Každý s každým i play off. Herní systém MS v hokeji má za sebou košatou historii

Vraťme se do hokejového pravěku, kdy se mistrovství světa konalo jako součást olympijských her. V roce 1920 se šampionátu zúčastnilo jen sedm týmů, které se o medaile střetly podle takzvaného Bergvallova herního systému. Ten spočíval v rozlosování manšaftů do dvojic, které spolu hrály na jedno utkání. Liché družstvo postoupilo rovnou do další fáze turnaje. Z postoupivších se opět vytvořily dvojice, které se utkaly o postup do finále. Z něho pak vzešel mistr světa.

Poražený finalista nebral automaticky stříbro, ale s neúspěšnými semifinalisty utvořil nový pavouk play off, v jehož rámci se hrálo o druhé místo. Lichý tým měl opět volný los a šel do boje o stříbrnou medaili rovnou. O bronz se hrálo stejným systémem, play off se zúčastnila družstva, která v dosavadním průběhu celého turnaje se stříbrným týmem prohrála.

Každý s každým začalo nudit

O čtyři roky později už na turnaj přijelo osm mužstev, která byla rozlosována do dvou skupin po čtyřech. Zde týmy hrály každý s každým a z každé skupiny dva nejlepší postoupili do skupiny finálové. Zde mužstva opět sehrála utkání s ostatními s výjimkou soupeře, s nímž postoupila ze stejné skupiny. Tato utkání se už neopakovala, ale jejich výsledek ze základní skupiny se započítával. Po odehrání všech duelů si nejlepší tři týmy rozdělily medaile.

Od roku 1930 se mistrovství světa hraje jako samostatný turnaj a v té době se zformoval herní systém, který převládal až do začátku 90. let. Všichni účastníci si v první fázi zahráli systémem každý s každým a z utkání si připisovali body. Dva za vítězství, jeden za remízu, poražený nezískal nic. Ano, tehdy bylo možné, aby zápas skončil plichtou. Poté se (zpravidla čtyři) nejlepší týmy utkaly znovu každý s každým v takzvané medailové skupině a opět si připisovaly body.

Horší čtyři týmy pak znovu hrály mezi sebou a mužstvo, které skončilo na posledním místě, sestoupilo do nižší divize mistrovství světa. Z ní naopak do elitní divize postupoval vítěz a šampionátu se zúčastnil v dalším roce.

Postupem času se počet týmů v nejvyšší divizi mistrovství světa ustálil na osm a výše popsaným herním systémem se o medaile bojovalo až do roku 1991.

Mezinárodní hokejová federace si ale byla vědoma, že systém každý s každým není divácky příliš atraktivní a v době sovětské hegemonie bylo často ještě před odehráním všech zápasů jasné, kdo získá světový titul.

Třicet let play off

V roce 1992 nastala opravdová revoluce herního systému, když se mistrovství začalo hrát podobně jako třeba fotbalové šampionáty. Tedy základní skupiny a pak play off. Vítěz jediného zápasu pak jde dál, poražený jede domů.

Odpůrci tohoto systému argumentují, že není fér, protože o úspěchu a neúspěchu rozhodne jediný duel, nebo že některé týmy na sebe vůbec nemusí za celý turnaj narazit.

Další novinkou bylo rozšíření počtu účastníků na 12. Prvním pořadatelským státem zrenovovaného šampionátu bylo Československo, pro jehož reprezentanty to byl zároveň poslední turnaj společného týmu Čechů a Slováků. Dvanáctka účastníků byla rozdělena do dvou skupin po šesti, kde se každý utkal s každým a první čtyři z obou skupin postupovali do čtvrtfinále. Tam se týmy střetly takzvaně křížem, tedy vítěz jedné skupiny se čtvrtým týmem druhé skupiny a tak dále.

Herní systém jako nepřehledná bramboračka

V letech 1997 až 2011 nastala éra experimentování s herním systémem. Cílem bylo zvýšit počet odehraných duelů a přilákat tak diváky. Jenže ze systému se stala spíše bramboračka, které nikdo příliš nerozuměl. Navíc se několik let po sobě hrálo pokaždé s nějakým „vylepšením“. Princip spočíval v tom, že postupující ze základních skupin zamířili do jakési „meziskupiny“, z níž pak vzešly dvojice, které se utkaly o zlato a o bronz. V roce 1997 se finále hrálo dokonce na tři zápasy.

O rok později přišlo další rozšíření elitní divize, kterou od té doby hraje 16 národních týmů. Rozdělení do čtyřčlenných základních skupin však ještě zůstalo. Z nich postoupila dvě nejlepší mužstva do čtyřčlenných čtvrtfinálových skupin. Z nich dva nejlepší týmy putovaly do semifinále, které už se hrálo vyřazovacím způsobem, a to na dva zápasy. Vítězné týmy se spolu utkaly dvakrát také ve finále, zatímco o bronzu rozhodovala pouze jedna bitva.

Návrat k pavouku bez příkras

V roce 2000 přišlo poslední „vylepšení“ tohoto komplikovaného herního systému, a to v podobě, kdy ze základních skupin postoupily tři nejlepší týmy. Bodové zisky postoupivších se přenášely do osmifinálových skupin. Pokud jste v základní skupině porazili mužstvo, které nepostoupilo, nepřinesli jste si s sebou do další fáze ani bod. Některé zápasy tak byly zcela zbytečné a jen zvyšovaly riziko, že se některý hráč zraní a bude v osmifinálové skupině či play off chybět. Z osmifinálové skupiny (byly dvě) pak čtyři nejlepší týmy už postoupily do klasického vyřazovacího pavouku.

Od roku 2012 se hraje podle staronového systému dvou základních skupin a následné vyřazovací fáze. Jde vlastně o návrat před rok 1997 pouze s tím rozdílem, že 16 mužstev v elitní divizi šampionátu zůstalo. A zdá se, že s tím panuje všeobecná spokojenost. Snad se tedy další revoluce v hracím schématu hned tak nedočkáme. A to ani po šampionátu, který od 10. do 26. května 2024 hostí Praha s Ostravou.