Horákovou to neskončilo. V Ostravě padly čtyři rozsudky smrti měsíc po její popravě

Sedmdesáté výročí justiční vraždy Milady Horákové bylo letos v červnu připomenuto s patřičnou pietou. „Každý musí odsoudit tohle totální zvěrstvo režimu,“ poklonil se památce Horákové a dalších tří popravených (Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl) také premiér Andrej Babiš. Sedmdesáté výročí vykonstruovaného procesu s dalšími čtyřmi oběťmi, který proběhl v Ostravě jen měsíc poté, si ale letos nepřipomínají žádní politici, ani ti regionální. A média jen okrajově, zmínkami v pár větách.

„Není se čemu divit, když máme premiéra estébáka. Horákovou připomenout musel, to nemohl obejít, jinak ho ale procesy z padesátých let nezajímají. Sám stál na straně Státní bezpečnosti, která mého strýce Miroslava oběsila ve dvoře vazební věznice v Ostravě. Na příkaz komunistické strany,“ přemítá Marian Sýkora, synovec Miroslava Sýkory, jenž byl v červenci 1950 odsouzen k smrti. Od té doby sice uplynulo sedmdesát let, komunisté ani estébáci ale nezmizeli.

Rodinné mlčení o procesu

Padesátiletý Marian Sýkora má pořád pocit, že vykonstruovaný proces s jeho strýcem, do kterého byli vtaženi i jeho otec a děd, zůstává „bílým místem“ v rodinné historii. Možná právě proto, že se o ostravských justičních vraždách z roku 1950 veřejně mnoho nemluví. „A tak o těch událostech moc nemluvíme ani doma. Je to vlastně podobné jako před sametovou revolucí, když byl proces rodinným tabu. Vyrůstal jsem na malém městě za tuhé normalizace a všichni se báli, abych o procesu neřekl něco ve škole. O strýcově popravě a tátově i dědově uvěznění jsem se tak dozvěděl až po listopadu 1989,“ vypráví Marian Sýkora z moravského Paskova, malého městečka deset kilometrů na jih od Ostravy. Sýkora je spolumajitelem rodinné sodovkárny s tradicí od konce devatenáctého století.

Státní bezpečnost zahájila akci proti Sýkorům už na podzim roku 1949, když zatkla majitele paskovské sodovkárny Rudolfa Sýkoru a jeho dva syny: Miroslava a Zdeňka. V červenci roku 1950 je pak všechny tři čekalo přelíčení v zinscenovaném stání v Ostravě. „Bylo mi třináct, ale proces zasáhl celý Paskov,“ vzpomíná si Marie Sýkorová, tehdy Bohačíková. V létě roku 1950 ještě nemohla tušit, že se v roce 1961 do rodiny Sýkorovy přivdá. Letos jí je třiaosmdesát.

Pojítkem s Horákovou měl být Buchala

Ostravský proces přímo navazoval na ostudný „projekt“ komunistické strany a Státní bezpečnosti z června 1950. Tehdy soudci vynesli trest smrti nad Miladou Horákovou, ale spolu s ní také nad štábním strážmistrem SNB Janem Buchalem, členem národněsocialistické strany, který se po únoru 1948 rozhodl na Ostravsku zorganizovat odbojovou skupinu z příslušníků armády, SNB a dobrovolníků. Státní soud proto následně obžaloval osmadevadesát osob z Ostravska právě ze spolupráce s Buchalou. Celé akci bezpečnost také říkala „pobočný proces s Miladou Horákovou“. Oficiálně to byl soud s „protistátní teroristickou organizací Jana Buchala“.

Ostravský monstrproces byl v průběhu července 1950 rozdělen do několika fází. V první (17.–21. 7.) byla souzena tzv. skupina Miroslava Sýkory a soud vynesl čtyři rozsudky smrti (Miroslav Sýkora, Josef Polomský, Ladislav Cée a Miloš Morávek). Hned poté navázaly procesy s údajnými „pučistickými skupinami“ Emila Pěgřímka (24.–27. 7.), Oldřicha Vašuta (28.–29. 7.) a Emila Gomolky (28.–31. 7.), které už se obešly bez hrdelních rozsudků. Padaly však dvacetileté tresty i doživotí.

