Spustil Írán „strategii přelití“? Expert popsal, jakými kroky může zatlačit na USA s Izraelem
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Írán vede trojice: mix umírněnosti a radikálů.
- Protesty potlačeny, reálná moc zůstává jinde.
- Hrozí regionální konflikt, i s dopadem na EU?
- Může se Írán stát terčem útoků?
Írán mohl spustit svoji regionální strategii, při které by se pokusil přelít konflikt ke svým sousedům. Především by pak rozvratem mezinárodního obchodu, k čemuž může využít i blokádu Hormuzského průlivu, mohl zatlačit na USA a Izrael tak silně, že by mohly ukončit své operace vůči Teheránu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl politický geograf a ředitel Centra asijsko-pacifických studií (CAPS) na CEVRO Univerzitě Jan Železný. Rovněž nastínil, co lze nyní očekávat od nových vládnoucích představitelů Íránu.
Írán má nyní nové vedení a dočasně vládne trio: prezident země Masúd Pezeškján, nejvyšší představitel soudní moci Gholam-Hosejn Mohseni Edžeí a Chameneího důvěrník Alíréza Aráfí. Je to takový mix umírněnosti s radikálností, byť všichni hlásí, že chtějí pomstít útok na Írán a smrt Alího Chameneího. Co od nich čekat?
Označení „mix umírněnosti s radikálností“ je poměrně přesné, přestože ultrakonzervativní náboženský element převažuje. Daná trojice však zároveň do značné míry odráží ideové a mocenské rozložení současného režimu s jeho vnitřním pnutím. Prezident Pezeškján je všeobecně vnímán spíše jako, na tamní poměry, umírněný pragmatik, který do určité míry představoval reformní proud. To se projevilo i v době protestů na přelomu loňského a tohoto roku, kdy zprvu prosazoval dialog o hospodářských reformách s protestujícími. Ti ale nakonec byli brutálně potlačeni pořádkovými složkami, což mimo jiné demonstrovalo, že jeho pohled v dané mocenské konstelaci není schopen převážit.
ČTĚTE TAKÉ: Horší než režim ajatolláhů? Pelikán varuje před krvavým rozpadem Íránu a totální anarchií
A co jeho další dva kolegové?
Edžeí představuje tvrdou ultrakonzervativní linii. Jedná se naopak o muže, jenž při všech předchozích protestech volal po co nejpřísnějším potrestání zadržených. Aráfí je pak konzervativní klerik, který jako místopředseda Rady znalců a člen Strážné rady zosobňuje ideu ideologických orgánů kontrolujících běžné státní instituce. Vidíme tedy, že umírněný prvek se nachází v menšině. Nemluvě o tom, že reálná moc spíše leží v rukou vůdců Islámských revolučních gard (IRGC), již jsou páteří současného režimu. Co se týká očekávání, ta se v rétorické rovině točí kolem msty smrti Chameneího, v reálné pak ve faktickém zachování režimu, i když třeba v oslabené formě.
Čtěte také
Je to pro Írán v tuto chvíli praktické mít trojhlavé vedení?
Zde nejde o praktičnost. Dané uspořádání vychází z íránské ústavy. Ta předpokládá, že tato trojice funkcionářů dočasně převezme moc, než Rada znalců vybere nového nejvyššího vůdce, což by měla učinit co nejdříve. Vzhledem k probíhajícím bojům a chaotické situaci, kdy se denně objevují zprávy o útocích a smrti čelních představitelů íránského establishmentu, lze však očekávat, že proces výběru ještě potrvá. Jak jsem navíc zmínil, reálná moc leží v rukou revolučních gard s vlivem dalších seniorních kleriků. Ostatně i nyní se spekuluje, že hmatatelná rozhodnutí při obraně země a dalších politických krocích činí spíše lidé jako bývalý jaderný vyjednavač Alí Laridžání nebo předseda parlamentu Mohammad Bagher Ghalíbaf.
Lze očekávat, že se i tito představitelé, potažmo další, stanou cíli dalších americko-izraelských útoků? Že jednoduše budou zabíjeni, dokud na jejich místa nenastoupí někdo, kdo bude ochoten jednat?
