Velvyslanec Suzuki: Udržitelnost je správná cesta. Olympijská vesnice běžela na vodík

Ještě před začátkem vakcinační kampaně se o Japoncích mluvilo jako o národu, který se k vakcínám staví spíše skepticky. Dokázala tento pohled tamější vláda zvrátit?
Japonsko sice začalo očkovat později, ale podívejte se na aktuální čísla. Během několika měsíců se nechalo naočkovat obrovské množství lidí, nejvíce během léta. Byly dny, kdy jsme podávali až tři miliony dávek za jediný den. Nyní máme téměř 80 procent plně vakcinovaných. I to ukazuje velkou vůli Japonců dostat se co nejrychleji z pandemického stavu. Ochota chránit se je pro nás jedním z motorů k opětnému oživení ekonomiky, stejně jako rozsáhlé kompenzační programy pro firmy i jednotlivce.

Možná se pouštím na tenký led, ale přinesl covid i nějaké pozitivní změny japonské společnosti? Koukal jsem na různé analýzy a studie, některé zmínily třeba častější práci z domova, což není u tradičních japonských korporátů tak obvyklé. Stejně jako platby kartou – ještě před rokem mi přišlo, že Japonci nadále dávají přednosti hotovosti.
Pandemie koronaviru je velká tragédie, čili mluvit o nutných společenských změnách jako o jakési příležitosti asi není příliš vhodné. Nicméně ano – COVID-19, olympiáda a paralympiáda podtrhly otázky, jakým směrem se má moderní Japonsko ubírat, až překlene období krize. Myslím, že návrat do předpandemického stavu společnosti není na pořadu dne. Musíme pracovat s tím, co jsme se během krize naučili či získali, a pokusit se vše posunout ještě dál.

Máte na mysli nějaký konkrétní příklad?
Například se začínají objevovat především mladší rodiny, které se díky práci z domova mohly přestěhovat do prefektur a menších měst mimo Tokio, kde našly vhodné prostředí pro výchovu dětí či se jim podařilo lépe dosáhnout rovnováhy mezi prací a soukromým životem. Tím, že už nemusejí trávit většinu dne v kanceláři, se najednou mohou více věnovat i místní komunitě.

Děkuji, pane předsedo Senátu @Vystrcil_Milos, za velmi intenzivní a obsáhlou diskuzi: inovace, svobodný a otevřený Indopacifik, změna klimatu a energetická transformace. Naše spolupráce v těchto oblastech spočívá na společných hodnotách svobody a demokracie. pic.twitter.com/Kb7uD0tvaR

— SUZUKI Hideo 鈴木秀生 (@velvyslanecJP) July 20, 2021

Je to nějaká předzvěst většího trendu? Teď tím nemyslím jen přechod k trošku odlišnému pracovnímu režimu, ale třeba i výraznější reorganizaci v geodemografické rovině.
Japonská populace stárne, porodnost není příliš vysoká, menší obce se vylidňují a některým prefekturám se tak snižuje počet obyvatel. To je fenomén, se kterým už nějakou dobu bojujeme. Proto očekávám, že návrat do těchto míst bude trend, který po pandemii neustane. Zároveň může být současná situace stimulem, abychom v japonské společnosti více mysleli i na diverzitu a inkluzi.

Velkým tématem se na evropské půdě stal Green Deal. Nakolik diskuze o zelené politice rezonuje japonskou politikou?
V zájmu dosažení udržitelnější společnosti se japonská vláda snaží prosazovat cíle udržitelného rozvoje (SDGs) a vytvářet pozitivní cyklus růstu a ochrany životního prostředí. Japonský kabinet před konferencí COP26 formuloval novou dlouhodobou strategii v oblasti změny klimatu a plán nového energetického mixu, jejichž cílem je snížit emise CO2 o až 50 procent do roku 2030. Do roku 2050 chce pak dosáhnout společnosti s nulovými čistými emisemi. Tento směr byl naznačen již na letošních hrách v Tokiu – olympijská vesnice využívala vodíkovou energii a k dopravě se používaly vozy poháněné palivovými články či bateriemi.

