Dva generálové, dvě hlavy státu, dva různé prezidentské sliby. Petr Pavel nebude prvním inaugurovaným českým nebo československým prezidentem s generálskou hodností. V sobotu 30. března 1968 složil prezidentský slib generál Ludvík Svoboda. Jak oslaví nástup do funkce Petr Pavel, to se ukáže v následujících dnech. Ludvík Svoboda se po přísaze na Pražském hradě dlouho nezdržel a spěchal za manželkou a dcerou domů do břevnovské vilky v Tomanově ulici.
Ludvík Svoboda složil prezidentský slib poplatný studené válce. Jakožto hlava státu jedné ze zemí takzvané světové socialistické soustavy musel přísahat věrnost socialismu: „Slibuji na svou čest a svědomí věrnost Československé socialistické republice a věci socialismu. Své povinnosti budu konat podle vůle lidu a v zájmu lidu budu dbát blaha republiky a zachovávat Ústavu a ostatní zákony socialistického státu.“
Generál Petr Pavel při páteční inauguraci věrnost „věci socialismu“ odpřisáhnout nemusí. Jiné části prezidentského slibu se příliš nezměnily: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Dva generálové z Hradu
Generál Ludvík Svoboda (1894–1979) pocházel z movité selské rodiny na Vysočině a na sklonku první světové války bychom ho našli v legionářské uniformě na transsibiřské magistrále, kterou v roce 1918 bránil před ruskými bolševiky. Za druhé světové války velel československému armádnímu sboru v Sovětském svazu, který postupoval s rudou armádou až do Prahy. Členem KSČ se stal teprve po únoru 1948, komunistou pak zůstal do smrti. Na post prezidenta ho doporučil ústřední výbor KSČ a poslanci parlamentu ho zvolili v sobotu 30. března 1968. Prezidentský slib složil ihned po volbě.
ČTĚTE TAKÉ: Zeman se přestěhoval z lánského zámku. Podívejte se, jak vypadá jeho luxusní „bungalov“
Druhý z generálů prožívá v mnohém podobný příběh, jen v jiném časovém sledu. Petr Pavel (1961) pochází z komunistické rodiny a jako voják sloužil v socialistické lidové armádě od roku 1975; paradoxně právě v tomto roce odstupuje z prezidentské funkce generál Svoboda. Pavel zrovna studuje na vojenském gymnáziu v Opavě, do KSČ vstoupí po dvouleté kandidátské lhůtě v únoru 1985 a v partaji zůstane do sametové revoluce. Už v roce 1991 slouží na generálním štábu a rychle stoupá po kariérním žebříčku až do nejvyšších struktur NATO. Prezidentem je zvolen v přímé volbě jako nestranický kandidát s podporou současné vládní koalice. Slib složí v pátek 9. března.
Prezident Václav Klaus jmenuje Petra Pavla do čela generálního štábu v roce 2012. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Nevídané, šest poslanců nehlasovalo
O Ludvíku Svobodovi hlasovali poslanci v sobotu 30. března 1968 v tajné volbě. Žádného oficiálního protikandidáta neměl, vládnoucí KSČ ho nepřipustila ani v čase pomalu rozkvétajícího Pražského jara. Pokus o takzvaný socialismus s lidskou tváří sice Československu přinesl některé občanské svobody, dočasné uvolnění ale v srpnu 1968 ukončila sovětská invaze.
Hlasování poslanců ve Vladislavském sále Pražského hradu bylo nevídané, šest poslanců se zdrželo. Komunistický parlament do té doby volil hlavu státu jednomyslně. „Krátce před půl dvanáctou zazněl do hlubokého ticha hlas předsedy Národního shromáždění Československé socialistické republiky Bohuslava Laštovičky, který oznámil, že 282 hlasů z celkového počtu 288 platných lístků se vyslovilo pro Ludvíka Svobodu,“ vylíčil volbu prezidenta deník Lidová demokracie.
Návrat dcery z New Yorku
Nový prezident Ludvík Svoboda pozdravil delegované zástupce dělníků, rolníků i pracující inteligence. „Vám mladým patří budoucnost,“ řekl studentům. Tedy generaci, které záhy normalizační dvacetiletí zkazí nejlepší léta života.
Žádná velká inaugurační party se na Hradčanech nekonala. Svoboda byl střídmý muž a disciplinovaný voják, víno nebo pivo vždy jen ochutnal. Domů do vilky v Tomanově ulici č. 52 v Praze-Břevnově se tak nový prezident vrátil již brzy odpoledne. A těšil se z přítomnosti dcery Zoji Klusákové, která ten den přiletěla z New Yorku. Její manžel Milan Klusák působil jako stálý československý delegát při OSN.
„Soudruh Svoboda si ještě před spaním prohlédl noviny. Kolem 22. hodiny v domě zhasla světla,“ investigativně zjistilo Rudé právo. „V neděli 31. března vstával president po sedmé hodině. Jako obvykle si zacvičil a potom usedl k snídani,“ popisoval ústřední stranický deník nástup hlavy státu do druhého pracovního dne. O žádné jiné prezidentské volbě v komunistické éře se čtenáři novin takové zákulisní informace neměli šanci dozvědět. Na jaře 1968 prostě povolovaly ledy, v červnu byla dokonce zrušena cenzura.
