Já v reprezentaci? Chtěl jsem ukázat, že to není nic divného, říká Gebre Selassie

Když v 19 letech kopal divizi za Velké Meziříčí, vypadala idea, že by pravidelně hrál první českou ligu, poměrně nepravděpodobně. Česká reprezentace? Absurdní představa. Angažmá v bundeslize? Další surreální záležitost. Nakonec na svoji paži navlékl kapitánskou pásku jak v národním týmu, tak ve Werderu Brémy. „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné,“ říká s úsměvem Theodor Gebre Selassie.

Hráč, který přišel na svět na Štědrý den před 34 lety, hovoří v rozhovoru pro CNN Prima NEWS nejen o tom, jak moc si své dosavadní kariéry váží, ale také například o rasismu. Narodil se v Třebíči, ale narážkám na své etiopské kořeny se zvláště v českém prostředí v průběhu let nevyhnul.

Už máte jasněji o tom, co bude v létě, až vám v Brémách vyprší smlouva?
Jediná věc, která je v tuto chvíli víceméně jasná, je, že se s rodinou přestěhujeme do Liberce. Pokud budu zdravý, budu si přát, abych mohl ještě někde v Česku hrát.

Ve Slovanu Liberec ideálně?
Bylo by to fajn, ale důležité je, aby to případně nebylo daleko od Liberce. Každopádně nemohu mluvit za vedení Slovanu. (úsměv)

Pod Ještědem jste v minulosti strávil čtyři roky, které jste završil ligovým titulem. I vzhledem k tomu, že se tam s rodinou chcete stěhovat, vám asi Liberec dostatečně přirostl k srdci, že?
Rozhodně. Tato štace skončila velmi pozitivně a mám na to jen nejlepší vzpomínky. Že tam chceme žít, vypovídá o tom, že se nám město celkově líbí, stejně tak jeho okolí. Zároveň v Liberci máme spoustu přátel.

Pouto k Brémám není tak velké?
Přirostly mi k srdci. Ale je to jiné. Člověk se tu cítí jako doma, ale jenom jako. Domov jako takový je zkrátka v Čechách. Je to dané také tím, že jsem sem nepřišel v 18 letech. Bylo mi 25, což už nějaký věk je, tím pádem kořeny v tu chvíli máte zapuštěné trochu někde jinde. A hlavně máme děti, takže styk se širší rodinou – hlavně prarodiči – momentálně není takový, jaký bychom si přáli. Zvlášť v současné době. Od března jsme se s rodinou viděli opravdu minimálně, což je škoda, chtěli bychom, aby to bylo jinak.

Existuje varianta, že byste s fotbalem po sezoně sekl úplně?
Pochopitelně tato možnost tu je. Do konce sezony zbývá šest měsíců a tato doba bude pravděpodobně tou vůbec nejtěžší v mé kariéře, a to především skrze počet zápasů. Hrajeme do Vánoc (rozhovor vznikl s předstihem, pozn. red.), pak začínáme hned 2. ledna. Po začátku nového roku to bude skutečně našlapané. Opravdu nelze ani tuto variantu zavrhnout. Nechci končit ve stavu, kdy bude moje tělo nepoužitelné do normálního života.

Reprezentováním jsem hazardoval se zdravím

Užíváte si teď čas na trávníku více, když víte, že konec kariéry pomalu číhá za dveřmi?
Doufám, že konec nepřijde za ten půlrok, jak jsme se bavili, ale řekl bych, že se snažím si toto období užívat více. Nicméně to není tak jednoduché, abyste si na této úrovni řekli: „Budu si teď každý zápas užívat a jen se tím bavit.“ Profesionální sport vždycky není jen zábava. Zažíváte mnoho stresových situací, cítíte tlak a zkrátka nejste v nějaké luxusní pozici, která by vám dovolovala se jít na hřiště jen bavit.

Každopádně za sebou už máte konec kariéry v národním týmu, který přišel loni v květnu. Nemáte po té době přece jen trochu reprezentační „absťák“ a neříkáte si, jaké by to bylo ještě hájit národní barvy?
Tomu se člověk podle mě úplně nevyhne, občas si řeknete, jaké by to bylo ještě hrát v reprezentaci. Na druhou stranu jsem udělal rozhodnutí a to bylo – doteď si myslím – správné. V tu chvíli jsem přetahoval závit, hazardoval jsem se zdravím. Měl jsem poraněné koleno a řekl jsem si, že takto to dál nejde. Byl jsem ve věku 30 plus a je zkrátka náročné hrát každý zápas v bundeslize s tím, že pak jedete na reprezentační sraz, kde máte podávat adekvátní výkony. Sám na sobě jsem poznal, že musím někde trochu ubrat.

