reklama

Historik Padevět o poválečných hrůzách: Někteří lidé jsou pořád krvelačné bestie

Jiří Padevět napsal o vypjaté poválečné situaci úspěšnou knihu Krvavé léto 1945.
Zdroj: CNN Prima NEWS

Nový film Krajina ve stínu popisuje, že se zvěrstva na našem území neděla jen za druhé světové války, ale i krátce po ní. Jen se jich tentokrát dopouštěli Češi. Historik Jiří Padevět vypráví jak o masakru v jihočeské obci Tušť, jímž se zmíněný Slámův snímek inspiroval, tak o dalších hrůzách z jara a léta 1945.

reklama

Co se přesně stalo v květnu 1945 v Tušti?
Než začneme mluvit o hlavní události z 24. května 1945, musíme zmínit, že k násilí v téhle obci došlo i dřív. Už jedenáctého totiž lokální ozbrojenci zbili jednoho z místních, Josefa Buštu. Poté, co opustili jeho stavení, byly uvnitř nalezeny oběšené Buštova dcera Marie i manželka Pavlína. Případ se pak velice rychle uzavřel jako sebevražda obou žen. To zásadní ale skutečně přišlo až čtyřiadvacátého.

O co šlo?
Tehdy v Tušti proběhnul tzv. „lidový soud“ – sousloví lidový soud však mějte v obrovských uvozovkách, protože v něm nezasedal ani jeden právník. Šlo výhradně o místní lidi, kteří se chopili zbraní až v květnu 45. Všechno se to zřejmě dělo na pokyn plukovníka Vladimíra Hobzy, velitele československé armády v jižních Čechách. Ani on se během celé doby trvání protektorátu nezapojil do odboje, byl tedy rovněž něčím, co nazýváme partyzánem poslední minuty. V Tušti bylo pod jeho dohledem zavražděno čtrnáct zdejších lidí. V devět večer zasedal lidový soud, v jedenáct byli internovaní vyvedeni ze sklepa, po předchozím týrání museli ujít kilometr na místo mrchoviště, kde byla vykopána jáma. Zde byli postříleni samopalem. Někteří byli pohřbíváni zaživa, při pokusu o vyhrabání z jámy je vykonavatelé dobíjeli lopatami a rýči.

Řada případů těsně poválečného násilí byla zaměřena vyloženě majetkově – někomu se líbil mlýn z vedlejší obce, tak majitele prostě zavraždil.

Proč byli popraveni?
Dovolím si vás opravit ohledně slova poprava. Popravu totiž nařizuje řádný soud, kdežto v tomto případě šlo skutečně jen a jen o vraždu. Většina ze čtrnácti zmíněných roku 1939 přijala říšské občanství, to byl jejich jediný zločin. Až na Leopolda Hofhansla měli všichni ryze česká jména, byli to lidé, kteří tam žili odjakživa. Je potřeba se na to podívat komplexněji: Tušť a spolu s ním celé Vitorazsko mělo tu smůlu, že se nalézalo na národnostním švu. K Československu bylo připojeno až v roce 1920, tedy s patrným odstupem po vzniku republiky. Čechům předtím patřilo naposledy ve 13. století. Čeština se sice na tom území udržela, tamní lidé se však cítili spíš jako Rakušané. Během první republiky možná někteří mluvili česky, byla to ovšem velmi špatná čeština. Československý stát je v podstatě chápal jako občany druhé kategorie. Paradoxní je, že v Tušti byli nakonec iniciátory krveprolití místní.

To v případě poválečných masakrů nebylo obvyklé?
Zas tolik ne – přece jen se lépe vraždil cizí člověk než soused. Hlavním iniciátorem a pravděpodobně i vykonavatelem vraždy v Tušti byl jistý František Říha. Poměrně mladý muž, ročník 1921. Během nacistické okupace byl sice vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, nicméně za vyhrožování vraždou muži, jenž ho přistihl při krádeži potravinových balíčků pro válečné zajatce. Říha se do Tušti vrátil asi tři dny před masakrem, vydával se za politického vězně. Při následném vyšetřování masakru stejně jako původce samozvaného lidového soudu Václav Maxa tvrdil, že exekuci nařídil plukovník Hobza.

