Jedinečná bobří rezervace znovu otevře své brány. Letos v únoru newyorská Utica Zoo oznámila, že do svého vlastnictví získala pozemky, na kterých se tento azyl rozkládal. Po smrti zakladatelky byl po desetiletích provozu trvale uzavřen. Zoo zde plánuje otevřít ekocentrum, kde bude šířit osvětu o ochraně zvířat.
V roce 1935 byli nedaleko domova Ala a Dorothy Richards vypuštěni dva bobři z Pensylvánie. V oblasti bobři tou dobou už dávno vyhynuli. Mohli za to lovci, kteří je zabíjeli kvůli masu i kožešině. Díky prodeji bobří kožešiny se v sedmnáctém století dokonce stal novonizozemský Fort Orange významným obchodním uzlem.
Bobři Dorothy nadchli, zakrátko tak započalo více než padesátileté období, které jako zapálená zvířeckoprávní aktivistka věnovala ochraně a studiu těchto tvorů. Není divu, že se jí časem začalo přezdívat „Bobří žena“. Prvotním impulzem k ochraně zvířat pro ni byla kniha Pilgrims of the Wild (Poutníci divočiny) od jednoho z prvních moderních ochránců přírody, kanadského spisovatele, který si přezdíval Šedá sova.
O tři roky později se jeden z vypuštěných bobrů chytil do pasti a manželský pár začal vykupovat půdu v okolí, aby zde mohli vytvořit bobří rezervaci. V polovině šedesátých let rezervaci předali do rukou nadace, která pozemky dále zvětšovala. V roce 1973 zde bylo otevřeno ekocentrum. Bobřími přednáškami Dorothy Richards během pěti desetiletí prošlo na sto tisíc návštěvníků rezervace a její kniha Beaversprite, Mé roky v azylu pro zvířata se stala bestsellerem.
Po smrti Dorothy v roce 1985 však vyplulo na povrch špatné řízení rezervace ze strany nadace a po soudním sporu rezervace znovu přešla do rukou neziskové organizace Beaversprite Sanctuary, kterou Dorothy založila. Azylu o rozloze téměř pěti set třiceti hektarů i samotného domu manželů Richardsových se nyní ujala newyorská zoo, která zde plánuje šířit osvětu a poskytovat vzdělávací programy pro studenty každého věku i dovedností.
O Dorothy a jejím azylu byl natočen film My Forty Years with Beavers (Čtyřicet let s bobry).