Před dvaceti lety stál na startovním roštu před Grand Prix formule 1 poprvé v historii český závodník. K debutu Tomáše Engeho však v Monze málem nedošlo, krátce po tragických událostech v New Yorku se hovořilo i o zrušení Velké ceny Itálie.
Už měl za sebou testování pro tým Jordan, start v závodě si však se žlutým monopostem nepřipsal. Tuto šanci dostal liberecký rodák až v závěru sezony 2001, kdy musel u týmu Prost zaskočit za zraněného Brazilce Luciana Burtiho.
„Vzpomínky se nejčastěji vybavují právě o výročích. Já mám ale září spojené jak s perfektními věcmi v mém životě, tak i s těmi špatnými. V září mě opustil můj dědeček z tatínkovy strany a poté i můj tatínek. Naopak jsem se v září narodil já i můj syn. V září jsem jel svoji první velkou cenu,“ rozpovídal se Tomáš Enge v podcastu televize CNN Prima NEWS Za čárou.
Za jak velký úspěch považujete své účinkování ve formuli 1 s odstupem 20 let?
Pro mě nebylo úspěchem vstoupit do formule 1 a odjet tři závody. Za svůj úspěch bych považoval vítězství v závodě a soupeření na čele s těmi nejlepšími. Na to bych ale musel mít správné auto, správný materiál, což jsem tenkrát neměl.
Když si vzpomenete na to období pár dnů před debutem, v jaké formě jste tehdy byl?
Chyběla mi dostatečná příprava. Do prvního závodu v Monze jsem vstoupil po jediném testu (v Magny-Cours). Sice jsem už před tím byl testovacím jezdcem týmu Jordan, ale neměl jsem možnost najezdit s formulí 1 tolik kilometrů.
Do sezony 2001 vstoupila pneumatikářská společnosti Michelin, tím pádem tam byly dvě firmy (Bridgestone a Michelin), a tak začala pneumatikářská válka. Oproti roku 2000 zrychlily vozy o tři až pět vteřin v průměru na jedno kolo, monoposty měly neskutečnou přilnavost a samozřejmě i na fyzickou kondici to bylo poměrně náročné. Testoval jsem jeden a půl dne, odjel jsem 500 kilometrů v týdnu před samotným závodem a najednou přišlo 11. září. Teroristický útok na New York.
Koukal jsem na to v televizi, nevěděl jsem, co se děje, a hned mě napadlo, jestli se ten můj debut za pět dní vůbec uskuteční. A chvíli se skutečně nevědělo, jestli se pojede, nebo ne. Nakonec se rozhodlo, že se pojede na památku obětí.
Nicméně atmosféru na místě to muselo ovlivnit...
Tým Ferrari zvolil auto bez jakýchkoliv sponzorů s černou špičkou nosu. Michael Schumacher nechtěl, aby se do první zatáčky bojovalo kolo na kolo, aby se nestala žádná nehoda. Jako jediný to sabotoval jeden kanadský rebel ve startovním poli, který pro Schumacherův návrh nezvedl ruku. Jeho iniciativa tak nedopadla, ale před startem samotného závodu přišel Schumacher ke každému jezdci včetně mě a přál nám štěstí.
Říkal nám, ať neblbneme, ať se něco nestane. Ať první zatáčkou projedeme bez problémů a pak že už si to můžeme rozdávat, jak budeme chtít. A stalo se to, že se nic nestalo. Všichni projeli bez problémů.
Dokončil jste sezonu 2001 ve formuli 1 a očekávání fanoušků nebyla malá. Mnozí doufali, že v F1 budete pokračovat, pak vám ale boj o titul v F3000 překazila marihuanová aféra. Bylo to to nejhorší, co vás během kariéry potkalo?
Nemyslím si, že to bylo to nejhorší. Myslím si, že nejhorší je, když nabouráte ve vysoké rychlosti, upadnete do bezvědomí a auto začne hořet. Nemůže být nic horšího. Pokud tedy po havárii nezahynete na místě.
Doufal jsem, že to dopadne dobře. Ale dopadlo to špatně. Naštěstí tenkrát nebyly tak tvrdé postihy, jako jsou dnes. Byl jsem vlastně jeden z prvních na mezinárodní scéně, kdo neprošel kontrolou. Naštěstí mi bylo jen odebráno vítězství ze závodu, kde jsem byl pozitivně testován a nedostal jsem distanc třeba na dva roky.
Mohl jsem pokračovat v další sezoně. Začal jsem jezdit ‚gétéčkové‘ závody, začal jsem s rallye, dostal jsem se do IndyCar, debutoval jsem v Le Mans. Tam jsme v roce 2003 vyhráli ve třídě GTS.
I přes dopingový prohřešek se vaše kariéra začala dále rozvíjet, postupně jste pronikl i do IndyCar a Indy 500. Nelitoval jste však toho, že vám onen incident možná definitivně zavřel dveře do F1?
Že se do formule 1 nevrátím, jsem tušil už v zimě mezi lety 2001 a 2002. Nepodařilo se prodloužit moje angažmá na další sezonu a už jsem tušil, že to bude uzavřená kapitola.
Stal jste se prvním Čechem v F1 i v Indy 500, jel jste devětkrát Le Mans, byl jste továrním pilotem Aston Martinu, jste šampionem Le Mans Series, při premiéře jste dokončil Dakar. Co považujete za svůj největší úspěch?
Každý, kdo je otcem, tak za největších úspěch považuje narození dětí. Je to další milník, další závod, který začínáte. Mně se to podařilo zažít dvakrát a jsem za to hrozně šťastný. Mojí další metou je vychovat děti tak, jak nejlépe budeme s manželkou umět. To je další Le Mans, které není na čtyřiadvacet hodin, ale minimálně na osmnáct let.