A pak tu byla také rodinná část. Čas strávený s reprezentačním týmem vám logicky bere čas s rodinou. Tím pádem se čas stal velmi vzácným. Spoluhráči z klubu, co již měli rodinu, mohli při reprezentační pauze jezdit na prodloužený víkend, což je jednou za pár měsíců zkrátka fajn. Jelikož rodinné výlety během sezony jako takové nejsou.

Cítíte, že vám tedy teď tělo děkuje za to, že jste někde ubral?
Ano, ano. Na regeneraci je to vždy hodně znát. Po každém zápase jsou i třeba dva dny regenerace dobré. Když jedete na reprezentaci, hned druhý den po utkání cestujete, což pochopitelně také není ideální na zmíněnou regeneraci. Byť si můžete říct, že jen někde sedíte. Takže bych řekl, že to opravdu pomohlo.

Když jste se s reprezentací loučil, napsal jste na Instagram poměrně dojemný příspěvek. Co pro vás den 4. června 2011 – tedy chvíle, kdy jste debutoval v národním týmu – znamenal?
V tu chvíli jsem si možná ani pořádně neuvědomoval, co všechno se děje. Bylo to něco, s čím jsem nikdy nepočítal, nebral jsem to jako nějakou reálnou možnost. Až postupem času, nebo možná dokonce právě ve chvíli, kdy jsem se loučil, jsem pochopil, že to není až tak obvyklá záležitost. A tento pocit ve mně sílí od konce v reprezentaci dál a dál.

Rasismus? Vím, na co reagovat. Čokoládová hvězda mě potěšila

Zvlášť v 19 letech, kdy jste hrál divizi za Velké Meziříčí, by představa reprezentovat mohla vyhlížet dost absurdně, že?
Jistěže. Ale zase je to dobrý příklad pro mladé kluky, kteří za mnou přijdou a ptají se, co by měli zlepšit. Je jim třeba 17 let, nemají jisté místo v kádru a strachují se o to, jakým směrem se bude stáčet jejich následující kariéra. Já jim řeknu: „Hele, já jsem v 19 letech hrál divizi v Česku.“ Koukají na mě, jak je to možné. Je možné vše, každý má odlišnou cestu. Musíte vydržet a k tomu mít pochopitelně štěstí. Pokud budou pracovat tak, jak mají, ve správnou chvíli je uvidí správní lidé.

Vážil jste si reprezentování o to více, že jste si už od dětství pravděpodobně musel vyslechnout různé neinteligentní narážky od některých lidí na vaše etiopské kořeny? Asi není lepší možnost, jak těmto osobám odpovědět, než když na sebe navléknete dres národního týmu a hrajete velké zápasy…
Přesně tak to vnímám. A zase musím říct, že jsem si to uvědomil postupem času. I to mě hnalo dál, i když je to náročné. Byla zkrátka čest reprezentovat. Když jsem přesáhl věk 30 let, už i v klubu mi říkali, abych si odpočinul. Odehrál jsi všechno, teď ještě pojedeš reprezentovat. Já odpovídal, že to pro mě má cenu, i kdyby to bylo jen kvůli této věci, aby mě lidé viděli co nejčastěji v dresu národního týmu. A aby jim to nepřišlo tak divné a byla to pro ně víceméně normální věc. I z tohoto důvodu jsem se snažil držet v reprezentaci co nejdéle, ale dospělo to do fáze, kdy jsem se málem utavil. To by nebylo ku prospěchu věci.

Dostalo se k vám v období kolem premiéry v reprezentaci hodně reakcí na to, že jste první hráč tmavé pleti v českém národním týmu? Vnímal jste je, nebo jste se je snažil odfiltrovat?
Pochopitelně jsem je vnímal. Připutovaly ke mně některé negativní reakce, ale myslím si, že už i v té době bylo více těch pozitivních. Je to ohromně ošemetné a citlivé téma. Vzhledem k tomu, že jsem se narodil v České republice a vyrůstal jsem v ní, na určité věci nereaguji. Na druhou stranu to může být strašně těžké pro někoho, kdo se tady nenarodil. Když sem pak dotyčný přijde, může pro něj být dost obtížné pochopit, jak to člověk, který přijde s nějakou reakcí, myslí. A pak ho to může urazit podstatně více. Ale já vím, co tím člověk chce říct, dokážu odhadnout, na které věci je dobré reagovat a které naopak přejít.

