Jako fanoušci jsme se po letech hojnosti ocitli v éře hokejové unylosti. Na vině nejsou jen bídné výsledky české reprezentace, jejíž letošní 8. místo představuje historický neúspěch. Mistrovství světa přestává bavit i kvůli svému formátu, hrát ho každý rok je úmorná chyba. Nezachrání to ani občasné oživení v podobě překvapení, jaké mají letos na svědomí Lotyši s Němci.
Točte si na mobil, jak rychle vám na zahradě roste tráva. Učte hlemýždě vyslovovat Ř. Přečtěte si příručku pro kydání hnoje v islandštině. Ukousněte si ruku. To všechno bude zábavnější než sledovat zápasy české hokejové reprezentace na letošním mistrovství světa. A vlastně i drtivou většinu zápasů kohokoliv jiného na šampionátu s visačkou 2023.
MS hokej 2024
Ne, nemluví ze mě historicky nejhorší umístění národního týmu. Nebo – ne samo o sobě, spíš to, co k němu vedlo.
Ať už to ve Finsku nakonec vyhraje kdokoliv, jakkoliv v závěru můžeme držet palce outsiderům z Německa a Lotyšska, stejně půjde o šampionát, na nějž se nebude vzpomínat jako na dechberoucí galapředstavení. A zdaleka nejen proto, že u toho (naprosto po zásluze) není Rusko, které vždycky vybudí nějaké emoce.
Tenhle turnaj symbolizují praštěné minely rozhodčích, prázdné arény u zápasů nedomácích týmů, často dosti nezáživné duely, uzívané nutné zlo v podobě poměřování s partami typu Maďarska.
Nekonečná skupina. Upachtěnost.
Soupisky bez hvězd, bez es z NHL. Průměrnost. Nuda.
Že ve čtvrtfinále popadalo tolik tradičních mocností, to vůbec nemusí znamenat nutně plus. Možná spíš odraz toho, jak u těchto obvyklých lídrů poklesla vážnost dříve velebené akce.
Náš postoj samozřejmě nejvíc ovlivnily bezbarvé výkony českého národního týmu. Tradiční Jalonenova sázka na defenzivu je sama o sobě uspávací, v případě nuzných výsledků ale jen pasovala k zoufalému, mnohadennímu fanouškovskému čekání na, na… co vlastně?
Na to, že se ze snaživých, ale nikoliv mimořádných hráčů z extraligy stanou druzí Pastrňákové?
Že k úspěchu bude stačit jeden skvělý kanonýr Dominik Kubalík?
Že turnaj bez tváře rozzáří příjezd někoho typu Leon Draisaitl, Connor McDavid, Nathan MacKinnon?
Že se stane zázrak a stane se NĚCO?
No, svým způsobem se něco stalo. Sedíme u televize a přejeme senzační úspěch nečekaným semifinalistům z Lotyšska a Německa. Ale čistě mezi námi - stejně jsme bývali navyklí na onačejší hokejové laskominy. Oproti ne zas tak dávnému ledovému kouzlení Jaromíra Jágra, Sidneyho Crosbyho, Joea Thorntona, Teemu Selänneho, Jevgenije Malkina, Henrika Zetterberga, Alexandra Ovečkina, Stevena Stamkose nebo Martina St. Louise je tohle jaksi málo.
Protože ano – tihle machři před pár lety na MS opravdu jezdili.
Jaké to bylo letos? Při sledování veřejného bruslení proti Norsku, Slovinsku, Paraguayi, Mexiku (ty dva poslední týmy zmiňoval při předšampionátovém rozhovoru Vladimír Růžička – a já se po jeho žertu skoro díval do programu, jestli tam náhodou přece jen nejsou) jsme se mohli štípat do tváře, do jaké podivné éry hokejové unylosti jsme se to probudili.
Nerozpumpovalo nás ani utkání proti odvěkému kanadskému rivalovi, který přijel jen s pár epizodními borci z NHL. Duel na začarovaně ospalém mistrovství nenakoplo prostě nic – nebylo to drama, nemělo to emoce dávných bitev, zapamatovatelný příběh, nic, nic, nic.
Když pak reprezentace naprosto oprávněně padla ve čtvrtfinále s anonymním výběrem USA, v podstatě nás to už ani pořádně nenaštvalo. Ne tak jak dřív. Je to prostě pouze jedna z mnoha čtvrtfinálových proher v jednom z mnoha mistrovství světa.
Jak zvýšit atraktivitu
Kde se bere taková netečnost? Není to jen těmi prohrami. Slabou hráčskou generací Jágrovy vlasti.
Za éru unylosti může i koncept současného mezinárodního hokejového zápolení.
Jen si to shrňme: Jak dlouho se už nehrál Světový (Kanadský) pohár, na kterém se scházeli opravdu nejlepší hokejisté planety? Jak chudáčkovsky oproti Naganu či Salt Lake City působily poslední olympiády, na nichž kvůli nedohodě s NHL nastupovali jen hráči z Evropy? Obojí představuje průšvih, který nabourává jak prestiž hokeje, tak vášeň a stálost fanouškovské přízně. Když se pak obvyklá hráčská bída ještě zhorší i u takzvaného mistrovství světa, už je to pro nejrychlejší kolektivní sport opravdový malér; minimálně na starém kontinentu.
Dá se s tím něco dělat? Tvrdím, že dá: nehrát šampionát každý rok. Jednou za dva roky by to bohatě stačilo.
Byl by to pak mnohem vzácnější turnaj; pro fanoušky i pro hráče. Tak snadno by se neokoukal, víc bychom se na něj těšili, jednotlivé ročníky by se nám tolik nepletly. I triumf na takovém mistrovství by měl jinou váhu. Přinejmenším evropští hokejisté z NHL by si své odřeknutí více rozmýšleli. Ti zranění by nedorazili ani tak, kdo by to ale měl padesát na padesát, už by si neřekl: „Ale co, když tak si to vynahradím příští rok.“
Je fér přiznat, že k letošní personální nouzi Kariho Jalonena přispěla bezprecedentní vlna zranění. Jenže bezzubé složení party, která nakonec obsadila hrozné osmé místo, pramenilo především z vlny omluvenek z NHL. Přičemž rozpaky z některých odmítnutí neměli jen Češi, stejně se pozastavovali třeba i Švédové nad last-minute NE od hvězdného Williama Nylandera, s nímž přitom najisto počítali.
Tak to teď zkrátka chodí. Vždyť když bude možnost, zahraje si mistrovství za rok…
Bohužel – mezinárodní hokejová federace (IIHF) tak jako tak s každoroční pravidelností nic neudělá, právě díky ní jí plyne více příjmů od sponzorů, z televizních práv. Jelikož o to tu jde především, je to celé jen taková akademická debata. Mám ale za to, že je to od IIHF krátkozraký přístup. Něco, co se jejímu produktu dlouhodobě vymstí. Co šampionát zanedlouho degraduje na o něco načančanější Euro Hockey Tour.
Byť zrovna mistrovství hrané za rok v Česku může být výjimkou, ojedinělým hokejovým karnevalem.
A byť se nový Wayne Gretzky může s trochou fantazie narodit i v té Paraguayi.