A jaká byla Hobzova role? Vždyť šlo o bývalého legionáře.
Nemůžeme si myslet, že každý legionář byl vzorem ctnosti. K legionářům přece patřili i Radola Gajda, někdejší předseda Národní obce fašistické, nebo Emanuel Moravec, symbol kolaborace s nacismem. Hobza za protektorátu seděl za bukem a čekal, jak to dopadne. Jako mnoho jiných, kteří si pak v květnu 1945 vůči své podivné protektorátní minulosti a nečinnosti začali dělat alibi tím, že se pustili do vraždění nevinných lidí. Tvrdil, že čištění Tušti a celé zdejší oblasti od Němců dělal na základě rozkazu od ministerstva národní obrany. A Němcem byl každý, kdo se buď přihlásil k německé národnosti nebo k říšskému občanství, případně kdo měl tu smůlu, že na jaře 1945 mluvil německy. Hobza to v Tušti „čistil“ podobným způsobem jako třeba Partyzánská brigáda Václavík na Orlickoústecku a Náchodsku.

Film Krajina ve stínu vychází z poválečných událostí v obci Tušť.
Film Krajina ve stínu vychází z poválečných událostí v obci Tušť.
Zdroj: Bontonfilm

Rozkaz vyčistit oblast znamenal přímé svolení k masakru?
Záleželo na každém, co si kdo pod tím představí. Z historie bohužel víme, že pokud dáte moc lokálním velitelům, dějí se většinou velmi nepěkné věci.

Do jaké míry lze zodpovědnost za podobné masakry házet i na prezidenta Edvarda Beneše, který byl v té době k Němcům velmi nesmlouvavý?
Nechtěl bych být v jeho kůži. Od chvíle, kdy byl zvolen prezidentem, bych s ním až do jeho smrti neměnil ani na jedinou vteřinu. Nicméně pokud je někdo státník a ne jen politik, měl by vášně ve společnosti spíše tlumit, než je podněcovat. Přičemž je dost známý Benešův projev z brněnské radnice, kdy použil výraz „vylikvidovat Němce“. Co si pod tím představíme? Že je potřeba Němce chytit za límec a vyvést z republiky? Nebo že je nutné je vraždit? Těžko říct. Atmosféra léta 1945 byla logicky velmi protiněmecká. Je nezbytné mít na paměti, že okupace po sobě zanechala spoustu zničených osudů, spoustu mrtvých. Spravedlnost nicméně vycházela z kolektivní viny, což je vždycky špatně.

Masakrů srovnatelných s Tuští bylo dost...
Spousta! K největšímu došlo v Postoloprtech, kde bylo během několika dnů postříleno kolem tisícovky lidí. V několika masových hrobech se později nalezlo přes sedm set obětí, šlo tedy o největší masovou vraždu v Evropě od konce druhé světové války až do Srebrenice. Místní Němce, většinou staré muže a ženy či děti, tam vraždili příslušníci československé armády. Na těchto organizovaných masakrech tedy bohužel má vinu stát, který pak paradoxně většinu pachatelů podobných zločinů vyšetřoval. To ovšem skončilo roku 1948, jelikož komunisté neměli nejmenší zájem, aby se takové události vyšetřily. Řada lidí, včetně zmíněného Františka Říhy, se po únoru 48 dokonce stala konfidenty StB. Konkrétně Říha spolupracoval se Státní bezpečností od roku 1949 až do 80. let.

Osvobození od nacistického jha nepřineslo pouze radost, ale i várku dalších hrůz.
Osvobození od nacistického jha nepřineslo pouze radost, ale i várku dalších hrůz.

Utkvěl vám ze všech tehdejších smutných příběhů nějaký obzvlášť pohnutý?

Takových by bylo mnoho. Třeba ve Vroutku na Žatecku byly kvůli odplatě a odstrašení Němců zastřeleny i tři děti obuvníka Vincence Hertla včetně ročního Bernharda. Za velmi smutné případy té doby považuji i ty, kdy byli do odsunových lágrů pro Němce zařazeni Židé, kteří přežili Terezín, případně pražský internační tábor Hagibor. Měli prostě jen smůlu, že mluvili německy. Perzekvoval je jak nacistický režim, tak demokratické Československo. Nevinných lidí tehdy ovšem trpělo opravdu mnoho. Řada případů těsně poválečného násilí byla zaměřena vyloženě majetkově – někomu se líbil mlýn z vedlejší obce, tak majitele prostě zavraždil.

