Prezidenti v uniformě: Major Klaus, hrdina Svoboda. Havel kvůli vojně předstíral psychopata

Bylo 1. července 1917, když se do sebe kousek od ukrajinského městečka Zborov pustila legionářská střelecká brigáda a pěší pluky vojsk Rakouska-Uherska. Češi v těch haličských jatkách bojovali proti Čechům, bratr proti bratrovi, otec proti synovi. Jedna z památných bitev první světové války měla být podle tradovaných legend pozoruhodná ještě něčím – prý v ní proti sobě stanuli i dva pozdější českoslovenští prezidenti Ludvík Svoboda a Klement Gottwald.

Upřímně, spíš to tak nebylo.

Ale za jistých okolností klidně být mohlo.

U Svobody, československé hlavy státu v letech 1968–75, není o přítomnosti na zborovském bojišti pochyb. Bitvy se zúčastnil na straně legionářů v hodnosti četaře 7. roty 2. praporu 3. československého střeleckého pluku.

Gottwald, první dělnický prezident z let 1948–53, sám dlouho tvrdil, že byl v řadách 42. dělostřeleckého pluku u Zborova raněn. Podle posledních zjištění však skončil se zraněním bérce v nemocnici už měsíc před tím; asi si tedy trochu vymýšlel.

„Byl tou dobou ve vídeňském špitálu,“ potvrdil historik Tomáš Jakl.

Přestože se ale Gottwaldovy vojenské zásluhy během čtyřicetileté komunistické totality nekriticky přeceňovaly, ve vojenském suknu toho i tak zažil dost.

A rozhodně nebyl za slabocha.

Během první světové války jej přiřadili k pevnostnímu dělostřeleckému pluku, přesněji k jeho světlometnému oddílu. V září 1916 se dočkal povýšení na desátníka, už pár měsíců před tím dostal za své chování při ústupu podél řeky Prut stříbrnou medaili druhé třídy Za udatnost.

„Nebylo to vyznamenání formální, tehdy byla medaile udělována skutečně za statečnost, na rozdíl od dob pozdějších, kdy zahlcení vyznamenáními mělo pozvednout upadající bojovou morálku mužstva,“ napsala historička Lenka Bobíková v časopise Historie a vojenství.

Vždy v nejprudším boji

Nijak to nesnižuje ukrutnosti, kterých se Gottwald dopouštěl na přelomu 40. a 50. let jako první muž Československa. Ani při všech jeho metálech nelze popřít, že se na konci svého života tváří v tvář Stalinově tlaku choval naopak jako zbabělec.

Přesto jeho dřívější chrabrost nelze zamlčet.

Berme Gottwaldovo válečné působení jako důkaz, že zajímavé propojení s armádou měli i jiní zdejší prezidenti než právě nastupující Petr Pavel, nebo už zmíněný a dobře známý generál Svoboda, hrdina od Dukly a Sokolova, který se v druhé světové válce významně podílel na osvobození Československa od nacismu.

„A který vždy stál tam, kde byl boj nejprudší,“ vzpomínal jeho spolubojovník Emanuel Gramiš.

Vzhůru na Prušáky

Pátrání po vztahu zdejších prezidentů k armádě někdy přináší zajímavá zjištění. Věděli byste třeba, že Tomáš Garrigue Masaryk byl nevoják?

Ano – až do kmetského věku se vyznačoval ztepilou postavou. Na koni působil neohroženě, rád nosil oblek inspirovaný armádní uniformou. Během první světové války se při svých diplomatických cestách po Evropě několikrát ocitl v ohrožení života.

Přesto se vojenské službě v mládí vyhýbal, povolávací rozkaz hodil roku 1870 do koše.

„Když ho ve dvaceti letech obdržel, vlivný policejní ředitel Le Monnier, v jehož rodině dělal hofmistra, zařídil Masarykovi výjimku,“ popsal tuto událost historik František Emmert. „O tři roky později navíc viděl ve vídeňské nemocnici umírat svého mladšího bratra Martina, který kvůli šikaně během vojenské služby těžce onemocněl. To v něm utvrdilo jeho rozhodnutí nikdy se nenechat odvést.“

Masaryka dokonce veřejnost nějaký čas vnímala jako vyloženého pacifistu. Prezident Osvoboditel byl přitom jako malý kluk soldáty doslova fascinován. Alespoň podle vlastních slov, která Karel Čapek uspořádal v Hovorech s TGM.