Jak pohlížíte na současný trend, kdy se právě i ve fotbale rychle reaguje na jakýkoliv náznak rasismu a prostoru pro jeho šíření není tolik jako dříve?
Velmi obtížná otázka. Myslím si, že by nikde neměl být ani náznak rasismu. Nicméně se obávám, že diskuse už jen o tom, co je náznak rasismu, nebude mít konce. Jelikož to často bude individuální pohled. Když bychom se měli bavit o tom, co se nedávno stalo při zápase Ligy mistrů mezi PSG a Basaksehirem, z mého pohledu to vnímám jako trochu nešťastné nedorozumění. Stalo se to na špatném místě, kdy tam máte mnoho národností a spoustu jazyků. Podobné slovo (rumunský čtvrtý rozhodčí Sebastian Coltescu použil v komunikaci s hlavním sudím ve svém jazyce slovo „negro“ při odkazování na asistenta trenéra Basaksehiru Pierra Webóa, pozn. red.) vyvolává spoustu emocí. V jejich jazyce to znamená černou barvu, což asi není nic úplně hrozného. Na druhou stranu máte tam mnoho různých lidí a mezi nimi to slovo bude různě rezonovat. Pokud by mi někdo řekl, že jsem černoch, odpovím: „Jasně, já s tím nemám problém.“ Ale záleží na kontextu a konkrétních výrazech. Tohle bych vyhodnotil spíše jako hodně nešťastné. To vždy ví jen ten člověk, který daná slova použije, jak to přesně myslel.

Pamatuji si, že když jste hrál poslední sezonu v Liberci, po jednom ze zápasů vytáhli fanoušci Slovanu transparent, na kterém bylo napsáno „Naše čokoládová hvězda Gebre“, což bylo zakomponováno do loga jedné známé české společnosti vyrábějící čokoládu. Myslíte si, že by si podobnou věc fanoušci dovolili ještě v dnešní době?
To právě těžko říct. Já za sebe mohu říct, že to byl jeden z nejhezčích transparentů, se kterým jsem se během kariéry setkal. Udělalo mi to hroznou radost. Na druhou stranu vím, že kdyby takovýto banner vyvěsili fanoušci například v Německu nebo jakékoliv západní zemi, asi by z toho nějaký problém byl. Opravdu jsem to ale bral jako moc pěkné gesto. Vím totiž, že to bylo myšleno hezky, idea byla skutečně originální. Ale někoho, kdo není z České republiky, by se to mohlo dotknout.

Být kapitánem mě naplňuje obrovskou pýchou

Liberec jste vyměnil za Werder Brémy v roce 2012. Napadlo by vás, že můžete v jednom klubu na takovéto úrovni vydržet osm let?
A v konečném součtu to bude devět let. Nenapadlo. Když jsem podepsal smlouvu s Werderem na čtyři roky, po prvních měsících jsem si říkal, že pokud tady vydržím po celou dobu prvního kontraktu, bude to opravdu něco. Přechod byl totiž dost náročný, ať už se bavíme o trénincích, zápasech, nebo životě v nové zemi. Trenér po nás chtěl, aby se mluvilo jen a pouze německy. Mimo stadion jsem si pomáhal angličtinou, ale v klubu to jinak než německy nešlo. Nicméně to mi pomohlo do budoucna, abych se ten jazyk obstojně naučil. Každopádně v součtu toho všeho jsem si nějak nedovedl představit, že tu strávím tolik let.