Objevili se stateční lidé, kteří se pokusili bezpráví zastavit?
Obecná nálada ve společnosti byla silně protiněmecká. Nevím tedy o nikom, kdo by se postavil se zbraní v ruce, aby trestání Němců zamezil. Ano, je zdokumentován případ, kdy důstojníci Rudé armády zatrhli menší lokální lynč. Alespoň perem se proti masakrům vymezovalo i malé množství intelektuálů, jako novinář František Mareš nebo kazatel Přemysl Pitter, jenž po válce zachraňoval jak židovské, tak německé bezprizorní děti. Nedělal mezi nimi rozdíly, což byl na tu dobu hrdinský čin. Bohužel vím ale o řadě demokratických politiků, kteří se k protiněmecké štvanici připojili. Jak jsem už říkal – tehdejší protiněmecké náladě se lidsky vlastně ani nelze příliš divit.

Na tehdejším běsnění se do značné míry podílely tzv. revoluční gardy. Jací lidé je tvořili?
Revoluční gardy byly jednotky, které formálně vznikly na samém konci Pražského povstání. A to především z lidí, kteří opravdu bojovali na barikádách. Postupně se na ně však nabalovali jedinci, kteří chtěli na dobývání a obsazování pohraničí jen vydělat. Patřily k nim různé kriminální živly. Určitě ovšem nemůžeme říct, že by všichni revoluční gardisté byli zloději a lumpové. Ani v tomhle případě nelze aplikovat kolektivní vinu. Někdy od konce května byly revoluční gardy podřízeny armádnímu velení, chovaly se tedy velmi podobně jako vojenské jednotky, byly podle toho i vyzbrojeny a organizovány. Operovaly většinou v severních a západních Čechách, na Chomutovsku, na Mostecku. A ano – bohužel se dopouštěly, podobně jako ostatní formace včetně pravidelných jednotek československé armády, násilností vůči místním Němcům. Je jistě nutné dodat, že místní Němci roku 1936 ve většině případů skutečně pod vlivem hitlerovské propagandy volili Henleina. Málokdy však šlo o opravdové pachatele nacistických zvěrstev. Takoví byli tou dobou už dávno mrtví, nebo někde v Bavorsku, případně v zajetí.

Revolučním gardám se už roku 1945 někdy v tisku přezdívalo rabovací. Panovaly tedy už tenkrát pochybnosti, zda nezachází příliš daleko?
Ano, podobné pochybnosti navíc byly i praktického rázu. Například v Mariánských Radčicích na Mostecku si jedna jednotka revoluční gardy vytvořila v budově dnes neexistujícího nádraží malý koncentrák, do něhož zařazovala výhradně Němky. Když pročítáte protokoly o tom, co se tam dělo, tak se to naprosto vzpírá chápání, co jedna lidská bytost dokáže udělat druhé. Skupina vedená tzv. poručíkem Smrčinou terorizovala celé okolí, drancovala, zabíjela a znásilňovala. Alkoholik Smrčina například jistou Němku Glöcknerovou donutil svléknout, tančit nahou, vzápětí jí pořezal ňadra žiletkou a genitálie střepy od lahve. Čirá hrůza. Tou dobou už jednotky revoluční gardy spadaly pod velení československé armády. A řádění Smrčinovy revoluční jednotky bylo zřejmě příliš i na léto 45, takže ji musela rozehnat jiná jednotka revoluční gardy. Zmíněná kapitola patří k extrémním případům. Jako třeba Švédské šance u Přerova, kde bylo povražděno přes 260 lidí, většinou karpatských Němců a Maďarů, z velké části žen a dětí včetně nemluvňat. Nebo ostravský tábor Hanke, v němž násilnou smrtí zahynulo přes 230 osob a kde docházelo k obzvlášť brutálnímu mučení.

