Bulka v prsu avizovala vážné onkologické onemocnění. Kateřina si prošla náročnou léčbou. Zdroj: CNN Prima NEWS, Kateřina Uličková
Kateřině bylo 31 let, když si nahmatala bulku v prsu. V té chvíli se jí otočil život vzhůru nohama. „Byla jsem tak mladá, nikdy by mě nenapadlo, že se mi něco takového může stát. Myslela jsem si, že v tomto věku se budu radovat z ultrazvuku miminka a místo toho jsem měla v ruce sono nádoru,“ popisuje Kateřina své pocity, když se dozvěděla o zhoubném nádoru prsu. Následovala dlouhá a náročná léčba, která se neobešla bez vedlejších účinků, se kterými se mladá žena potýká dodnes. Pro CNN Prima NEWS popsala svůj boj se zhoubnou nemocí i to, jak je na tom dnes.
Pětatřicetiletá Kateřina Uličková pochází z malého města Kravaře ve Slezsku. Pracuje v bance jako pracovník pro podporu vztahového bankovnictví. Děti zatím nemá, ale pevně věří, že se rodiny ještě dočká. Když před čtyřmi lety onemocněla rakovinou prsu, prošla si doslova peklem.
ČTĚTE TAKÉ: Průlom v léčbě rakoviny? Geneticky upravení mikrobi loví a požírají nádory
„Že s mým tělem není něco v pořádku, jsem poznala asi rok a půl před onemocněním. Vysadila jsem totiž hormonální antikoncepci, kterou jsem dlouhodobě užívala, a projevilo se to tak, že jsem měla obrovské akné na bradě,“ popisuje Kateřina začátky svých potíží. Když se s tím svěřila lékaři, nevěděl si moc rady. Nakonec trochu zabrala antibiotika, ale po jejich vysazení se akné opět vrátilo v plné síle.
Při sprchování si objevila bulku v prsu
V roce 2019 objevila bulku v prsu. „Vzpomínám si, že jsem byla lyžovat a večer se šla osprchovat. Při běžné večerní hygieně jsem si najednou nahmatala bulku v prsu. Ještě jsem se uklidňovala tím, že jsem se možná uhodila hůlkou při lyžování a nebrala na to zřetel. Jenže bulka nemizela,“ vypráví.
Nakonec jí to nedalo a objednala k lékaři. Pak už šlo vše ráz na ráz. Biopsie odhalila zhoubný nádor v prsu. Pro Kateřinu to byl obrovský šok. „Nejprve jsem nebyla schopná ničeho, krve by se ve mně nedořezal, jak se říká. Pláč přišel až ve chvíli, kdy jsem to musela oznámit svým nejbližším. Už si ani nepamatuji, jak jsem zvládla dojet autem domů z Ostravy, což bylo asi 20 kilometrů,“ vzpomíná na těžké chvíle.
Kateřině se zhroutil svět. V té době jí bylo pouhých 31 let a nikdy by ji nenapadlo, že se jí něco takového může stát. „Paradoxně krátce přede mnou onemocněla rakovinou prsu moje kolegyně z práce. Občas jsem ji vozila na chemoterapie a najednou jsme v tom byly spolu,“ pokračuje.
Kateřina je na tom dnes zdravotně lépe. Zdroj: CNN Prima NEWS, Kateřina Uličková
Kateřina je na tom dnes zdravotně lépe. Zdroj: CNN Prima NEWS
Kateřina ještě neměla děti a chtěla si proto nechat zamrazit vajíčka. V reprodukční klinice s tím neměli problém, ale onkologové jí to výslovně nedoporučili. „Problém byl, že se jednalo o typ nádoru, který byl velmi hormonálně závislý. Nikdo mi nic nezakázal, konečné rozhodnutí nechali na mně. Vše mi ale vysvětlili a já pochopila, že by to byl obrovský risk, takže jsem si nakonec vajíčka zamrazit nenechala,“ dodává.
Ještě podstoupila genetické vyšetření, aby se vyloučila případná mutace BRCA. Výsledky dopadly dobře, což byla pro Kateřinu velká úleva. „Kdyby se totiž mutace potvrdila, musela bych podstoupit kompletní mastektomii neboli odebrání prsu. Nakonec jsem absolvovala jen částečnou takzvanou parciální operaci, při které odebrali pouze ložisko nádoru s okrajem zdravé tkáně a uzlin,“ vysvětluje.
Léčba byla náročná psychicky i fyzicky
Po operaci následovala chemoterapie na půl roku, poté ozařování a souběžně také biologická (tzv. cílená) léčba a hormonální léčba. „První čtyři cykly chemoterapie se opakovaly každé tři týdny a bylo mi po ní dost špatně. Naštěstí existuje dobrá premedikace a už se z chemoterapie nezvrací. Ten stav bych přirovnala k takové těžší kocovině, která trvala asi pět dní,“ upřesňuje Kateřina.
Lynchův syndrom u lidí značně zvyšuje riziko rakoviny. Kdo je nejvíce v ohrožení?