Jako cíl jsme si stanovili Společnost 5.0 – je to koncept, v jehož rámci by měli lidé maximálně využívat plody umělé inteligence, velkých dat a kyberprostoru předně pro svůj blahobyt. V roce 2025 se do Ósaky vrací Expo, kde chceme společně s experty z celého světa ukázat špičkové technologie a řešení aktuálních problémů. Bude to první postcovidová Světová výstava, ta letošní (o rok odložená) se odehrála v Dubaji. Půjde rovněž o poslední Expo před rokem 2030, který je klíčový z pohledu klimatických změn. Je v zájmu všech, abychom se společně snažili jít cestou udržitelnosti, ať už tím myslím vlády, firmy či jednotlivce.

What is Society 5.0? Learn more about this technology-based, human-centered society that Japan strives to create with its cutting-edge technologies. #Society5_0 #technology #TheFourthIndustrialRevolution pic.twitter.com/wOVgJs23Sm

— japan (@japan) February 4, 2019

V čele japonského velvyslanectví v Praze jste zhruba rok. Nejde ovšem o vaši první zkušenost s českým prostředím, pokud se nemýlím. Jak odstartoval váš vztah s Českem?
Jako mladý diplomat jsem působil v Paříži, to bylo před více než 30 lety. Sledoval jsem všechny změny, které v té době probíhaly v Evropě. Když jsem v televizi viděl pád Berlínské zdi, chtěl jsem vše vidět na vlastní oči, což se mi posléze poštěstilo. Po celé Evropě se hnuly ledy, pak přišla sametová revoluce. Moje mise v Paříži se zrovna chýlila ke konci, tudíž jsem nemohl ze dne na den vycestovat do Československa. Podařilo se mi ale domluvit dovolenou a v lednu jsem letěl přes Vídeň do Prahy.

Mohl byste popsat, čeho jste byl svědkem?
Abych byl upřímný – scéna v té době už vypadala dost jinak než to, co jsem viděl v televizi. Krátce po příletu jsem zavítal na Václavské náměstí a k Národnímu muzeu. Před budovou leželo moře zapálených svíček. Ve vzduchu byla stále cítit taková ta revoluční nálada, ale stejně tak i pozůstatky minulosti. Pamatuji si, že jsem neměl na výběr, ve kterém hotelu se můžu ubytovat. V restauracích byla nabídka poměrně omezená, v jednom konkrétním podniku měli jen guláš, který byl ale velice chutný.

Jak vnímáte Českou republiku nyní? Když nad tím přemýšlím, tak jste do Prahy přiletěl coby velvyslanec v nepříliš příznivou chvíli.
Ano, nedlouho po příletu začal platit lockdown, tudíž jsem toho v prvních měsících moc neviděl. Pokud ale odhlédnu od pandemie, tak je atmosféra samozřejmě úplně jiná, než jakou jsem pociťoval před několika desítkami let. Přišlo mi, že tehdy byli Češi stále v přechodném režimu, nyní jim nechybí sebevědomí a užívají si svobody.

Vloni jsme oslavili jubilejních 100 let česko-japonských diplomatických vztahů. Jakou společnou historii mají Japonci s Českou republikou, potažmo s Československem?
Kořeny vzájemných vztahů jsou ještě starší než oněch 100 let. Do Japonska přicházeli například významní českoslovenští architekti jako Antonín Raymond, Bedřich Feuerstein či Jan Letzel. Ti stáli za celou řadou tehdy velmi moderních budov, které tam stojí dodnes – pomáhali stavět školy, univerzity, nemocnice, kulturní střediska či kostely. Konkrétně Letzel je autorem Průmyslového paláce, nynějšího Atomového dómu v Hirošimě. Do Československa naopak mířili Japonci z různorodějších důvodů, osobních i obchodních.

