Drsné vzpomínky Karla Gotta: Kryl mě zklamal, po revoluci mě kolegové odkopli

Z pádu komunismu a nabyté svobody, jak napsal ve své knize Má cesta za štěstím, měl Gott nepopsatelnou radost. 4. prosince, dva týdny po přelomovém 17. listopadu 1989 dokonce na balkonu Melantrichu zpíval před zhruba třistatisícovým davem společně s Karlem Krylem československou státní hymnu.

„Nápad tehdy vzešel z týmu okolo Václava Havla. Občanské fórum chtělo mít umělce na své straně, tak vznikla myšlenka symbolického spojení dvou světů. Emigranta Karla Kryla, známého z Rádia Svobodná Evropa, a mě, který svou zemi neopustil,“ zavzpomínal Gott.

Na tento památný den si do smrti uchovával krásné vzpomínky. „Zpívali jsme s Karlem Krylem unisono a postupně se k nám jednotně přidal chór hlasů lidí z náměstí. Běhal mi mráz po zádech,“ vybavil si zpěvák.

Později se k němu ovšem donesla zpráva, která ho velmi ranila. „Krylovi údajně později rodina vyčetla, že se nechal přemluvit. Měl se prý ode mě distancovat. Načež při nějakém rozhovoru řekl, že naše společné zpívání byla politická hymna, jakási agitka, a že tam nebyl on s Karlem Gottem, nýbrž Karel Gott s ním. Přišlo mi to vzhledem k okolnostem malicherné a trochu i smutné. Dál se už k tomu raději nikdy nechtěl vyjadřovat. Přitom mě tehdy přijal v Melantrichu velmi přátelsky a jeho postoj ke mně působil upřímně. Tak nevím,“ povzdechl si Gott.

Tvář komunismu, zpíval Husákovi. Sepsul ho i Kundera

Krátce po revoluci začal cítit, že se pro leckoho stává nepohodlným. „Kritizovali mě, že se zase přizpůsobuji době a že můj kabát vlaje tam, kam vane vítr,“ přiznal Gott.

„Co ten na té manifestaci dělal? Vždyť přece zpíval Husákovi!“ osočovali ho prý lidé. „Já jsem ale zpíval všem, a to i v dobách, kdy to lidé potřebovali nejvíc. Tak bych teď měl někam zalézt? Kritické hlasy, často nevybíravé, mě dostávaly do schizofrenní situace. Že by s příchodem svobody nastával Gottův konec? Častokrát mi byly vyčítány moje styky „s těmi nahoře“. Kritici mě dokonce nazývali tváří komunistického režimu,“ uvedl zpěvák.

Výhrady zaznívaly také od umělců, od kterých by to čekal ze všech nejméně. „Těm, jimž bylo ublíženo, mohli přijít a vyčítat mi: ‚Ty ses měl, mohl jsi zpívat, jezdit do zahraničí.‘ Ale víte co? Ani slovo! Nikdy jsem nic podobného neslyšel třeba od Marty Kubišové nebo Jiřího Suchého. A že právě oni by si mohli stěžovat,“ svěřil se Gott.

„Z Paříže se ale ozval světoznámý spisovatel Milan Kundera a vyjádřil to ještě mnohem ostřeji. Z jeho úst jsem to nečekal a strašně mě to mrzelo. Když jsem podobné invektivy slyšel nebo četl, bralo mi to vítr z plachet. Dozvídal jsem se, že jsem byl hlasem socialismu, služebníkem systému, a ještě mnohem horší věci. Silně mi to kalilo radost z revoluce. Pro mě měl samet i drsnost smirkového papíru,“ dodal zpěvák.

Kundera už ve své próze Kniha smíchu a zapomnění, která poprvé česky vyšla v roce 1981, napsal o Gustávu Husákovi a Karlu Gottovi známou větu: „Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě.“ Z druhého vydání z roku 2017 spisovatel tuto pasáž vypustil.

Konec přehodnotil díky fanouškům

V té době se prý naplno ukázaly charaktery lidí. „Po revoluci začalo být ve společnosti cítit, že se rozděluje, a, jak to trefně vyjádřil prezident Václav Havel, přichází blbá nálada. Začala doba, kdy se i ke mně všichni otočili tak trochu profilem –⁠ ne úplně zády, spíše přešlapovali: Uvidíme, jak to s tím Karlem dopadne. Pořád se o mně diskutovalo, někteří lidé dávali najevo, že se vůči Karlu Gottovi vymezují, protože byl přece zpěvákem minulé doby,“ svěřil se ve své knize zpěvák.

Byl tím natolik otrávený a znechucený, že svou kariéru soustředil spíše na Německo, kde měl nadále úspěchy, mnoho nabídek i příležitostí. „Negativních reakcí na mou osobu bylo tolik, že jsem se z velkého zklamání po zralé úvaze rozhodl v roce 1990 velkým turné po sportovních halách Československa ukončit svou kariéru u nás. Ohlasy u diváků a mých stálých příznivců byly však k mému překvapení tak spontánní a pozitivní, že jsem svůj postoj nakonec přehodnotil,“ prozradil.

Na sklonku života tak při vzpomínce na sametovou revoluci u něj převládaly smíšené pocity.

„Bylo pro mě úžasné, když se z kotelen či uklízecích firem vyhrnuly zapomenuté osobnosti a z topičů či myčů oken se přes noc stávali ministři, ze skladníků rektoři a profesoři. Byl jsem, věřte mi, šťastný, když se na scénu vrátili mnozí zakázaní zpěváci a herci. Zato moje osobní situace se vážně zkomplikovala. Nařčení, že jsem byl umělec starého režimu a do toho nového už nepatřím, mi dlouho nedávalo spát,“ uzavřel několikanásobný český slavík.