BLOG: Jak já ty kočky nesnáším

Problémové zvíře tadle kočka. Jako když zkřížíte gremlina s lochneskou příšerou, akorát že kočka nerada vodu. Teda většina těch koček, u kterých my lidi žijeme. Gremlina, páč kočky taky dělají zlověstné uíííííí… a chrrrrr… a Lochnesku proto, že stejně jako ona,  i kočka umí být takovou paní Colombovou ve vašem domě. Všichni o ní slyšeli, nikdo nikdy ji neviděl. Ale stejně vám noc co noc něco útočí na palce u nohou.

Když jsem byla ještě takhle malá, tak jsem měla ráda všechno živé. Včetně koček. Opakovaně jsem se marně pokoušela domů dotáhnout toulavé kotě, dycky mě máti brzy odhalila a s kotětem vypoklonkovala z bytu. Dodnes mi vykládá hrůzostrašné historky o tom, jak sem od těch koťat chytila svrab a zřetelně bylo vidět, jak si malí chrobáci šmejdí, budují sídliště a hodují pod mou kůží. Zase mě začalo kousat celé tělo. Už zas mám pocit, že po mně lozí. Toho už se nezbavím, co? Asi jako další představy. Kterou mi pro změnu vtloukla do hlavy babička. Že mi do ucha vleze škvor a propíchne mi bubínek. Dodnes usínám ve stanu s dlaněmi pevně přitisklými k uším. Nejsem na tom ale ještě tak hrozně jako sama babička. Ta musela celé dětství spát s tlustým šátkem přes uši. Ano, jim zase maminka říkala, že jim do ucha vleze škvor. O čem sem to ale? Jo, o tom, že nesnáším kočky…

To byl první hřebíček do mé krabice plné nepřátelství ke kočkám. Druhý přišel, když si soused na chatě pořídil kotě a já si řekla, že něčemu tak roztomilému přece musím dát šanci. Kupovala jsem mu dobroty, hračky, chodila si s ním hrát a mazlit ho. Se mnou i moje fenka sheltie Anděla. Anděla byla moc hodný pes. Takový ten osudový pes, kterého máte jen jednou za život. Sedím si takhle na terase, na klíně hladím kotě, Anděla leží vedle mě. A z ničeho nic a pro mě i Anděl naprosto nepochopitelně to kotě vystartovalo a seklo Andělu do nosu. Tehdy si kočky získaly dva nepřátele na život a na smrt. Mě a Andělku.

Ony to ví. Ví, že je nesnáším. Proto, jak se objevím v přítomnosti koček, tak i kdyby tam bylo 1000 dalších lidí, si vytipují konkrétně mě a snaží se o mě otřít. Nesnáším to. To jejich otírání. A ten jejich ocas nahoru. Vím, jak to bude vypadat, já ji pohladím, ona se bude lísat a hrát na mě divadlo a pak hrk, flákne mě bezdůvodně drápem. To zrovna. To radši uteču.

Takže takhle moc já nesnáším kočky. Logicky, tak jak se mi to děje pořád, měla mi přeběhnout přes mou čáru nesnášenlivosti kočka. Bílá. A pak další. Mourovaná. A další. Rezavá. A bílá s rezavým. A černá. A černá s bílým. A vážně je pořád nesnáším, i když to tak sem tam nevypadá.

Někdo si totiž loni v listopadu u nás na chatě odložil kotě a nějak už si ho zapomněl zase vyzvednout. Docela malé. Mělo půl kila. Nesnáším je, ale zmrznout a pojít hlady kotě se mi trochu příčilo. Dozvěděla jsem se to náhodou od souseda. Tak jsem zvedla zadek z kancelářské židle, nafasovala u kamarádky na útulku přepravku a konzervu a vyrazila lovit kotě. S pomocí rojnice utvořené se sousedem, jsem ho našla docela rychle. Bylo zalezlé pod sekačkou, ožužlané od psa a docela hladové, páč do konzervy v přepravce se pustilo s takovou chutí, že se zapomnělo bát. Ani mu nevadilo, že je to konzerva psí. To vím, páč na obrázku byl pejsek a kočičky přece papají jen konzervičky s kočičkou a pejsci ty s pejskem. Tak tohle kotě papalo psí konzervu a to je asi i důvod, proč je to jediná kočka, která se probojovala do mé postele, koupelny, zahrady, stodoly, kurníku… páč je vlastně tak trochu pes.