Je nezbytné mít na paměti, že okupace tady po sobě zanechala spoustu zničených osudů, spoustu mrtvých.

Ví se, kolik lidí na našem území při podobných krveprolitích během jara a léta 1945 zahynulo?
Odhady se velmi různí, německá strana samozřejmě uvádí daleko větší čísla. Je navíc otázka, jak to počítat. Mezi německy mluvícími lidmi docházelo po konci války velmi často k hromadným sebevraždám celých rodin. I oni se dají svým způsobem považovat za oběti.

Uplynulo více než půl století. Máte dojem, že jsme se jako Češi už s podobnými událostmi vyrovnali?
Myslím, že se s tím úplně vyrovnat nemůžeme nikdy. Stejně jako s protektorátem, s padesátými lety. Tyhle věci se prostě staly, to nezměníme. Je potřeba o nich mluvit. Střízlivě. Věcně popisovat, co se přihodilo. Jisté je, že v politické rovině teď máme s Německem nejlepší vztahy, jaké jsme kdy měli. A že ať už odsun Němců, nebo jakákoliv jiná historická záležitost by se rozhodně neměla stávat politickou municí. Domnívám se, že politici by se měli zabývat spíš naší budoucností než minulostí.

Změnili jsme se od léta 1945 natolik, že by se něco takového už nemohlo opakovat?
Nezměnili jsme se vůbec. Někteří lidé jsou stále krvelačné bestie. Stačí jim, aby povolila zákonnost a půjdou do toho znova. Jediným řešením je, aby fungoval stát. Aby chránil všechny své občany bez rozdílu. Co se stalo v létě 1945 u nás, se může stát kdykoliv a kdekoliv. To bychom měli mít za všech okolností na paměti.

Jiří Padevět (54)

Historik, spisovatel, knihkupec, ředitel nakladatelství Academia.
Držitel ceny Magnesia Litera (2014) za knihu Průvodce protektorátní Prahou.
Autor dalších knih Krvavé finále: jaro 1945 v českých zemích, Krvavé léto 1945: poválečné násilí v českých zemích, Průvodce stalinistickou Prahou 1948–56: místa – události – lidé.

reklama
reklama

Další hlavní zprávy

Koronavirus

Do kontrol se zapojí armáda, rozhodla vláda. Od úterý pomůže policii na 4000 vojáků

Do kontrol se zapojí armáda, rozhodla vláda. Od úterý pomůže policii na 4000 vojáků

  • Aktualizováno

Vláda rozhodla o nasazení až 5000 vojáků a 300 celníků na pomoc policii v souvislosti s epidemií koronaviru. Za úkol budou mít vypomáhat policii při bezpečnostních kontrolách zpřísněných protiepidemických opatření, která platí od pondělí. Od úterý se do kontrol zatím zapojí 3834 vojáků a 270 celníků, informovalo ministerstvo vnitra na Twitteru.

360°

Sledujte speciál 360°: Rok s koronavirem zhodnotí Vojtěch, Maďar, Smejkal i Kubek

Sledujte speciál 360°: Rok s koronavirem zhodnotí Vojtěch, Maďar, Smejkal i Kubek

Česko si připomíná rok s pandemií koronaviru. Ze světového lídra se Česká republika propadla téměř na dno evropského žebříčku. Jak ovlivnila globální pandemie životy a co bude dál? Ve speciálu 360° Pavlíny Wolfové odpoví bývalý ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, prezident České lékařské komory Milan Kubek a epidemiologové Rastislav Maďar a Petr Smejkal. Sledujte je živě od 20 hodin na televizi CNN Prima NEWS nebo v tomto článku.

Sledujte ŽIVĚ: Vláda jednala o dalším zpřísnění. Průmysl se zatím nezavře
V podnicích budeme plošně testovat, ne je zavírat, řekl ministr Havlíček
Vakcína Sputnik v Česku? Lékový ústav se jí zabývá, Blatný zatím výjimku udělit nechce
reklama
reklama
Babiš: Chtěli nás zastřelit, tak jsem vyhnal ženu do Dubaje. O ničem nevěděla

Andrej Babiš

Domácí zpravodajství

KB s Fidoo pomáhají firmám s digitalizací jejich financí
Další články
reklama
reklama