Tvůrce „filmového zázraku“ Lukáš Tran: Mentální hygiena Vietnamců zamrzla. Večerky brzy skončí
U piva jsme si vymysleli námět a z pouhého nápadu máme po půl roce film v kinech. Je to takový malý zázrak. Tak hodnotí snímek Tony má plán jeho protagonista a autor námětu Lukáš Duy Anh Tran. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsal, jak náročné bylo natáčení, během něhož se musel tísnit v uzavřeném kufru auta. Herec se rozpovídal i o vietnamské komunitě v Česku či o sebepojetí takzvaných banánových dětí.
Vraťme se ještě před Tonyho. Nedávno zesnul uznávaný herec Alois Švehlík, s nímž jste si odbyl velkou premiéru před kamerou ve snímku Na střeše. Jak na natáčení vzpomínáte?
Když to řeknu nadneseně, všichni dobří kandidáti na roli učitele Rypara jsou už pryč. Na Aloise Švehlíka samozřejmě vzpomínám v dobrém. Hodně lidí se mě ptalo, zda je to opravdu takový morous. Ano, taky jsem zažil, že když měl své nálady, bylo to s ním trochu složitější, ale i tak byl na mě vždy hodný. Jednalo se o hereckého barda a pána herce, ale také skvělého člověka a otce. Z odchodu Lojzy jsem měl podobný pocit, jako když odešel Jan Tříska.
ČTĚTE TAKÉ: Zrádci jsou zpět a míří i do kin. Po skončení projekce bude i speciální beseda s tvůrci
Konkurzu jste se tehdy účastnil spíše náhodou. Pamatujete si na chvíli, kdy vám cinkla zpráva, že vás režisér Jiří Mádl bere?
Pamatuji si přesně. Prošel jsem tehdy sedmi koly castingu a odmlka byla delší, takže jsem s tím spíše nepočítal. Jirka se mi ozval 25. prosince kolem sedmé hodiny večer. Koukal jsem s rodiči během svátků na pohádky. Jel zrovna nějakou přespolní cestou, vypadával signál, ale pochopil jsem, že mi tu roli nabídl. Rodičům jsem to oznámil, ale ti tu zprávu ani nějak nevnímali. Myslím, že mi i řekli: „Dobře, budeš točit, ale práci budeš mít?“
Čtěte také
Do kin aktuálně míří vaše horké želízko v ohni s názvem Tony má plán. Co podle vás diváky na snímku nejvíce překvapí?
Troufám si říct, že je to opravdu jedinečný film. Důležité je dostat diváky do kina – jakmile přijdou, tak je máme. Tony má plán se vyznačuje velkou stylizací osmdesátých či devadesátých let, takže neony a kontrastní barvy. Také soundtrack od Tomáše Živora je inspirovaný synthwavem a technem. Hlavní postava Tony je celou dobu zavřený v kufru, děj doprovází buď hudba z repráku auta nebo právě soundtrack. Je to nabombené hláškami – nic nebylo předem zamýšlené, vše si sedlo až přímo na místě. Platí to i pro postprodukci. Producent Martin Barták nám dal volné pole působnosti. Je to opravdu náš film a můžeme si za ním stát. Původně to byl jen nápad, u kterého jsme si řekli: „Hele, pojďme udělat film.“ A za rok a půl je v kinech. Je to takový malý zázrak.
Natáčení v odřezaném kufru auta na gyroskopické plošině
Jak náročné bylo natáčení? A dostaneme se s hlavní postavou třeba i na sedačky auta?
Už v traileru samozřejmě vidíte exteriéry, takže klidně můžu prozradit, že se celý děj neodehrává jen v kufru auta. Je už naším československým folklorem, že nejlepší věci a témata se řeší u piva – spolu s režisérkou Bárou Kočičkovou jsme na tento námět přišli právě takto. Říkal jsem si, že Bára je skvělá režisérka a že by její debut měl odpovídat jejímu stylu. Nikdy jsme spolu takto nic netvořili od píky. Hodně jejích představ jsem si nedokázal představit, ale vždy jsem jí řekl: „Dobře, napiš to, a až se udělá vizualizace, pochopím to.“ Věřil jsem jí, a to bylo jen dobře.
A natáčení? Celkem 95 hodin jsem byl uzavřený v odřezaném kufru vozu, ten byl přidělaný ke gyroskopické plošině, jež fungovala jako pilotní trenažér. Kolem mě nebyli herci, kteří by mi svými promluvami nahrávali, audio už bylo nahrané. Vše tak bylo na sekundy, musel jsem mít vše naučené a reagovat podle toho, co se ozývalo ve sluchátku v jednom uchu. Jeli jsme i mnohahodinové bloky. Bylo to vše, jen ne komfortní.
Už v traileru se kromě osmdesátkového nádechu objeví i určitá reference na starší českou kinematografii, třeba Karla Zemana.
