Armáda se musí připravit, že nepřítel nebude tak jednoduše viditelný, abychom za ním mohli poslat tanky nebo na něho vystřelit rakety, tvrdí politolog a publicista Lukáš Jelínek. A nejméně zodpovědné by bylo si nalhávat, že žádné nepřátele nemáme, varuje ředitel Občanského institutu Roman Joch a poukazuje na Rusko, Čínu a islamismus. České armádě a rizikům pro Česko se věnovali hosté pořadu Silný hlas.
Jaký zvuk má, když o sobě člověk řekne, že je voják? „Myslím, že čím dál tím lepší. Ty doby komunistického papalášství, kdy armáda byla spíše něco jako ostuda nebo ztráta času, naštěstí už minuly. Česká armáda je armáda demokratického státu. Je to profesionální armáda. Takže si myslím, že není žádnou ostudou, být vojákem České republiky,“ postavil se za Armádu ČR Roman Joch.
Souhlasil s ním i Lukáš Jelínek. „Vyplývá to i z průzkumů veřejného mínění, že armáda patří k nejpopulárnějším nebo nejdůvěryhodnějším institucím v České republice. Souvisí to s tím, že máme rádi instituce, které fungují, a armáda u nás dlouhodobě funguje,“ doplnil politolog s tím, že jestli se něco se armádě vyčítá, tak spíše to, jak s ní nakládají politici, než že by byla jakýmkoliv způsobem nahlodána pověst vojáků jako takových.
Neefektivní nakupování vojenské techniky
Dluh naší země je pak podle Romana Jocha v plnění džentlmenského slova daného Severoatlantické alianci, a to, že budeme vynakládat dvě procenta HDP na armádu, zatímco nyní dáváme něco přes polovinu slibovaného. „Politici nejsou schopni věrohodně občanům vysvětlit, proč ta dvě procenta HDP na obranu jsou v zájmu nás všech,“ dodal.
Lukáš Jelínek uvedl, že podstatné při navyšování výdajů je, jak budou prostředky využity, a zmínil často neefektivní nakupování vojenské techniky a vojenských prostředků: „Cesta může být, že se zamyslíme nad smyslem a strukturou naší armády ne v minulosti, ale v budoucnosti. Když se ukáže, že armáda je výrazně důležitá při zvládání i nejrůznějších epidemií, zdravotnických krizí, živelných pohrom, že může hrát výraznou roli při zajišťování kybernetické bezpečnosti nebo před nejrůznějšími hackerskými útoky.“ Pak se podle něj najde i politický konsensus na potřebné navýšení výdajů.
Nenalhávejme si, že nemáme nepřátele
Jak je to s naší vnější bezpečností a máme nějaké reálné nepřátele? „Až moc. Nejméně zodpovědné by bylo si nalhávat, že žádné nepřátele nemáme. Jsou to jednak revizionistické mocnosti, jako je například Rusko, které ohrožuje východní křídlo našich spojenců, jednak je to nová revizionistická mocnost, která se zdá být na druhé straně světa, a to je Čína. Jak vidíme, Číňani mají zkušenosti s pronikáním do kybernetického prostoru a s kradením tajemství nejenom bezpečnostních, ale i firemních. No a konečně je to islamismus. To znamená politická ideologie, která není totožná s islámem. Naopak umírnění muslimové jsou našimi nejlepšími spojenci proti islamistům,“ řekl Joch.
Dle mínění Jelínka však role velkých nepřátel, jako jsou třeba mocnosti jinak politicky orientované a systémově založené, víceméně klesá, protože si „dokáží mezi sebou nalézt nějaký modus vivendi (způsob života)“. „Já se mnohem více obávám a myslím si, že to bude dost reálné v budoucnosti, neviditelných nepřátel. Nemusí to být jen islámský terorismus, může to být vlastně jakýkoliv terorismus,“ dodal s odkazem na kybernetické útoky proti zdravotnickým či státním institucím.
„My se musíme připravit – a především naše armáda – na to, že ten nepřítel nebude tak jednoduše viditelný, za kterým budeme moci poslat tanky, nebo na kterého budeme moci vystřelit rakety,“ zakončil publicista a politolog s tím, že bychom měli podporovat vojenské zpravodajství, vojenskou policii, spojaře, či zdravotníky.
Co hosté míní o akceschopnosti EU, obraně jejích vnějších hranic a společné evropské armádě? Jak by podle nich reagovala veřejnost na povinnou vojenskou službu? Jak pocit našeho bezpečí ovlivnilo zabrání Krymu, konflikt na Ukrajině nebo Islámský stát? Odpovědi se dozvíte v přiloženém pořadu Silný hlas.