„To se rozumí, jako hocha mě nesmírně zajímala vojna, to tenkrát tak patřilo k výchově,“ svěřil se. „Když přišla vojna v šestašedesátém roce, vzali jsme si, nás několik českých hochů na brněnském gymnáziu, do hlavy, že se dáme dobrovolně na vojnu proti Prušákům.“

Zůstalo u jinošských řečí. Po porážce rakouských vojsk u Hradce Králové ho kvůli nebojovému zranění dávali den dohromady na polním obvazišti u Prešpurka, kde si mezi sténajícími raněnými a umírajícími uvědomil, že se místo hraní na vojáčky stane spíš filozofem.

Jak zakopnout o šavli

Nevojákem byli vedle Masaryka třeba i Emil Hácha nebo Edvard Beneš. Je tedy vlastně dost paradoxní, že právě na Benešovi bylo v čase mnichovské zrady jedno z historicky nejdůležitějších armádních rozhodnutí naší země vůbec – zda bojovat, nebo se zlu vzdát.

Za to, že zvolil druhou variantu, jej mnozí soudí dodnes.

Asi málokdo by však chtěl být v jeho kůži.

Beneše ve světě jeden čas označovali za válečného štváče, popravdě řečeno to však byl spíš salonní intelektuál. Přesto se dochovala jedna známá fotografie, na níž má na sobě vojenskou uniformu. Po válce se v ní na Staroměstském náměstí coby vrchní velitel ozbrojených sil loučil s odcházejícími spojeneckými armádami.

Jinak se mu na ni ovšem spíš prášilo ve skříni, o poznání raději ji měl Gottwaldův nástupce Antonín Zápotocký. Kameník ze Zákolan si s nažehlenou zelenou parádou připadal důležitěji, vznešeněji, rázněji. Oproti Benešovi si ji navíc nechal nazdobit i nárameníky s maršálskou hvězdou.

„K jeho promenádování v generálské uniformě se pojí legrační historka,“ vzpomněl si historik Oldřich Tůma. „Jednou se mu při vystupování z auta zapletla šavle mezi nohy a prý kvůli tomu upadl.“

Zápotockého následovníkovi Antonínu Novotnému přišla prezidentova marnivost směšná. Komusi si prý dokonce postěžoval, že si ministr obrany Alexej Čepička udržoval Zápotockého přízeň právě tím, jak „ho navlékl do mundúru“.

Ale pozor – někdejší bodrý odborář milující buřty s cibulí a hru na harmoniku měl s vojančením až překvapivě bohaté zkušenosti, vždyť „Tonda Zápotonda“ během první světové války mašíroval za císařepána Haličí, Srbskem a Itálií.

„Nejdřív bojoval jako pěšák a poté, co se mu ozvala jeho někdejší plicní nemoc, byl přeložen ke kuchyni,“ napsala Ludmila Šumberová do nekriticky prorežimní knihy Antonín Zápotocký: 1884–1957.

Husákův tchán plukovník

V 50. letech už uniforma na sedmdesátníkovi Zápotockém vypadala poněkud operetně, nepatřičně. Jen věkem to přitom rozhodně nebylo, třeba na dvaasedmdesátiletém generálu Svobodovi přece pořád vypadala náramně. Když tenhle respektovaný hrdina SSSR a tajný spolupracovník NKVD nahradil v roce 1968 ve funkci letňanského prosťáčka Novotného, měl i díky armádním zásluhám značnou popularitu.

A za vojenský stejnokroj se nestyděl, právě naopak.

V uniformě letěl i do Moskvy k vypjatým jednáním po srpnové okupaci. Sázel na to, že v ní bude mít jeho slovo větší váhu. Něco o tom věděl třeba z února 1948, kdy se všemi metály na hrudi napochodoval na ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, aby bylo podle Gottwaldova přání všem okamžitě jasno, že armáda jde s komunisty.

Jenže v tom osmašedesátém to nakonec dopadlo méně bohatýrsky, mezi strachem protkanými zdmi Kremlu se totiž poddal. Dokonce přemlouval ostatní unesené československé představitele, aby se potupnému sovětskému diktátu též podvolili.

