a drzost. Úspěchy ve vládě jsme neuměli prodat
Narážíte přímo na portfolio exministra Síkely.
My prostě musíme jít mimo Evropu, abychom měli zajištěné zdroje a možnosti získávat dostatek lithia, mědi nebo kobaltu – strategických surovin pro evropský průmysl. Evropa tedy podle mě stihla mnoho kroků, kterými se připravovala na to, že Trump může vyhrát. Ale i kdyby vyhrála Kamala Harrisová, tak se nestane nic jiného, i tak by Američané tlačili Evropu do samostatnosti. Ostatně už to říkal exprezident USA Barack Obama, není to nic nového. Američané dlouhodobě říkají, že pro ně je Rusko jako bouře nebo hurikán – přijde, odezní a zvládneme to. Ale Čína je pro ně spíš jako klimatická změna. Na mapě mají na jedné straně ji a na druhé tu bohatou Evropu, která vždycky čeká, zda jí Amerika přijde na pomoc. Jenže jim už dochází trpělivost a říkají nám: „Postavte se už na vlastní nohy. Rusko je primárně evropský problém, to musíte zvládnout a vyřešit sami, protože nám tu roste Čína.“
Čína v posledních deseti letech navýšila výdaje na zbrojení o 600, Rusko o 300 a Evropa jen o 20 procent. Stále nepřichází moment, kdy by to Evropa brala vážně, že se o sebe má postarat sama, když nastane nějaká potíž. Myslím, že jediná cesta je postavit evropský pilíř NATO od evropského obranného průmyslu přes zajištění zdrojů a lepší infrastrukturu, která bude propojená přes standardizaci systémů. Bez ohledu na to, jestli by byl prezidentem USA zvolen Trump nebo Harrisová. Pro mě jako Evropana ale bylo až nedůstojné, že větší vliv na budoucnost Evropy měla volba amerického prezidenta než volba Evropského parlamentu.
Není to ale na druhou stranu realita?
Já bych se tomu zcela nepoddával. Evropa má na to být srovnatelně silná s Amerikou. Je to jen o rozhodnutí, co budou naše priority. Jestli to nebude bezpečnost, tak všechny ostatní jsou až druhořadé. Podle mě jde o úplný základ a my se v otázce bezpečnosti pořád spoléháme na to, co udělají USA. Chápu, že Američanům dochází trpělivost, když se jim posmíváme za jejich zdravotní systém a sociální pojištění, přestože z hlediska obrany částečně žijeme na jejich účet.
Chápu, že Američanům dochází trpělivost, když se jim posmíváme za jejich zdravotní systém a sociální pojištění, přestože z hlediska obrany částečně žijeme na jejich účet.
Donald Trump v kampani sliboval, že vyjedná brzký konec války na Ukrajině. Vidíme, že 24 hodin od zvolení se nic nestalo. Nicméně, myslíte si, že může nějaké příměří skutečně vyjednat? A je v jeho rukách šance vyjednat dohodu, která bude pro Ukrajinu a Evropu přijatelná?
To jsou dvě těžké podmínky. Jsem životní optimista a když už jsou karty takto rozdány, nepřemýšlím, jak by mohly být rozdány jinak, ale jak to může fungovat. Vidím pozitivně, že jak je Trump nepředvídatelný pro své partnery, tak stejně i pro své oponenty. Umí být velmi nepříjemný. Demokratičtí politici vázaní hromadou informací a pravidly jsou čitelnější. Trump nikoliv. Když Bašár al-Asad (prezident Sýrie, pozn. red.) používal chemické zbraně proti svým obyvatelům, Trump dopředu řekl, že jestli to bude dělat, na Sýrii poletí rakety Tomahawk. A ony letěly. Nečekal roky na vyšetřování, jestli užití chemických zbraní byla nehoda. Místo toho k al-Asadovi mluvil jeho řečí. Druhým příkladem je situace, když nechal na letišti v Iráku zabít íránského generála Kásema Solejmáního. To prostě američtí prezidenti nedělají. Solejmání byl odpovědný za smrt mnoha Američanů a jeho zabitím Trump nastavil hranici a zkomplikoval odpor Íránců. Ani jeden z nich takový přístup – od amerického prezidenta – neočekával. A podobně nepředvídatelný je Trump i pro Vladimira Putina.