Z rozhlasu měli vyhlásit povstání

Z Miroslava Sýkory obžaloba učinila zástupce Jana Buchala a obvinila ho z velezrady a přípravy ozbrojeného povstání v čele Partyzánské skupiny dr. Beneše. „Vykonstruovaná obžaloba přitom stála na chimérách, odbojová buňka podobného jména nikdy neexistovala,“ říká ostravský historik Petr Šimíček. Bratři Sýkorové sice s nástupem komunistů k moci nesouhlasili a skutečně se pokoušeli zorganizovat jakýsi odboj (oba měli určité zkušenosti z protinacistických akcí), nicméně žádnou partyzánskou skupinu se jim nepodařilo dát dohromady.

V obžalovacím spise Státní prokuratory proto zazněly čiré konspirace. „Cílem tohoto ozbrojeného puče bylo obsazení rozhlasu v Ostravě, odkud měl být dán pokyn k povstání v celé republice, měly být prohlášeny výzvy k anglickému, americkému a francouzskému vyslanectví o poskytnutí vojenské intervence a k výhružnému varování Sovětskému svazu, aby do věci nezasahoval,“ hřímal prokurátor směrem k Miroslavu Sýkorovi a jeho druhům.

Veřejná přelíčení se ve dnech 17. až 31. června konala za přítomnosti filmového štábu a dělnických delegací, které žádaly „smrt pro vlastizrádce“. Za místo procesu byla vybrána tělocvična Čapkovy sokolovny, jeden z největších sálů v tehdejší Ostravě. „Obžalovaný Sýkora byl za okupace konfident gestapa,“ usmyslela si třeba obžaloba, aby soud nakonec vynesl takzvaně „spravedlivý rozsudek nad příslušníky protistátní teroristické skupiny“.

Poslední svědek zemřel loni

Z více než osmdesáti obžalovaných dnes už zřejmě nežije žádný. Loni zemřel pravděpodobně poslední z nich, Zdeněk Růžička z Ostravy-Poruby, kterého autor tohoto textu občas navštěvoval. Naposled pár týdnů před jeho smrtí. „Během vojny mě jedenkrát kontaktoval právě Miroslav Sýkora,“ vyprávěl Růžička o okolnostech svého zatčení. Do monstrprocesu tak spadl úplnou náhodou, soud mu však napařil těžko uvěřitelných čtrnáct let. Předtím však prošel martyriem, kruté výslechy začaly hned po zatčení a trvaly až do procesu. Růžička loni vyprávěl:

„Věděl jsem, že jdu do mlýnice, že to bude bolet. Na policejním ředitelství se mě ujali dva estébáci, kteří mě vyzvali: Tak nám povídejte o své protistátní činnosti. Popravdě jsem odpověděl: Pánové, já o žádné protistátní činnosti nevím. Chvíli pak kolem mě kroužili jako supi a poté jsem dostal pořádnou ránu zezadu, že jsem spadl ze židle. Oznámili mi, že odteď se mnou budou jednat jako s třídním nepřítelem. Teprve poté začalo skutečné mlácení. Napřed mě tloukli pěstmi do hlavy, jenže já byl amatérský boxer, už ve škole jsem organizoval zápasy, takže se mi dařilo některým ranám čelit. To estébáky rozzuřilo k nepříčetnosti. A vzali si na pomoc býkovec.“

Podobně byl zřejmě mučen i Miroslav Sýkora a další tři popravení, kteří už o vyšetřování nemohli podat žádné svědectví. Samotný proces v sále Čapkovy sokolovny byl fraškou. Více než o konkrétních činech obviněných soudce donekonečna omílal fráze o třídním nepřátelství, o teroristech, pučistech a spiklencích, o zločinecké bandě, lidských zrůdách, desperátech a kapitalistických pohůncích. A každé obvinění vyvolávalo bouřlivý potlesk přítomného publika. „Všechno připomínalo divadelní představení, v sále byly vystaveny zbraně, granáty a také hákové kříže, to vše jako důkazy proti zrádcům lidu,“ líčil Růžička.