Mezi prvními byla třeba Micuko Aojamaová, známá spíše jako hraběnka Coudenhove-Kalergi, případně Fuku Takemotová, která se provdala za významného obchodníka Jana Horu. Známý je také příběh japonského diplomata Čiuneho Sugihary, který v Litvě pomáhal pronásledovaným Židům utéct mimo Evropu. Pak byl převelen do Prahy, kde prý nadále pomáhal osobám, které se ocitly v nebezpečí. Podobných mikropříběhů je spousta.

A jaký je příběh Japonců, kteří v současnosti žijí v České republice?
Mnoho z nich přijíždí jako zaměstnanci japonských firem, kterých zde působí zhruba 270. Nechybí tu ani velikáni jako Toyota, Panasonic, Daikin, Denso či Toray. Být v ČR je pro japonské podniky dobrá investice, zamlouvá se jim silné průmyslové zázemí, velké množství kvalifikovaných pracovníků i kvalita technických univerzit. Nezanedbatelnou výhodou ČR je její poloha uprostřed Evropy ulehčující logistiku a přístup na celý evropský trh. Značnou část z celkového počtu 2500 Japonců žijících v ČR tvoří zaměstnanci japonských firem a jejich rodiny.

Překvapivě velké zastoupení tu mají mimo jiné umělci, zejména hudebníci a tanečníci. Mnoho z nich působí ve zdejších orchestrech a baletních souborech, nebo studuje na konzervatořích a akademiích. Japonci jsou známí svou náklonností ke klasické hudbě a čeští skladatelé v Japonsku patří k velmi oblíbeným. Pro japonské studenty hudby představuje už jen české prostředí velkou inspiraci. Cítí se tu uvolněně, dobře se jim tady studuje a později také pracuje.

Když jsme nakousli lásku k hudbě, vysledoval jste nějaké další společné vlastnosti, které Češi sdílí s Japonci?
Obecně si myslím, že Češi a Japonci milují krásné věci. Veškeré umění, od hudby po výtvarná díla a literaturu. Různé tituly z české literatury, včetně pověstí a jiných starých děl, se překládají do japonštiny, do češtiny zase knihy, které píše světoznámý japonský spisovatel Haruki Murakami. Také způsob, jakým spisovatelé obou národů kladou důraz na emoce a dokážou popsat pocity jen několika slovy, je velmi podobný.

A co povahové odlišnosti? Ze své zkušenosti jsem měl pocit, že Japonci neradi mluví napřímo. Měl jsem proto občas problém vyčíst, jestli se jim něco líbí nebo naopak.
V japonštině máme přísloví, že smysl pro harmonii je největší ctností. I když se na něčem neshodneme, snažíme se dosáhnout konsensu, respektovat postoj protistrany a neurážet či neubližovat svými názory. Češi jsou v porovnání s Japonci mnohem přímější, ale myslím, že na druhou stranu umíte řešit rozpory s velkým nadhledem.

Jak třeba zpětně hodnotíte letošní olympiádu, potažmo výkony českých a japonských sportovců?
Osobně vnímám olympijské hry v Tokiu jako úspěch, ačkoliv se musely konat v mimořádně ztížených podmínkách. Všem, kteří se na organizaci podíleli a kteří se olympiády zúčastnili, patří obrovský dík. I bez diváků nebylo o napínavé příběhy nouze, a myslím, že to dvojnásob platí pro české a japonské sportovce.

Rád bych zde zmínil jména dvou českých sportovců. Oproti předchozím odhadům předvedla skvělý výkon česká tenistka Markéta Vondroušová. To, že dokázala vyřadit naši domácí Naomi Ósakaovou, byl pro Japonce šok. Olympijská stříbrná medaile jí náleží se vším všudy. Druhým sportovcem, na kterého bych chtěl poukázat, je pak Lukáš Krpálek, který vybojoval zlato v judu. Znovu ukázal, že sport nemá žádné národní hranice, a není to poprvé, co dokázal zabodovat na japonské půdě. Věřím, že je pro řadu lidí velkou inspirací.