Bude to ale stačit na nějaké potenciální příměří?
Těžko odhaduji, co je přijatelný konec pro Trumpa, a kolik energie či investic je ochoten do něj vložit. Stejně tak jestli to bude přijatelné na jedné straně pro Ukrajinu, na druhou pro Rusko. Na prvním místě to bude právě Ukrajina, která musí dohodu uznat tak, že s ní budou schopni její občané žít a nebudou to brát jako zradu Západu. A přijmout to bude muset umět i Putin.
Jaká k tomu podle vás vede cesta?
Podle mě musíme v příštích měsících věnovat maximální možnou podporu Ukrajině, aby Putin tušil a ideálně věděl, že víc už nezíská a může jen ztrácet. Pak je totiž bude možnost uzavřít důstojný mír. Pokud si to Putin myslet nebude a bude mít za to, že dobyde další města, bude bojovat dál. Jsem proto rád, že některé západní země konečně zvedly limity na užití zbraní, za což jsme s kolegy europoslanci horovali už od srpna. Situace, kdy Rusové na Ukrajině bombardují nemocnice, elektrickou nebo tepelnou infrastrukturu, likvidují přehrady a Ukrajinci nemohou trefit ani ruské vojáky, i když na to mají zbraně. To musí být strašlivé.
Minulý týden jsem se bavil s ukrajinskou kulometčicí a popisovala mi, že díky svým dronům a informacím ví, kde se na ně Rusové připravují a formují, ale nemůžou na ně zaútočit, dokud nedoběhnou k jejich zákopům. Obrovský obdiv Ukrajincům, že to těch více než tisíc dní, skoro tři roky, dokáží zvládat. Ztrácíme tam nejen finance, ale i životy. Generace lidí bude válkou nesmírně poškozená, zůstane to v nich další desetiletí. A jestli zůstane i pachuť z toho, že Západ Ukrajincům moc nepomáhal, tak bych se nedivil, kdyby se s přispěním ruské hybridní války a dezinformací nasměrovali proti Evropě.
Na to konto se sluší zmínit, že dosluhující prezident USA Joe Biden nedávno přišel s povolením pro Kyjev použít americké rakety na ruském území. Přichází to však ještě včas?
Ale která z pomocí Ukrajině přišla včas? Všechny přišly pozdě a vždycky to bylo málo. Američané na začátku války nabídli ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému odvoz z Kyjeva a on slavně vzkázal, že nepotřebuje odvoz, ale potřebuje munici. Kdyby tehdy z Kyjeva odjel, tak by podle mě obrana Ukrajiny padla. Němci pak uvažovali, že Ukrajincům pošlou helmy a vesty, čímž by si splnili historickou roli. Klobouk dolů před českou vládou, která od začátku bez omezení dávala Ukrajincům všechno, co mohla. Pomohla nám v tom i historická zkušenost, protože jsme poznali, co dokáže Rus. Pak se to posouvalo, Ukrajinci dostali i stíhačky F-16. Ale kdyby je měli před rokem, jak by se válka vyvíjela? Dlouho se čekalo i na rakety HIMARS a střely Javelin.
PODÍVEJTE SE: Rusko stupňuje útočnou politiku vůči Ukrajině i Západu, tvrdí Řehka. Musíme se připravit, řekl Pavel
Západ obecně schytává kritiku, že s pomocí přichází pozdě...