Uniforma neuniforma, voják nevoják.

To už je však trochu jiný příběh. Stejně jako to, že bělovlasého generála roku 1975 přeskočil v hierarchii státu paradoxně typický civil – Gustáv Husák.

Tahle bezbarvá figurína (jak symbol normalizace označil Milan Kundera) nebyla v letech 1933–35 odvedena pro tělesnou slabost a krátkozrakost, s vojáky však měla co do činění přinejmenším přeneseně. A to nejen při moři slavnostních sedmdesátkových a osmdesátkových přehlídek, kořeněných soudružskými polibky se zahraniční delegací – uniformu totiž nosil otec Husákovy první manželky Magdy. Plukovník a velký masarykovec, který ze svatby své dcery s komunistou vůbec nebyl nadšen.

Padající voják Havel

Zajímavá pouta s armádou pojí i porevoluční prezidenty. Třeba o Václavu Havlovi se často říká, že v hradě nad Vltavou rád navazoval na Masaryka. Platí to jistě v mnoha ohledech, mezi ty překvapivější však patří, že rovněž dělal všechno možné, aby se vyhnul vojně.

„Když mu spolu se zamítnutím přihlášky na FAMU skončil odklad vojenské služby, předstíral před odvodní komisí depresivní psychopatii,“ popsal Havlův kamarád Michael Žantovský. „Za normálních okolností by na modrou knížku postačovala, jeho herecký výkon ale na komisi neudělal dojem. Armádní politruk údajně prohlásil, že Havel půjde na vojnu, i kdyby mu scházela noha.“

Havel tak v roce 1957 narukoval k ženistům do Českých Budějovic. Už ve vlaku směrem na jih se potkal s režisérem Andrejem Krobem, který zpětně popisoval, že budoucí prezident u 15. ženijního pluku bojoval ze všeho nejvíc s… nudou.

„Ubytovali nás na stejné chodbě, přehlédnout Václava bylo nemožné,“ řekl pro Český rozhlas. „Pořád něco studoval a chodil s malou kartotékou v ruce, kde měl poznamenáno, co už přečetl a co se teprve přečíst chystá.“

Budoucí úspěšný dramatik dal na útvaru dohromady divadelní soubor, který sesbíral několik armádních cen. Už jako prezident pak s úsměvem vzpomínal, že coby ženista při stavbě mostů neustále někam padal.

„Nenáviděl jednotvárnost a tupost vojenského výcviku, zvláště se mu příčilo vláčet těžkou pancéřovku, která mu byla přidělena,“ uvedl Žantovský.

Modrá knížka není hrdinství

Jediným prezidentem s modrou knížkou je Miloš Zeman. Přesně před šedesáti lety byl kvůli srdeční vadě dočasně zproštěn vojenské služby, o rok později dostal štempl natrvalo.

„Rozhodně to ovšem neznamená, že bych si vojáků nevážil,“ ubezpečoval v rozhovoru pro televizi Prima.

To Václav Klaus byl jiný kadet. Coby absolvent vojenské katedry VŠE to dotáhl v záloze až na majora finanční služby. Jako ligový basketbalista hrál za Duklu Dejvice, čas tedy dělil mezi kasárna a palubovku. Také jej pasovali na zástupce náčelníka proviantu. Ještě po letech si vybavil, jak podával ministru národní obrany hlášení, že se po dobu jeho služby nic zvláštního nestalo.

„Jsem zásadním odpůrcem modré knížky,“ řekl před dvěma roky pro Zpravodaj Hradní stráže. „Myslím si, že to je eskapismus. Vyhnutí se individuální zodpovědnosti. Jestli to někdy někdo, i v éře komunismu, považoval za hrdinství, tak já opravdu ne. Nikdy jsem se, na rozdíl od některých mých radikálních kolegů ve vládě po roce 1989, armádě nepoškleboval a nekarikoval ji. Vždy jsem ji bral jako vážnou věc.“

Ve stejném rozhovoru tvrdil, že v 90. letech patřil k pouhým dvěma členům vlády, kteří byli zásadně proti zrušení povinné základní vojenské služby.

„Myslím, že těch pár měsíců bylo pro mladé muže dobrým vkladem do života,“ mínil.