Dopis z cely smrti

Miroslavu Sýkorovi bylo pouhých sedmadvacet let, když mu soud oznámil, že bude popraven za velezradu a vyzvědačství. Jeho otec, čtyřiapadesátiletý Rudolf Sýkora, byl odsouzen na čtvrt století. A jeho bratr, šestadvacetiletý Zdeněk Sýkora, na dvacet let. Poprava se konala 1. srpna 1951, tedy rok po rozsudku. Prezident Klement Gottwald odsouzeným milost neudělil. V rodině Sýkorů dodnes uchovávají malý lístek formátu A6, poslední dopis Miroslava před popravou, který byl adresován bratru Zdeňkovi. „Loučím se s Tebou tímto dopisem naposled, a ačkoliv jsem měl mé poslední přání před popravou, přec jen nebylo vyhověno,“ začínal dopis z cely smrti. Tím posledním přáním bylo setkání s uvězněným bratrem Zdeňkem, správa věznice to nedovolila.

Dopis na rozloučenou je datován k 1. srpnu 1951, třicet pět minut po půlnoci. Miroslav Sýkora byl popraven v šest hodin ráno ve dvoře krajské věznice v Ostravě. Po roce 1989 ostravská Konfederace politických vězňů bojovala neuvěřitelných patnáct let, aby na budově věznice mohla být umístěna pamětní deska. Dosud „narudlé“ město si svoje zločiny odmítalo přiznat. Deska visí na fasádě nepovšimnuta i v těchto výročních dnech monstrprocesu, neobjevila se u ní žádná kytička. Vzpomněl si jen Spolek Fiducia z Ostravy, který letos vyhlásil soutěž na další pamětní desku, která bude umístěna na fasádě Čapkovy sokolovny, kde v červenci 1950 padly rozsudky smrti. Vytvoří ji sochař Petr Szyroki, práce však zatím nezapočala.

Měli jsme vás všechny zabít

„Můj táta Zdeněk Sýkora přišel z vězení v roce 1960 a za rok slavil svatbu se snoubenkou Marií,“ vypráví Marian Sýkora, který se narodil deset let po tomto sňatku. „StB prý rodině nedala pokoj až do sametové revoluce, ale já jsem až do revoluce vůbec nevěděl, že byl táta politickým vězněm. Nikdy se mi o tom nezmínil.“ Na perzekuce ze strany režimu dnes jeho maminka Marie vzpomíná nerada. „Hrozná doba. I když byl manžel v osmašedesátém rehabilitován, za normalizace komunisti znova psali dětem do posudků, že pocházejí z rodiny vlastizrádců,“ vzpomíná Marie Sýkorová. Místní estébák dokonce rodině v roce 1971 vzkázal: „Neměli jsme vás kopat a bít, měli jsme vás všechny zabít!“

Stejný typ lidí se pak Sýkorovým snažil zkomplikovat i návrat rodinné sodovkárny po roce 1989. „Pobočný závod ve Frýdlantu nad Ostravicí byl dokonce zbourán těsně po revoluci, jen aby nám ho v restitucích nemuseli vracet,“ vzpomíná Marie Sýkorová. Pokud jde o rodinné podnikání, tak je ovšem padesátiletý Marian Sýkora optimistou: „Přežili jsme komunismus, přežijeme i koronavirus, kvůli kterému jsme museli dočasně zastavit výrobu.“ Pak se ale zamyslí. Firmu s tradicí od devatenáctého století se sice podařilo obnovit, život zákeřně popravenému sedmadvacetiletému Miroslavu Sýkorovi už však nikdo nevrátí.