Autobiografii Má cesta za štěstím stihl zpěvák Karel Gott dokončit těsně před svou smrtí, kdy věděl, že už mu zbývá jen pár týdnů života. V poslední kapitole popsal velmi upřímně a emotivně svoje pocity. Umíral smířený, ale trpěl. Co se mu honilo hlavou a jak se v knize rozloučil se svými fanoušky?
Po zdravotní stránce nebylo Gottovi nejlépe a často prožíval bezesné noci. „Je začátek září, nesnesitelné horko a neustále mi chybí vzduch. U postele mám vějíř. Má láska nespí a ovívá mě. Jak blahodárné. Ani já nespím. Poslední dobou nemohu spát, pořád se mi honí hlavou myšlenky... Přemýšlím o všem možném, hlavně o tom, co jsem ještě nestihl. Je něco, co jsem ještě nevykonal?“ ptá se v knize zpěvák sám sebe.
„Myslím, že už mám vše hotovo. I tu knihu jsem nakonec stihl dopsat. Jsem smířený se vším, i s tím, co přijde. Už se nebojím. Nejsem na to sám. Moje holky jsou u mě. Jen nechci být litovaný. Svou cestu za štěstím jsem naplnil,“ vypsal se ze svých pocitů Gott.
Nikdy by ho prý nenapadlo, že na sklonku života bude pociťovat tak neuhasitelnou žízeň. „Nikomu bych to nepřál. Toužím se naložit do vany plné vody a celou ji vypít. Doslova se upít k smrti. V noci mě neustále probouzí vyschlé hrdlo, šmátrám po lampičce na nočním stolku u postele, ale Ivanka je hbitější, vyskočí a lampičku rozsvítí. Za ty roky ví přesně, co potřebuji. Běží po schodech dolů do kuchyně a nese mi z lednice další dvě sklenice chladné minerálky. Na chvíli mě to osvěží,“ popsal zpěvák.
Poslední slova věnoval také svému velkému vzoru, kterým byl Elvis Presley. „Usínám a ve snu se mi vybaví jeho poslední koncert. Jen měsíc před jeho smrtí. Podává obrovský výkon. Je to nesmírně dojemné a jde z něj neuvěřitelná síla. Zpívá tak naléhavě, jako by už cítil, že se to blíží, a chce nám to sdělit. Ještě teď mi v uších zní text jeho písně: Na tuhle horu už nikdy nevyšplhám,“ napsal Gott.
Víc už toho dopsat nestihl. 1. října zpěvák zemřel.