Přijde mi, že dodáváme tolik, aby Ukrajinci neprohráli, ale zároveň tak málo, aby nevyhráli. Nevím, jak se s tím před historií dokážeme poprat. Je to tedy pozdě, ale aspoň teď, než vůbec. Když se navíc rozhodnou USA, tak se přidají Velká Británie či Francie. Německo je teď v předvolební kampani, ale budoucí kancléř, doufejme, Friedrich Merz (lídr CDU-CSU, pozn. red.) už teď mluví o zvednutí limitů. Kdyby však Ukrajinci použili rakety Taurus týden po začátku války, tak by nebyl Kerčský most. To by pak Rusové na Krymu byli obrovsky oslabení. Nedokážu se vžít do Ukrajinců, protože jejich situace je zoufalá – dostanou zbraně, ví, co dokážou a jak jsou nákladné, kdyby je použili, zachrání hromadu lidských životů, ale nemůžou to udělat, protože panují obavy, že by to Putina vyprovokovalo. Jsou to zbraně, díky kterým by Ukrajinci mohli trefit lučištníka, ale my jim umožňujeme trefovat jen jeho šípy.
Z Trumpova okolí přitom zní i hlasy, že by měl Ukrajině osekat veškerou podporu. V Evropském parlamentu sice většina zákonodárců Zelenskému za jeho slova tleská vestoje, ale to neznamená žádné nové tanky nebo jiné zbraně pro Kyjev. Mohla by se Ukrajina i nadále bránit bez americké podpory? Jinými slovy, má Evropa ještě nějaké kapacity, jak to udržet?
Evropské sklady jsou bohužel vyčerpané a státy si musí držet aspoň minimální standard, aby byly bojeschopné. Může se však stát, že od Trumpa přijde účet, že americké vybavení na Ukrajině bude platit Evropa. Kdyby ale takový účet přišel, tak mi to přijde stále jako extrémně levnější, než ztratit Ukrajinu a řešit, že Putin může útočit na střední Evropu, protože on už má některé státy rozpracované. Buď dobýváte tanky, což je příklad Ukrajiny, nebo skrze hybridní válku. Necháte zvolit politiky, kteří vám budou tak nakloněni, že vám tu zemi v podstatě odevzdají. Podívejte se, jak dnes vypadá veřejné mínění na Slovensku a kam míří. Jsme si jistí, že by NATO v případě ruského útoku bránili? Já teda nevím, nedokážu to odhadnout, ale každopádně mají ještě daleko negativnější přístup k EU či NATO než my Češi. Pro mě nepochopitelné.
Podívejte se, jak dnes vypadá veřejné mínění na Slovensku a kam míří. Jsme si jistí, že by NATO v případě ruského útoku bránili?
A co ta třetí možnost?
Třetí možnost je si stát koupit. To se reálně děje třeba v Maďarsku, které je na Rusku závislé přes jadernou energetiku a navíc zde v průmyslu chtějí investovat Číňané, čímž si Maďary také zavážou. Maďaři dříve říkali, že jsou most mezi Východem a Západem, což říkali i Ukrajinci před rokem 2014. Takovým mostům moc nevěřím, ve válce zpravidla dlouho nevydrží.
Navážu ještě k samostatnosti Evropy. Sám jste zmínil, že Trump je nevyzpytatelný a tudíž se na něj nelze zcela spolehnout. Tak kde by Evropská unie mohla ve světě najít jiné spojence a partnery?
Myslím, že tohle bude hlavně úkol Jozefa Síkely a má k tomu ideální postavení – není ze země s koloniální minulostí, naopak je ze státu, který má skrz komunistický režim docela blízké kontakty s africkými zeměmi. Vystudovala u nás hromada lidí z tohoto regionu, takže je na co navazovat, protože si svá studia pamatují. Síkela bude mít možnost nakládat s obrovskými financemi, ale ne tak, že bude mít kasičku s 300 miliardami eur, nýbrž díky různým propojením veřejného, soukromého a dotačního financování. Sám je bývalý bankéř, takže přesně tohle umí. Už dnes je navíc EU v Africe největší donátor, přestože všichni mluví o tom, jak ji obsazuje Čína a Rusko.
Jejich vliv v regionu ale rozhodně není zanedbatelný.
