Daniel Craig se jako James Bond naposledy představuje ve filmu Není čas zemřít Zdroj: MGM
Velkolepá rozlučka ve snímku Není čas zemřít vybízí k otázce: Je vůbec potřeba se s postavou Jamese Bonda loučit? A má očekávaná novinka stále co říct? Bond se tentokrát pohybuje v dobře známých vodách, i ty se však dají rozvířit.
Že by se tolik vzývaný konec pandemie konečně přiblížil? Pětadvacátá bondovka s názvem Není čas zemřít patřila společně s novou adaptací zbožňované Duny mezi nejočekávanější snímky loňského roku. Obě díla však musela být vinou koronavirové pandemie odložena. Zatímco Duna měla uchvátit kina koncem roku 2020 a následně byla odsunuta o necelý rok, páté dobrodružství Daniela Craiga v roli Jamese Bonda bylo plánováno na jaro 2020 a hned několikrát přesunuto.
Producenti těchto dvou snímků se zjevně poučili z kasovního neúspěchu Tenetu, jehož uvedení v kinech si Christopher Nolan vydupal během loňského srpna; tedy v době, kdy pandemie nebyla zdaleka zažehnána a lidé se do kin vrátit ještě nechtěli. Rozpočet Duny se přehoupl přes 160 milionů dolarů, Bond odhadem stál ještě o astronomických 100 milionů dolarů více – takto drahé filmy (zatím) nemohou prostřednictvím distribuce na streamovacích platformách uspět a nutně potřebují nalákat diváky do kin. A zatímco Duna se po premiéře na benátském festivalu postupně propracovává do kin (do českých i amerických se dostane koncem října), novou bondovku můžeme vidět už nyní. Hollywood věří kinům, divákům, a snad tedy i postupnému konci rok a půl trvajícího převrácení našich životů vzhůru nohama…
Účetní operace stranou, studio Universal nejspíš nechtělo pustit nového Bonda do kin ještě z jednoho důvodu. Tentokrát je totiž protivníkem nejslavnějšího agenta geniální zabiják se zjizvenou tváří Ramiho Maleka, jenž má v plánu ovládnout svět prostřednictvím jakéhosi programovatelného viru, útočícího na specifické části v DNA. Tím lze samozřejmě zabít kohokoli, a to způsobem, před nímž téměř není ochrany. Není těžké si domyslet, že snímek s takovou zápletkou by během zuřící pandemie rezonoval značně negativně a odvaha diváků k výpravě do kina by se ještě výrazněji snižovala.
Pod novým Bondem je podepsán Cary Joji Fukunaga – čtyřiačtyřicetiletý americký filmař, který se proslavil první sérií Temného případu i snímky jako Bestie bez vlasti či Jana Eyrová. Ve všech těchto dílech dokázal, že umí k už mnohokrát zpracovaným tématům přistoupit se syrovou realističností – a vzhledem k tomu, že právě tento přístup je hlavní výsadou Craigových bondovek, vypadala tahle spolupráce na papíře ideálně. Není třeba chodit kolem horké kaše – Fukunagovi se podařilo ambiciózní vizi naplnit.
Internet je plný seznamů, co všechno musí správná bondovka obsahovat. Sblížení s femme fatale, kterou pravděpodobně čeká nezáviděníhodný osud, flirtování s Moneypenny, cestování do exotických destinací, využívání technologických výstřelků od Q, hádky s M, přímá konfrontace se záporákem, strhující úvodní akce… Neodmyslitelných bondovských propriet je vlastně tolik, že se do výsledného filmu nemusí vejít téměř nic jiného.
Je samozřejmě otázkou, nakolik je nutné se těchto pravidel držet. Předchozí čtyři bondovky s Danielem Craigem v hlavní roli se jim však nevyhýbaly, naopak přidaly několik dalších, v nichž se Craigův neortodoxní Bond od svých předchůdců lišil. Přibyly drsné scény jak z hlediska likvidace nepřátel, tak i fyzického utrpení samotného Bonda, který si navíc začal procházet i množstvím duševních bolístek. Co s takto extrémně limitujícím zadáním měl Fukunaga proboha udělat?!
Snímek neustále pádí kupředu, přesto se dopracoval k majestátní stopáži 163 minut. Během ní dojde na všechny výše zmíněné nezbytnosti, navíc zbyl čas i na uzavření množství linek načrtnutých v předchozích filmech, a dokonce i na výrazný žánrový rozptyl – Fukunaga plynule přeskakuje od atmosférického hororu k citlivému melodramatu až po přepálenou špionskou akci ve stylu starších bondovek s Rogerem Moorem.
Ba co víc, Fukunaga se na několika místech odvážil vypravit dál než kterýkoli tvůrce bondovek před ním. Nebudeme se pouštět do riskantních spoilerů, ale za zmínku stojí moderní a sympatický přístup k ženským postavám. Ať už se jedná o navrátivší se Bondovu lásku v podání Léy Seydoux, kouzelnou Anu de Armas v podání svérázné agentky CIA či Lashanu Lynch, jejíž úloha ve filmu rozhodně zaskočí leckteré až příliš konzervativní fandy série – všechny tyto postavy jsou velmi vzdálené od prehistoricky působících bond girls, jejichž jediným smyslem bylo uspokojení Bondových pracovních i osobních potřeb.
O revoluci se nejedná – a pravděpodobně ani nemůže. Není čas zemřít je proto stále „jen“ bondovkou, dílem ohraničeným vlastnoručně vytvořenými limity. Těmi však Fukunaga prokličkoval s grácií a hodnocení výsledku se odvíjí od toho, nakolik je s nimi divák smířen. Důsledná nálož tradicionalismu i organicky zakomponované novátorství představuje vydařenou a dostatečně osudovou rozlučku s Bondem s tváří Daniela Craiga, kterou jsme na velkých plátnech vídali posledních patnáct let. A teď je čas jít dál.
James Bond se vrátí, nepřekvapivě hlásí titulek na samotném konci titulků. Vedle výměny herce v titulní roli se zřejmě dočkáme i jiného, možná odvážnějšího pojetí této postavy. Craigova bolest, spjatá s náročnou a nepřehlednou dobou 21. století, se může transformovat v ještě aktuálnější dobovou reflexi; možná tak aktuální, až si ji momentálně nedovedeme ani představit. Nezbývá než doufat, že bondovky i do budoucna zůstanou dílem, které zároveň reflektuje i konstituuje naši realitu. A to navíc v tom nejatraktivnějším balení, jaké může Hollywood nabídnout.