Vše to nějak zázračně vykrystalizovalo. Měli jsme reference, původně mělo jít o drama. Jenže všechny snímky z kufru auta jsou tohoto žánru. Schéma je jasné: jde o uvězněnou ženu a je to drama do morku kostí. Takže jsme to chtěli udělat jinak. Máme sice absurdní a bizarní komedii, ale snažili jsme se, aby to stále dávalo smysl. Aby to vše nestálo jen na deus ex machina, třeba aby do auta z ničeho nic nenarazil tank.
Čtěte také
Natáčení s Robertem Miklušem byla sranda, má svůj specifický humor. Nechá vás v některých situacích i takzvaně vykoupat a nic vám nevysvětlí. Třeba na jednom videu ze zákulisí to je krásně vidět. Na place vyřvával: „No tak dělejte, herec Národního divadla čeká.“ Lidé ze štábu, kteří neznají jeho humor, si něco řekli tiše pro sebe, ale já se smál z plných plic.
Sám jste říkal, že jste při natáčení vystoupil ze své komfortní zóny. Co je tedy ta vaše zóna?
Můj obvodní lékař mi říkal, že od 25. roku života člověku odumírá více buněk, než se vytvoří. Bude mi tenhle rok 32 let a už to na sobě cítím, večírky a poté vstávání už nejsou takové, jaké bývaly (smích). Možná to bude znít stařecky, ale jsem rád, když na natáčení dostanu kostým, odříkáte své linky a nemusíte nic jiného řešit. Neříkám, že tohle vyžaduji, ale právě to vnímám jako svou komfortní zónu.
Toto léto jste se objevil i ve snímku Kouzlo derby. Jak se tyto dva projekty lišily?
Minulý rok jsem točil oba. Kvůli Kouzlu derby jsem dva měsíce chodil na akademii fotbalové Sparty, aby má hra připomínala hru áčkového hráče. Pro mě jako člověka, kterého fotbal nebaví, to bylo dost náročné. Skoro třicet intenzivních individuálních tréninků odnesl můj meniskus, takže jsem byl osm týdnů doma. Ze srandy říkám, že jsem rád, že ve filmu byl aspoň jeden široký záběr na mě, když hraju na trávníku. Za tu zkušenost jsem rád.
Čtěte také
Návštěva odborníka? Jste pokažený
Narodil jste se v Mostu, hrdě se k tomu hlásíte. Jak na to vzpomínáte?
Mám mlhavé vzpomínky, jelikož jsme se s rodinou odstěhovali do Opavy, když mi byly čtyři roky. V Mostu byli rodiče více integrovaní do vietnamské komunity, ale v Opavě bylo členů této komunity méně. Naši měli jen pár rodin a známých, k nimž se jezdilo na návštěvy. V paměti mám silně zapsané momenty s chůvami, byly to takové mé tety a babičky. Spíše jsem měl české dětství, vietnamskou kulturu jsem čerpal až doma s našimi, kde jsme mluvili vietnamsky.
V jednom rozhovoru jste říkal, že se u vás doma emoce a vztahy moc neřešily. Vnímáte vaši generaci jako první, která toto nastavení v komunitě nějak prolomila?
Začnu tím, že mentální hygiena Vietnamců je na bodě mrazu. Je zažité, že návštěva odborníka znamená, že jste pokažený. Ano, naše generace nastavuje zrcadlo. Zvláště moji rodiče skoro neměli na výběr – měl jsem strašnou pubertu. Dlouho trvalo, než jsme se vzájemně pochopili, v té době to vyšlo na povrch nejvýrazněji. Až poté si uvědomili, že přísný dril a zákazy nikam nevedou. Vždy jsem byl typ, že když mi někdo řekl, ať jdu doprava, hned jsem se vydal dvěma kroky doleva.
Vždy říkám, že Vietnamci ve věku mých rodičů, tedy ročníky 1965 nebo 1968, sdílejí stejné hodnoty jako prarodiče mladších generací Čechů. Příchodem levné pracovní síly v dobách Československa je dnes soužití v české společnosti mnohem lepší. Kdyby se to odehrálo dnes, vztah Čechů a Vietnamců by nebyl tak dobrý. Takže k otázce – cítím se jako Čech, ale s vietnamskými zásadami a kořeny.
Smráká se nad komfortem večerek?
A myslíte si, že Češi už obecně přijímají ty „čongy ve večerkách“, jak často říkají?
Myslel jsem, že ano, ale teď jsem viděl Džob od Tomáše Vorla staršího. Tam se jedné postavě s vietnamským původem říká právě „Čongu“. Připadá mi to jako zbytečné tlačení na sílu, ač mám rád svérázný český humor plný sarkasmu a ironie. Nemusím ale také netflixovský přístup, že se musí zdůrazňovat menšiny na sílu a našlapovat se kolem nich.