Marketa Vondrousova🇨🇿 has defeated Naomi Osaka🇯🇵 in straight sets, 6-1 6-4 at #Tokyo2020

— #Tokyo2020 (@Tokyo2020) July 27, 2021

Z japonských řad bych vyzdvihl plavkyni Rikako Ikeeovou. Před dvěma lety jí byla diagnostikována leukémie. To jí ale nezabránilo v účasti na olympijských hrách, kde svému týmu výrazně pomohla dostat se do finále. Třináctiletá skateboardistka Momidži Nišijová zase ukázala, že i v mladém věku lze dosáhnout světových výkonů a že bychom měli být otevření novým disciplínám. Rovněž mě překvapilo, jak dobří jsou Japonci v šermu – přeci jen jde o velmi evropský sport.

Překvapila vás v něčem Česká republika?
Množstvím japonských kulturních akcí. Působil jsem v Paříži, Washingtonu a Hanoji. Jde o obrovské metropole, kde se neustále něco děje. V Praze jsem se ale skoro každý týden dočkal nějaké japonské události. A jak vysoké úrovně. Divadelní představení, bojová umění, kaligrafie – žádná imitace, ale opravdové japonské umění. Například do intepretace divadla kjógen dokáží Češi přidat i kus sebe a vytvořit něco, co je současně autentické i unikátní. Je v tom nefalšovaná vášeň k japonské kultuře.

Našel jste si během svého prvního roku v ČR i oblíbená místa? Na sociálních sítích jsem si všiml, že jste stihl procestovat různá zákoutí republiky.
Kdybych měl jmenovat jedno místo, tak asi Litomyšl. Líbilo se mi ale všude, kde jsem byl. Kamkoliv se podíváte, uvidíte kus historie. Česká snaha zachovat kulturní dědictví je podle mě něco velmi chvályhodného. Není to o jedné konkrétní budově nebo kostelu – je úchvatné, v jak zachovalém stavu máte historické čtvrti či celá města. Možná si to sami běžně neuvědomujete, ale cizince fascinuje, jak často se české země v průběhu dějin staly dějištěm historických událostí.

Rád jsem splnil svůj slib: navštívit mladou Johanku z Havlíčkova Brodu, která mi v březnu napsala dopis v perfektní japonštině. Studuje japonštinu jen tak sama od sebe. Její odhodlání a nadšení je vzorem pro gymnázium, kde před 190 lety studoval Karel Havlíček Borovsky. pic.twitter.com/BMVrgWkZPV

— SUZUKI Hideo 鈴木秀生 (@velvyslanecJP) September 13, 2021

A co česká kuchyně? Asiaty mnohdy překvapuje, jak moc těžké bývají české pokrmy.
Jsem velký masožravec. Velmi mi chutná vepřové na různé způsoby i uzeniny. Mimochodem, popularizaci klobás v Japonsku výrazně napomohl karlovarský rodák a řezník Carl Weidl-Raymon, který si v meziválečné době na Hokkaidu založil uzenářství a později se stal poradcem koncernu Nippon Ham. Samozřejmě mám rád i řízky, připomínají mi japonský pokrm tonkacu. A nemůžu opomenout české pivo, to je jedna velká radost.

Až se v Japonsku znovu otevřou hranice pro turisty, které destinace byste Čechům doporučil?
Mým oblíbeným místem je Mijadžima. Je to ostrov mezi Honšú a Šikoku. Největší atrakcí je zde svatyně Icukušima věnovaná bohyni moře. Její součástí je i dřevěná brána torii v moři. Při odlivu k ní můžete dojít i pěšky, ovšem během přílivu se celé její základy skryjí pod vodou. Díky tomu umí vykouzlit velmi krásné a fotogenické momenty, obzvlášť za úplňku, kdy se vše odráží od vodní hladiny.

Dále bych rád doporučil malý ostrov Naošima, který se nachází mezi Mijadžimou a Ósakou. Nachází se na něm komplex různých muzeí dle návrhu světoznámého architekta jménem Tadao Andó. Dá se říct, že na ostrově jste neustále obklopeni uměním, je to unikátní zážitek. V některých muzeích můžete dokonce i přespat. Japonsko je velice pestrá země. Každá prefektura se pyšní něčím specifickým. Důvodů a míst k návštěvě je tedy více než dost.