Zde je nutno přiznat, že netušíme, jaký přesně je plán amerického nebo izraelského vedení. Od začátku konfliktu jsme byli svědky cílených útoků na vrcholné představitele íránského establishmentu, přičemž tento postup nebyl odvolán. Sám prezident (Donald) Trump se však zároveň nechal slyšet, že si dokáže představit nástup nějaké populární a pragmatické osobnosti, s níž by Američané vedli jednání o eliminaci jaderného a raketového programu země. Zdůraznil přitom, že by se mělo jednat o někoho z vnitřku, čímž dle některých analytiků pohřbil ambice následníka trůnu a syna posledního šáha Rézy Páhlavího. Ten se přitom již od posledních protestů, ač v exilu, stylizoval do role hlavní opoziční osobnosti. Dokonce sám vyzýval své následovníky k protestům, až přijde pravý čas. Míra jeho reálné podpory u íránského lidu je však více než sporná. Navíc je zosobněním antiteze všeho, co představuje současný režim.
Nenajdete zde nikoho, kdo by byl obdobou Ahmeda Al-Šará v Sýrii, tedy silnou opoziční osobností s povstaleckými vojsky za zády a reálnou schopností režim vojensky svrhnout.
Americký prezident Donald Trump vyzval Íránce, aby znovu vyšli do ulic a svrhli režim. Mají však vůči tamním milicím pod taktovkou revolučních gard vůbec šanci, když sami nemají podporu například jiných sil?
Tohle je největší slabina ideje změny režimu a příchodu „svobody“ do Íránu. Faktem totiž zůstává, že tamní opoziční síly jsou výrazně fragmentované, chybí jim jasné politické vedení, program i jakási „hard power“. Nenajdete zde nikoho, kdo by byl obdobou Ahmeda Al-Šará v Sýrii, tedy silná opoziční osobnost s povstaleckými vojsky za zády a reálnou schopností režim vojensky svrhnout. Zahraniční exil je rovněž slabý, jeho vazby na domácí dění jsou slabé a i jeho vnímání ze strany zahraničních partnerů dosti rozporuplné. Obecně bych navíc v dějinách jen obtížně hledal empirický důkaz toho, kdy zahraniční bombardování samo o sobě vedlo k pádu nějakého autoritářského režimu a nástupu demokratické opozice s absencí vlastní vojenské moci. Ani pak není výsledek zaručen. Vzpomeňme na operace v Libyi a pád Kaddáfího režimu z roku 2011, jenž vyústily pouze ve fragmentaci země a vznik občanské války.
Pod palbou se kvůli konfliktu ocitly i další země v regionu – mimo Izrael také Saúdská Arábie, Kuvajt, Bahrajn, Omán, Irák a samozřejmě i Spojené arabské emiráty. Dvě rakety dopadly dokonce i na území EU, konkrétně na Kypr. I když Teherán tvrdí, že „útočil na americké základny“, co to může v regionu vyvolat?
Spekuluje se o tom, že Írán spustil strategii rozpoutání regionálního konfliktu, která snad měla být vypracována ještě pod vedením ajatolláha Chameneího po loňské 12denní válce. Její hlavní tezí je přelití bojů do sousedních zemí, vtažení dalších aktérů a rozvrat regionálního a mezinárodního obchodu, který by vyvolal tlak na USA, Izrael a jejich spojence a partnery, vedoucí k ukončení operací. Teherán si totiž je vědom svého strategického postavení, resp. schopnosti zablokovat Hormuzský průliv, po Malackém průlivu zřejmě nejdůležitější škrtící bod světového námořního obchodu. Připomeňme, že tudy proudí cca 20 procent námořního exportu ropy a 20 procent světového obchodu s LNG. Drtivá většina přitom míří do Asie, především do klíčových ekonomik typu Číny, Indie, Japonska nebo Jižní Koreje. Ale i Evropa je zranitelná. Uvádí se, že zásobníky plynu se nacházejí na nejnižších úrovních od propuknutí války na Ukrajině, o vážnosti situace už hovořil i německý kancléř (Friedrich) Merz nebo premiérka (Giorgia) Meloni. Zvláště Itálie je totiž výrazně závislá na dodávkách plynu z Kataru, jehož produkce LNG však byla díky íránským útokům zastavena.