Čtěte také
Dřívější „Jdu se najíst k Číňanům nebo čongům“ se transformovalo na „Jde se k Vietnamcovi“. Osobně bych preferoval, kdyby se hovořilo o večerkách, a to stejně, jako když mluvíte o řetězcích. Někde ty narážky na vietnamský původ pořád slyšíte, označení „Jít k Vietnamcovi“ je stejně pejorativní jako „Úkáčka“. Jsem ale trpělivý.
S kamarády jsme si dělali legraci, že když mi někdo pochválí češtinu u pultu v obchodě, odpovím: „Děkuju, vy máte také krásnou češtinu.“ (smích). Říkám si, že první generace banánových dětí, co už umí česky, svým způsobem ten obrázek zlepšuje. Už nevidíte Vietnamce jen ve večerkách, ale na brigádách v kavárnách, mezi právníky a lékaři, máme i své výpravčí. Obraz menšiny podle mě vymizí – lidé by si komfort dlouho otevřených večerek měli užívat, protože už to tak dlouho trvat nebude. Dávám tomu 10 let.
Sedli jste si někdy s rodiči a popovídali jste si o tomhle všem? Pochválili vás třeba za dosavadní úspěchy?
Autoritativní rodiče se… s chválením úplně nepředají. Nemají to zažité, je také někdo moc nechválil. Sám mám s přijímáním pochval problémy, ale snažím se na tom pracovat. Rodiče mě tak, jak se to většinou vnímá, nepochválili, ale já to od nich ani nevyžaduji. Ale na druhou stranu – oba mě sledují na Facebooku, takže cokoliv, co sdílím na sítích a týká se filmů, ihned přesdílí. Vietnamci obecně rádi „flexí“ s úspěchy svých dětí. Doma vás nechválí, ale nejen před ostatními členy komunity se rádi pochlubí. Vlastně mi stačí, že se mě už neptají na nejistotu ohledně působení v branži.
Čtěte také
Viet-film podle tvůrců zažívá výraznou vlnu, na festivalu slavil úspěch film Letní škola, 2001 od Dužana Džonga. Co na něj říkáte?
Především Dužanovi fandím jako režisérovi. Celkově bych ale řekl, že je to film hlavně pro Čechy, pro Vietnamce je tak napůl. Vnímal jsem i jazykovou stránku snímku, která občas pokulhávala. Některé detaily si nepohlídal. Když jsem vnímal kameru a střih, bylo to skvělé. Vietnamština a čeština jsou velmi odlišné jazyky a přeložit výstižně významové nuance je velmi složité. V českých titulcích mi scházela potřebná hloubka.
Jak sám Dužan říkal, komunita se i toho snímku lekla, protože se v něm vytahují kostlivci ze skříně. Ale Vietnamci jsou národ, který si rád drží tvář, takže podobné šlapání na kuří oka nemá rád.
Vysněný projekt? Drama až do morku kostí
Když byla řeč o viet-filmu – jakým druhem snímku byste rád k tomuto žánru přispěl?
Hlavní postava v Tony má plán má jen vietnamské rysy, žádné jiné znaky zde nejsou zdůrazňovány. Sedí to tam, nic jiného se neřeší. Jsem tam já za sebe, Lukáše Trana, který hraje protagonistu. Jsem rád, když se hodím do role, aniž by to musel být kluk ve večerce.
Ano, příběhy se musí vyprávět, ale pojďme se posunout dále. Řešme problémy a otázky vietnamské komunity, ale vnímejme také, že jsme už výraznou součástí české společnosti a sdílíme stejné záliby. Pojďme to také nerozdělovat a nerozlišovat. Jsem tak zvědavý, co Dužan vytvoří dalšího.
Čtěte také
Jaký je váš vysněný projekt do budoucna? Máte neomezený rozpočet a zcela volnou ruku.
Megalomanským představám se nevyhýbám. Líbilo by se mi české sci-fi nebo fantasy. Ač nechci shazovat tuto tuzemskou tvorbu, viděl bych to v rozměrech větší zahraniční produkce. Takový projekt by klidně mohl být i absurdní, ale rovněž si to představuji jako drama až do morku kostí. Chtěl bych se tím tak emočně vyždímat, že se mnou tři dny nebude řeč. Společně s Bárou Kočičkovou jsme i filmem Tony má plán chtěli naservírovat něco, za čím si můžeme stoprocentně stát a na co diváci řeknou wow. Bylo by také fajn, kdyby si lidé automaticky nevyhýbali české tvorbě s tím, že je to s*ačka.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Zrádci odkrývají další karty. Hrát bude známý novinář, pilot i majitelka prádelny
Studuje češtinu a komparatistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Jeho zájmem je veřejné dění, zvlášť kulturní oblast a práce s historií. Kromě školy a práci v redakci CNN Prima NEWS si rád zajde do malých, neznámých kin či galerií. Svůj volný čas však nejradši tráví někde za městem v přírodě.