Lidé s diagnózou Lynchova syndromu mají vrozenou predispozici ke vzniku různých nádorů, mnohdy trpí i kombinací několika typů karcinomů. Jedná se o vrozené onemocnění způsobené mutací některého z genů, které se podílí na opravě DNA při dělení buněk. Co by mělo vést k podezření na Lynchův syndrom, jaké typy rakoviny se častěji vyskytují u těchto lidí a jaká je vhodná prevence? CNN Prima NEWS oslovila klinickou genetičku Věru Krutílkovou, aby objasnila tuto problematiku.
Dodává, že na jídlo nemohla ani pomyslet, jakékoliv vůně jí smrděly a tělo bylo první den po aplikaci úplně mimo. „Občas mi tekla krev z nosu, bezprostředně den po chemoterapii jsem byla ve tvářích rudá a kýchala jsem, ale to byla prostě nějaká reakce,“ vypočítává vedlejší účinky léčby.
Dva týdny po první chemoterapii přišla o vlasy, což pro ni bylo psychicky velmi náročné, protože je měla dlouhé až po pas a najednou o všechny přišla. „Nejhorší byly první čtyři chemoterapie, byly velmi silné a cítila jsem se po nich vždy hrozně. Dále jsem měla naplánovaných dalších 12 chemoterapií jiného druhu. Chodila jsem na ně každý týden. Jenže se u mě projevila silná neuropatie postihující periferní nervy, v mém případě prsty na rukou. Nemohla jsem nic dělat, v ruce jsem neudržela ani mobil,“ popisuje Kateřina těžké životní okamžiky. Tyto chemoterapie lékaři nakonec ukončili předčasně, protože následky mohly být horší než benefity.
Celá léčba pro ni byla velmi náročná fyzicky i psychicky. „Myslela jsem si, že se v 31 letech budu koukat na ultrazvuk miminka, a ne na sono nádoru. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek. Hned mi došlo, že přijdu o vlasy, možná i o prsa, že kvůli léčbě pravděpodobně přiberu a už mě nikdo nebude chtít. Hroutil se mi svět,“ vzpomíná.
Naštěstí měla velkou oporu ve své rodině i kamarádce Petře. V průběhu nemoci také narazila na projekt Bellisky. „Díky němu jsem poznala další statečné ženy, které onemocněly rakovinou prsu v mladém věku. Moc mi pomohlo sdílet své trápení s ženami, které na tom byly podobně jako já,“ říká Kateřina.
Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu je neziskový projekt Aliance žen s rakovinou prsu. Zaměřuje se na pomoc a podporu mladých pacientek v produktivním věku, které procházejí nebo prošly léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu. Pořádá pro ženy ně, jejich blízké a děti odborné a podpůrné projekty a akce. Věnuje se prevenci rakoviny prsu, organizuje workshopy samovyšetření prsu. Vydal knihu Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu.
Projekt vznikl v roce 2012 kvůli tomu, že stále přibývá žen s onemocněním rakoviny prsu v mladším věku. Ty řeší specifické otázky a problémy spojené s léčbou a návratem do běžného života po náročné onkologické léčbě, například mateřství, těhotenství, partnerské vztahy, návrat do práce, trvalé následky léčby, rekonstrukce prsu a mnohé další.
Právě díky Belliskám se dozvěděla mnoho užitečných informací a mohla se s nimi také poradit o věcech, které ji zajímaly. „Ještě před započetím chemoterapie jsem se s nimi radila o možnosti odebrání vajíček, jejich zkušenostech s parukami či zda mohly po nemoci mít děti. Později jsme mluvily o formě a typu ozařování a po léčbě o možnostech lázní. Holky prostě měly zkušenosti, skvělé rady a tipy, kam na koho se obrátit. Nikdy jsem neměla nejmenší ponětí, co to obnáší a tady mi na vše odpověděly.“
Kateřina se vrátila do práce po roce a čtvrt od zahájení léčby. Operaci, chemoterapii a biologickou léčbu už má úspěšně za sebou. Takzvaná zajišťující léčba však stále trvá. „Onkoložka mi naordinovala hormonální léčbu na pět až deset let. Nyní už ji užívám tři roky. Jenže sama nevím, co přesně bude. Je mi 35 let, ráda bych měla děti nebo alespoň jedno dítě. A to bych musela léčbu přerušit nebo úplně ukončit,“ zamýšlí se. Dodává ale také, že stále ještě nenašla toho pravého muže.
Stále věří, že založí rodinu
Přestože dnes je Kateřina zdravá, rakovina je v takzvané remisi, stále se potýká s následky léčby. „Trápí mě velká únava, lymfatické otoky v oblasti hrudníku a prstů na rukou. Také trpím neustálými návaly horka, které jsou způsobeny takzvaným umělým přechodem,“ popisuje své aktuální zdravotní obtíže.
Kateřina se snaží vrátit se do stejné kondice jako před onemocněním, kdy aktivně sportovala. Jenže únava jí všechno komplikuje. „Začínám opět sportovat, být aktivní, také jsem v rámci ‚rehabilitace‘ začala hrát s kapelou, abych trochu rozhýbala své prsty s neuropatií,“ pokračuje.
„Stále mám bohužel jeden nesplněný životní cíl, a to mít partnera a vlastní rodinu. To je teď moje největší přání, ve které stále věřím, i když mi letos v říjnu bude už 36 let. Věřím, že najdu milujícího a milovaného muže, se kterým budu mít dítě a prožiji s ním ještě spousty krásných let,“ uzavírá Kateřina své vyprávění.
