Jak se z kočičí kavárny stane dílna na výrobu roušek? „Je to náročné, ale stojí to za to.“

Na kladenském náměstí Starosty Pavla jste před uzavřením kaváren, barů a restaurací mohli najít jeden speciální podnik. Kdo tam vešel, odešel nejen s dobrou kávou, ale i s kočičími chlupy na oblečení. Kočičí kavárna má však už druhý týden zavřeno. Přesto se za zavřenými dveřmi děje spousta věcí. Majitelka kavárny U kočičích tlapek se totiž rozhodla, že pomůže ostatním a tak s kamarádkou šijí den co den ochranné roušky.

Látky, šňůrky, nitě a mezi tím pobíhající a povalující se kočky. Fotky ze zákulisí kavárny, která se proměnila v dílnu ukazují, že i když vládní nařízení nabouraly kočkám zajetý životní rytmus, svou zábavu si najdou. Proč k tomu vůbec došlo? „Druhý den po uzavření kavárny jsme se rozhodly, že nově nabytý čas využijeme k vymalování místností. A co pak? Kočky nás potřebují, nejsou zvyklé být samy,“ vysvětluje vedoucí kavárny Kristýna Lafková. Dalším podnětem byl všudypřítomný nedostatek roušek. Zato se ale začaly množit návody, jak je ušít. Vedoucí kavárny proto neváhala a oslovila svou kamarádku Kateřinu Lavičkovou a ta druhý den přijela vybavená šicím strojem.

Původně chtěly obě mladé ženy ušít roušky pro sebe, své rodiny a nejbližší přátele. Ale když tuto myšlenku zveřejnily na sociálních sítích, začalo se ozývat velké množství zájemců o roušky. „Řekly jsme si – proč nepomoct, když můžeme. Začaly jsme si psát seznamy a každý večer po šití jsme obepisovaly zájemce s tím, kolik jich máme a kdy si pro ně mohou přijít,“ popisuje Lafková. Spolu se svou kamarádkou začíná šít brzy ráno a končí až pozdě večer. „Je to náročné, ale stojí to za to,“ dodává.

Vzhledem k tomu, že roušky rozdávají zdarma, jim lidé nosí alespoň drobnosti – látky, pamlsky pro švadlenky i pro kočky nebo teplé jídlo, na které za celý den nemají čas. „První den jsme ušili osmnáct kusů, teď jsme schopné ušít i sedmdesát rouše za den,“ říká kavárnice s tím, že roušky jsou dvouvrstvé a dá se do nich vložit i filtr. Zatím jich za asistence kočičích kavárenských povalečů vzniklo přes 500. Kromě zájemců z řad „obyčejných lidí“ putovala jedna várka kladenskému hasičskému sboru a druhá vojákům do Tábora, kteří byli pověřeni kontrolou hranic. „Šijeme a budeme šít, dokud nebudeme moci zase otevřít kavárnu. Stále jsou lidé, kteří roušky potřebují, ať už jsou v domovech důchodců nebo mezi lékaři. Budeme se snažit tak, jak to jen půjde,“ dodává Lafková.

Příběh kavárny U kočičích tlapek je kromě dobrých skutků promíchaných i s existenčními problémy. Stejně jako u ostatních malých provozoven, i tady jsou platící zákazníci otázkou přežití. „Když jsem na dveře vylepovala ceduli, že musíme zavřít, měla jsem slzy v očích. Za těmi dveřmi totiž vidíte deset párů kočičích očí, které vás potřebují,“ popisuje Kristýna Lafková. I když je teď kavárna zavřená, náklady nemizí. Nájem, voda, plyn, elektřina, pojištění, péče o zvířata a další položky dávají dohromady více než sto tisíc korun. Díky naspořeným financím si kavárna ještě nějaký čas vystačí, ale dlouho to nepotrvá. „Tento typ podnikání není o vydělávání ‚velkých peněz‘. Abyste to mohli dělat, musíte to dělat z lásky a ne pro peníze,“ dodává kavárnice.

Kristýna Lafková přistoupila po naléhání okolí ke zřízení transparentního účtu, kam může přispět každý. Zároveň tím poukazuje na to, jak jsou nejen organizace spojené se zvířaty závislé na veřejnosti. Na sociálních sítích proto vzniklo několik skupin, kde najdete tipy na malopodnikatele a řemeslníky, pro které mohou být tyto dny likvidační.