Čína však Afriku kolonizuje a tamní státy jde vytěžit. Rusko používá bývalé Prigožinovy žoldáky, kteří dané státy v podstatě okupují nebo pomáhají těm, kdo si je zrovna platí. Chybí ale rovný přístup, a proto má Síkela portfolio mezinárodní partnerství. Není to ani rozvojová pomoc, protože to už zní nadřazeně. Evropa v Africe dělá hrozně moc a nejen – jak se i tady u nás občas traduje – „šíří LGBT jako ideologii“. To vůbec ne. Evropa tam staví elektrárny, přehrady, silnice, budují se optické sítě. Tohle Evropa dělá a když to bude dělat ještě o něco lépe, tak si myslím, že trend s Ruskem a Čínou můžeme změnit.
A tohle podle vás může Síkela zajistit?
Doufám, že za Síkely se to podaří. Můžeme tak získat spojence, protože po zkušenosti s Čínou už ví, že jejich peníze jsou drahé. Třeba v etiopské Addis Abebě postavili luxusní nadzemní železnici, která by i třeba na Berlín byla moc. Pro místní je ale drahá, tak ji nikdo nepoužije. Státy však musí za takovou stavbu Číně zaplatit, a když nemají, tak si Čína může říct třeba o přístav, který získá například do pronájmu na 100 let. Takto už Číňané dostali do kouta mnoho zemí, například Černou Horu. Díky těmto věcem máme prostor vyrazit do Afriky či Jižní Ameriky s jiným přístupem a navázat partnerství. Díky tomu získáme prostor pro dlouhodobější spolupráci, která je pro nás navíc v Africe obzvláště důležitá, třeba i z hlediska migrace. Když místní lidé budou mít v těchto zemích práci a budou se mít relativně dobře, nebudou mít důvod vyrážet na sever. Síkela má navíc i další velké úkoly. Jedním je zajistit dostupnost zdrojů a dále jejich diverzifikaci pro evropskou soběstačnost. Druhá je právě pomoc lidem v těchto zemích k lepšímu životu, aby neměli důvod vydávat se na cestu na sever, za kterou mnoho z nich navíc zaplatí životem.
Některé z těchto států jsou ale zároveň členy hospodářského sdružení BRICS vedeném hlavně Ruskem a Čínou, respektive s touto skupinou spolupracují. Jak k takovým zemím přistupovat, když je u nich patrná linka na Moskvu či Peking?
Začínáme pozdě. Ale když nezačneme dneska, zítra bude ještě o den později. Evropa je v tuto chvíli na rozcestí. Buď bude více spolupracovat a propojovat se, aby fungovala skutečně jako Evropa a jejích 440 milionů obyvatel, kteří mají ekonomickou a lidskou sílu i know-how, nebo se rozpadne na národní státy. USA jsou silné díky své poloze, když hraničí jen s mírumilovnou Kanadou a slabým Mexikem, na dvou stranách má pak oceán a je to v podstatě největší pevnost, jakou si můžeme představit. Na druhé straně máte Čínu, která bude růst v jihovýchodní Asii. A uprostřed máte Evropu, kterou když rozdělíte do státečků, zůstanou vám jako rozinky ve vánočce, kterou si kdokoliv vybere, vklíní se přes něj do Evropy a naruší řetězce. Buď se zkrátka odsoudíme ke světové bezvýznamnosti a chudobě, když se rozpadneme, nebo je tu druhá cesta a sice větší spolupráce. O tom mimo Draghiho mluví i Ursula von der Leyenová a tím, jak je sestavená její nová Evropská komise, je šance, že Evropa bude globálním hráčem. Musí to však být Evropa jako celek. Samotné Česko jím nebude, byť bych si to moc přál.
Evropa je v tuto chvíli na rozcestí. Buď bude více spolupracovat a propojovat se, aby fungovala skutečně jako Evropa a jejích 440 milionů obyvatel, kteří mají ekonomickou a lidskou sílu i know-how, nebo se rozpadne na národní státy.
Když řešíme Evropskou komisi a její členy, nově obsahuje i post eurokomisaře pro obranu, kterým se stal litevský expremiér Andrius Kubilius. Spekulovalo se však, že jeho role bude upozaděná za novou šéfkou unijní diplomacie Kajou Kallasovou a bude řešit maximálně výrobu zbraní. Jaký je váš pohled?