Zmínil jste trenéra, kterým byl při vašem příchodu Thomas Schaaf. Tehdy byl v klubu už 13 let, ale hned za rok skončil. Od té doby jste zažil další čtyři trenéry, což asi vyžadovalo dost a dost adaptace, že?
Přišel jsem ve druhé sezoně, kdy se tolik nedařilo – Werder už úplně nehrál o přední příčky. Po těch dlouhých letech chtěl Thomas Schaaf změnu a na základě vlastního rozhodnutí odešel. Nakonec to skončilo tak, že je u nás zase zpátky, a to jako technický ředitel. Ale jinak máte pravdu. Jsem tady zřejmě v nejobtížnějších časech pro klub za posledních 30 let. Je to dané podmínkami. Brémy nedisponují takovými financemi, jaké jsou v jiných německých klubech. A Werder nechce jít cestou velkých sponzorů, nechce ztratit jakýsi status tradičního německého týmu. Ukazuje se, že je pak velmi náročné zůstat konkurenceschopný.

Momentálně vede Brémy Florian Kohfeldt, zástupce mladé generace trenérů, do které spadá například také kouč Lipska Julian Nagelsmann. Co říkáte na jeho práci?
K tomu bych napřed uvedl, že náš trenér studoval ve stejném ročníku právě s Julianem Nagelsmannem. Ale musím říct – aniž bych chtěl někoho jiného urazit – že Floriana Kohfeldta považuji za opravdu jednoho z nejlepších trenérů, kteří mě vedli. Rozhodně roste pro jeden z velkých klubů a podle mě se do něj přesune během pár let.

Pod aktuálním trenérem jste už několikrát nasadil na svoji paži kapitánskou pásku. Jak velká čest to pro vás byla a je? A opět to můžeme vzít optikou někoho, kdo v 19 letech hrál v Česku divizi…
Jak se říká, cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Když si člověk vezme moji kariéru komplexně, od těchto začátků po současnost, je to neuvěřitelné. A to snad můžu říct i s veškerou skromností. Když jste v 19 letech ve Velkém Meziříčí, pravděpodobnost, že z toho bude ještě něco kloudného, není úplně velká. Ale je vidět, že zároveň není žádná. A ta kapitánská páska… V součtu s tím, jak jsem tu dlouho, to je ohromná čest. Když po těch letech máte už vybudovanou vazbu ke klubu, naplňuje mě to pochopitelně obrovskou pýchou, je to opravdu krásný pocit. Každopádně my máme stálého kapitána a je tu zvykem, že se volí více zástupců. Pokud hraje, je kapitánem Niklas Moisander. On tuto roli plní už dlouho, navíc nosil pásku také ve finské reprezentaci a v Ajaxu Amsterdam. Je to momentálně jediný starší hráč než já.

Kde letos trávíte Vánoce?
Paradoxně si to tady asi v mé poslední sezoně v Německu užijeme oproti předchozím rokům i s vánočními svátky. Jinak jsme vždy jezdili domů do Čech. I letos jsme se na to těšili, ale vzhledem k nastalé situaci to není možné. Kdybychom vyrazili domů, musel bych pak do karantény, což by nešlo, protože, jak jsem řekl dříve, 2. ledna máme zápas.

Vy na Štědrý den slavíte narozeniny. Nezáviděl jste v dětství kamarádům, že zatímco oni dostávají dárky různě v průběhu roku, vám se musejí vejít spolu s těmi vánočními pod stromeček?
To víte, že záviděl. Žádnému dítěti bych to úplně nepřál. (úsměv) Ale když jsem byl malý, bylo to ještě trochu jiné než dnes. Nedostávalo se tolik dárků, rodiče neměli peníze nazbyt. Takže to nebylo tak, že by mi to rodiče vynahrazovali v průběhu roku. Já se vždy těšil na jeden den v roce a doufal, že dárků pod stromečkem bude o to více. (úsměv)

A oslavy jsou vždy velkolepější, nebo ne?
Málokdy mi to vyjde tak, že lze narozeniny vyloženě oslavit. Abych byl upřímný, svoji první pořádnou narozeninovou oslavu jsem měl až nedávno, když mi bylo 30 let. Vždy jsem si říkal, že to nebudu slavit buďto pár dní dopředu, nebo pár dní poté. A stejně i ty třicátiny jsem musel oslavit dva dny předtím, jinak nebyla šance. (úsměv)

Co byste si k letošním Vánocům a svým 34. narozeninám přál?
Uhrát nějaké body a pak klid v rodinném kruhu. O dárcích už to není. Možná kdyby se trochu uklidnila koronavirová situace a mohl někdo blízký dorazit do Německa, bylo by to fajn. Hlavně bych si přál, aby rodina byla zdravá.