Tak tohle kotě se jmenuje Mates alias Pan Mňouk. Je bílé s černým ocasem, který umí naježit jak dikobraz, když se mu něco nelíbí a má skoro pět kilo. Prošla jsem si s ním všechny ty bezva věci, co jistojistě taky zažijete se svou první kočkou, pokud jste do té doby byli zapřisáhlí čoklíkáři. Bílé něco, co uprostřed noci visí na závěsu v ložnici a vyděsí vás to k smrti, páč to vydává fakt strašlivé zvuky a zaručeně vás to chce zabít. Pak vám dojde, že je to jen vaše kočka. To se ale nevylučuje s faktem, že vás to něco chce nejspíš zabít. Něco, co vás rafne ve spánku do palce, ale přitom nikde není nic, co by vás mohlo rafnout. Fakt záhada. Zhasnete světlo a za pár minut zas. Raf do palce, tentokrát ale stihnete postřehnout mizící bílý flek. Vyhodíte to něco z ložnice a ono to spustí takový hysterický kravál za dveřmi, že máte buď možnost to umlátit lopatou, ale to byste museli uprostřed noci do stodoly a tam žijí bubáci, takže se vám do toho nechce, nebo předat tomu stvoření z pekla telefonní číslo na ochránce zvířat a půjčit mu telefon anebo tomu otevřít dveře, aby to mohlo zpátky. A kouslo vás to ve spánku zase do palce.

A to vážení není všechno. Nedávno šla moje sestra po lese a našla kotě. Zablešené, zasvrabené, hubené jak tyčka od smetáku. Pár týdnů ho piplala a pak dojela máti a pré že kotě budeme hlídat. Dobře tedy a kdy si pro něj přijede. A máti krčí rameny a že neví. To mi bylo trochu podezřelé. Přece když dávám někomu zvíře na hlídání, tak mu nějak sdělím, kdy si zase to zvíře vyzvednu, že? Mám takové podezření, že mi ty dvě něco upekly za zády. Takže to jsou dvě kočky v baráku. Pro změnu teda zase kocour. Konkrétně Pan Mňouk Mates a Pan Kotě Miky.

A pořád nekončíme. Pár týdnů zpátky si tak šochtim po zahradě a že si půjdu nasbírat maliny na svačinu. Najednou usedavý křik kotětě. Za plotem. Čtyři dny jsem ho chytala, než se mi konečně o půl jedné v noci z neděle na pondělí zakouslo do kožené rukavice poté, co sem ho nalákala do garáže a zabouchla dveře. Auto jim srazilo mámu. Původně byly tři, doma mám jedno a zbylé dvě zmizely kdo ví kam. Já jako asi vím kam, ale nějak na to z preventivních důvodů nemyslím. Tak to máme kočku číslo tři. Pro změnu zase kocoura Pana Kotě Fildu.  Filda je nejhodnější. První týden se tak bál, že pokaždé když viděl člověka, tak zdrhnul pod postel, pod linku, za linku…a to sem u něj předtím trávila hodiny v sedu u kleci, krmila ho z ruky a snažila se ho pohladit. Dneska je pořád ještě nejhodnější, páč se většinu času bije s Mikym. Miky je tak o měsíc starší jak on, takže ho brzy přemůže a Filda upadne na zbytek dne do kočičího kómatu na křesle nebo na okně a úplně nejlépe do krabice. Jakékoliv krabice. Kdekoliv v domě.

Takže takhle já nesnáším kočky. A to je vlastně celé. Zatím.