Je reálné, že se do tažení proti Íránu k USA a Izraeli ještě někdo připojí? Nejen z řad zasažených států, ale i dalších zemí, třeba z Evropy?
Toto je čirá spekulace. Jak vidíme, konflikt eskaluje každou hodinu. Byli jsme svědky i dronových útoků na britské základny na Kypru, jež nikdo příliš neočekával. A to zvláště poté, kdy britský premiér Sir Starmer zpočátku váhal při poskytnutí britských zařízení americkým silám pro provedení útoku. Nyní jsme v situaci, kdy kyperské politické elity viní Londýn ze zatažení do konfliktu a Evropa hovoří o nutnosti bránit území NATO. Podobně Izrael provádí souběžně i údery na pozice hnutí Hizballáh v Libanonu, tedy proti jednomu z důležitých členů íránské osy odporu.
Rusko se zmohlo jen na odsouzení útoku na svého íránského spojence a Čína také reaguje pouze slovně. Hrozí však, že by konflikt v Íránu mohl přerůst v něco většího i v souvislosti s válkou na Ukrajině? Potažmo s dlouholetými čínskými snahami obsadit Tchaj-wan?
Reakce Moskvy i Pekingu naznačují, že podobně jako v případě Venezuely se ani jeden z íránských partnerů alespoň prozatím nehodlá za šíitský režim výrazněji postavit. Dost možná také proto, že postrádají efektivní nástroje globální projekce síly. V tom si Spojené státy stále drží svůj primát supervelmoci. Pro Rusko je navíc v tuto chvíli zásadní situace na Ukrajině, popřípadě posilování pozic v do budoucna klíčovém regionu Sibiře a Arktidy.
A co Čína?
Čína od počátku vyzývá k ukončení bojů a varuje před výraznými ekonomickými škodami. Je považována za jednoho z nejzranitelnějších aktérů z pohledu dodávek strategických surovin z Blízkého východu. Ty jí pomáhaly diverzifikovat dodavatelské trasy z Ruska či střední Asie. Pravdou rovněž zůstává, že zásah USA ve Venezuele a Íránu poškodil tuto mocenskou protiváhu Západu, kdy se zdá, že Trump, ať už záměrně či nikoli, cílí na její nejslabší články. Zvláště Moskva pak po pádu Asadova režimu v Sýrii zůstává limitována ve svých zahraničních operacích pouze na oblast Sahelu – Mali, Burkina Faso či Středoafrická republika. Co se týká Tchaj-wanu, Peking do budoucna sjednocení všemi prostředky nevylučuje, avšak v tuto chvíli nevidíme, že by podnikal nějaké konkrétní kroky k využití situace v Íránu a zaměření amerických sil na tuto oblast. Dost možná i proto, že rozhoření konfliktů v prakticky všech klíčových regionech světové ekonomiky by znamenalo těžké poškození čínského hospodářství exponovaného vůči globálnímu obchodu, jehož rozvoj tamní vedení spojuje se svou legitimitou. Nicméně nervozita existuje, neboť další rozhoření konfliktu na Blízkém východě potenciálně oslabuje sílu amerického systému odstrašení v Indopacifiku. Obavy panují rovněž ohledně možnosti dlouhodobého výpadku dodávek energetických surovin. Objevily se tedy i spekulace, že třeba Tokio, Soul a Tchaj-pej zvažují koordinaci aktivit pro zajištění bezpečnosti těchto dodávek, přestože jejich dosavadní zásoby mají být více než dostatečné.
PODÍVEJTE SE: Vyzbrojit Kurdy a zasít chaos. CNN odhaluje tajný plán USA na svržení režimu v Íránu
Věnuje se převážně zahraniční politické scéně, konkrétně USA a válce na Ukrajině. Nenechává ho chladným ani domácí politika, akcentuje témata spojená s naším resortem zahraničí. Tomáš vystudoval Mediální studia na Metropolitní univerzitě. Téměř čtyři roky působil v redakci Echo24.cz a následně nastoupil na pozici redaktora na CNN Prima NEWS.