Zeleninová polévka a karbanátky
V neděli dopoledne 31. března 1968 přijímal Ludvík Svoboda gratulace, telefonické i osobní. Odpoledne strávil v kruhu rodiny. Mezitím se podával oběd. „Prostý, jak je to zvykem. Zeleninová polévka, brambory, karbanátky, kompot,“ popisovalo menu Rudé právo. V pondělí 1. dubna Ludvík Svoboda poprvé úřadoval na Pražském hradě.
Příliš práce asi neměl, veškerou moc ve státě držel ústřední výbor KSČ. Z dobových novin lze vyčíst jen tento program. Ve čtvrtek 4. dubna uvítal Svoboda na Hradě armádní delegaci a o dva dny později přijal demisi vlády Jozefa Lenárta, aby 8. dubna jmenoval ministerským předsedou Oldřicha Černíka.
Generál Ludvík Svoboda prezidentem. Časopis Květy z roku 1968, ze sbírek Národní knihovny v Praze. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Historička: Svoboda vs. Gottwald
Zvolení 72letého Ludvíka Svobody za prezidenta oznámilo Pražanům dvacet dělových salv. Nová hlava státu byla na výstřely z kanónů zvyklá, nosila generálskou uniformu. Svobodův životopis byl rozhodně pestrý, historikové stále pátrají po dalších detailech. „Během své vojenské služby v Užhorodě se Svoboda naučil maďarsky a tento jazyk pak učil na vojenské akademii v Hranicích na Moravě. A když byl na počátku padesátých let zbaven funkce ministra národní obrany, krátce vězněn a odsunut do ústraní, zasloužil se o jeho návrat do politiky sovětský vůdce Nikita Chruščov,“ říká pro CNN Prima NEWS historička Marie Ryantová, která se osudy mužů z Pražského hradu zaobírá v knize Českoslovenští prezidenti.
„Svoboda byl již od roku 1916 příslušníkem československých legií v Rusku a málo se ví, že v bitvě u Zborova v červenci 1917 zřejmě stál na frontové linii proti Klementu Gottwaldovi,“ připomíná historička. Pozdější zosnovatel únorového převratu v roce 1948 a první dělnický prezident Klement Gottwald sám uváděl, že byl v uniformě vojáka rakouské armády zraněn právě u Zborova. Totéž léta připouštěl třeba historik Jiří Pernes. Podle nedávných výzkumů Vojenského historického ústavu se však Gottwald bitvy zřejmě nezúčastnil. V té době bychom ho prý našli ve vojenské nemocnici ve Vídni.
Nesplněné ideály Pražského jara
Historici prezidentu Svobodovi vyčítají, že ideály Pražského jara zradil jen několik dnů po srpnové okupaci, kdy ke své újmě odletěl do Moskvy. S cestou přitom nesouhlasil parlament ani mimořádný sjezd KSČ. Svoboda v Moskvě vlastně popřel vše, co do 21. srpna 1968 jako prezident podporoval. Tedy socialismus s lidskou tváří, který připouští stále více svobod a možná časem i pluralitní demokracii. Zabránil ale větším střetům Čechoslováků s okupačními armádami, které mohly mít tisíce obětí.
Nenaplnila se tak slova publicisty Emila Šípa, který hned druhý den po zvolení generála Svobody napsal komentář pro Rudé právo. Šíp napřed připomněl generálovu válečnou anabázi, když za druhé světové války velel československým legionářům v Sovětském svazu. Nacisté se totiž Svobodovi za jeho odbojářskou činnost krutě pomstili:
„To že Ludvík Svoboda prošel krvavým žernovem nejstrašnější z válek, že mu nacisté zavraždili sedmnáctiletého syna, že viděl padat své druhy a že tedy ví, jaká cena byla zaplacena za svobodu a nezávislost, znamená, že bude bdělým strážcem této samostatnosti a svobody.“
Svoboda však publicistu Šípa i většinu národa zklamal. Poddal se okupantům a nesplnil nic, co od něho čekal komentátor: „S Ludvíkem Svobodou přichází na Hrad osobnost, která bude plně stát na hraně obrodného demokratizačního procesu a pokroku. Jeho výroky svědčí o tom, že bude podporovat všechny demokratizační kroky. Zárukou toho jsou jeho vyzrálé životní zkušenosti, lidskost, víra v demokracii, avšak i trpká zkušenost. I on byl postižen krutou mašinérii z období osobní moci, byl krátce uvězněn a pak odsunut z veřejného života na místo účetního v JZD.“
Prezident Ludvík Svoboda a ministr obrany Martin Dzúr během inspekce Bratislavské posádky ČSLA v roce 1969
Tank z rukou sovětských okupantů
Generál Ludvík Svoboda vlídnou tvář z jara 1968 vyměnil za nesmlouvavý obličej zastánce tvrdé normalizace. A okupace se pro něho stala bratrskou pomocí. Už 7. května 1969 třeba prezident Svoboda přijel na oficiální návštěvu sovětské posádky ve středočeských Milovicích.
Prezidenta do Milovic provázeli i novináři z Československé tiskové kanceláře, která vydala následující zprávu: „Prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil armádní generál Ludvík Svoboda přebírá během návštěvy československých představitelů v Milovicích u Střední skupiny sovětských vojsk, dočasně dislokované na území Československa, z rukou jejího velitele generálplukovníka A. M. Majorova jako dar model tanku.“
Prezident nehnul brvou a ponižující dárek od okupantů s díky přijal, tuhle hru musel dohrát do hořkého konce. Generál Svoboda zůstal ve funkci do roku 1975, zemřel o čtyři roky později.