Coby národní státy jsme v oblasti obrany Evropě předaly jen minimum svých pravomocí a Kubilius to bude mít nesmírně těžké. Musí se dohodnout 27 členských zemí a k tomu de facto 27 dalších států ve státě, protože armáda je v tomto velmi specifická. Kubilius však přesně ví, kudy jít a jak je potřeba dát společný výrobní program, aby firmy znaly kapacitu trhu a další věci. Zároveň se díky tomu dostaneme k daleko lepším cenám. Paradoxem je, že státy Evropy dnes v podstatě soutěží o stejné výrobky. Jediný, kdo se směje, jsou výrobci, kteří často nejsou evropští, zatímco my se mezi sebou přeplácíme. Je to bratrovražedný souboj, ve kterém vykrvácíme. S novým eurokomisařem přichází jednotné velení, chce společný výzkum a vývoj v obraně, růst evropského průmyslu a jasně to definuje. Já bych šel ještě o kousíček dál, ale nejsem eurokomisař pro obranu. Možná proto je jím Kubilius, který je politicky neuvěřitelně zkušený a už nepotřebuje mluvit do větru či vytvářet obrovské vize, ke kterým se nedostane. Má sílu a přesvědčovací schopnosti, a přestože tak na první pohled nepůsobí, je to jestřáb.
Ještě se vrátím k Donaldu Trumpovi. Když zvítězil, tak mu gratuloval premiér Petr Fiala (ODS), psalo se o jejich telefonátu, jeho předchůdce Andrej Babiš (ANO) slavil s tím, že jeho hnutí má stejný program jako Trump. Gratuloval i prezident Petr Pavel, ale ten přitom před časem Trumpa označil za „odpudivou bytost“ a varoval před jeho návratem k moci. Jsou tato slova na místě?
Gratulace jsou v pořádku. Zároveň je realita, že na vítězství Trumpa krátkodobě jako Evropa a Česká republika zvlášť coby primárně průmyslová země doplatíme. Těm, co jej oslavují a tváří se jako lidé, kteří Českou republiku a její občany mají rádi, tak úplně nerozumím. Lidé přijdou o práci, budeme muset dávat na obranu o desítky miliard více a ty peníze budou někde chybět. Tohle neumím úplně oslavovat. Přijde mi až úsměvné, když Trumpovi podporovatelé říkají, že i když sice něco kdysi tvrdil, tak to stejně neudělá. On je přitom opravdu nepředvídatelný, byť i pro naše oponenty, což je dobře.
Bavil jsem se s lidmi z jeho americké vládnoucí administrativy a ti z něj byli úplně vyřízení. Říkali například, že ráno otevřeli Twitter (dnes sociální síť X, pozn. red.) a teprve podle toho pak zjišťovali, jaká je agenda dne. Doba, kdy sháněli podklady a strategicky rozhodovali o krocích, podle kterých se svět pohne, je pryč. Washington čekal, co ráno „tweetne“ Trump, a podle toho se řídila administrativa. Zároveň ale víme, že administrativa uměla mnoho věcí brzdit. Teď už zde brzdící efekt nebude, protože sám Trump mluví o tom, že v administrativě vymění až 50 tisíc lidí a ve Washingtonu nezůstane kámen na kameni. Na druhou stranu to může přinést i pozitiva, jako smrt Solejmáního. Historie s Trumpem nám už ukázala, že svět se obává toho, co udělá, tak se radši ve svých aktivitách mírní. Doufejme, že nakonec bude platit lepší z těch variant.
Trump má zároveň vazbu na Českou republiku. Jeho první exmanželka Ivana Trumpová (rozená Zelníčková) byla československou lyžařkou a modelkou, jejich tři děti tak mají české kořeny. Může nám to ve vztazích s Trumpovou Amerikou nějak pomoci, nebo na tom nezáleží?
Může. Byl tady, zná Zlín, nevím, jak moc zná tedy Prahu, ale to prostě nevymažete. Část rodiny zde má vazby, dodnes zde bude mít nějaké vyženěné příbuzné, a to moc zemí světa nemá. Minimálně díky tomu o České republice ví, což se o každé zemi v Evropě říct asi nedá.
